David pořád říká, že čtu hrozný
krváky a chci koukat na hrozný hrůzy a tragédie. Neřekla bych. Dřív jsem četla
mnohem větší hrůznosti a koukala na větší tragédie, protože jsem nechtěla ke
všem hrůzám světa zůstat slepá a dělat, že nebyly a nejsou. Prostě jsem to
chtěla vědět. Čím jsem starší, tím podobný témata vyhledávám míň a míň. Kdysi
jsem se smála mámě, která se nebyla schopná koukat na napínavý filmy a při
každý lehce děsivý scéně se schovávala za roh. Dneska jí chápu. S narozením
dětí se tohle všechno ještě nějak zvrtlo, protože co kdyby se to stalo jim, co
kdybych tam byla já, co kdyby to byla naše rodina… Takže do knížek a filmů
z druhý světový už se mi moc nechce. Nebo obecně do věcí pojednávajících o
podobných hrůzách.
