uneseni: Polsko

koňský kočár v historickém centru Varšavy

V polském hlavním městě Varšavě lidé sledovali, jak se po jasném modrém nebi ženou letadla. „Naši,“ říkali si s nadějí. Mýlili se. Dne 10. září 1939 bylo poprvé v historii velké evropské město postiženo systematickým bombardováním letouny nepřítele. V ten den Němci podnikli na evropskou metropoli sedmnáct náletů. V polovině měsíce už byla polská armáda téměř poražena, ale Varšava dál odolávala. Pětadvacátého Hitler prohlásil, že chce, aby se vzdala, a ještě téhož dne na ni dal svrhnout 560 tun bomb a dvaasedmdesát tun zápalných pum. V důsledku bombardování lidnatého historického středu města zahynulo na počátku nevyhlášené války celkem pětadvacet tisíc civilistů (a šest tisíc vojáků).

Timothy Snyder, Krvavé země, Praha – Litomyšl 2013, s. 128

Zničená poválečná Varšava, repro dle: https://en.wikipedia.org/wiki/Destruction_of_Warsaw

Praha vyšla z druhý světový celkem bez poskvrnky. Varšava tohle štěstí neměla a její dnešní podobu zásadním způsobem určila válka. V úvodu popisované události roku 1939 byly bohužel jen začátek konce. V roce 1945 už bylo 85% Varšavy zničeno. Ušetřeno nebylo ani historické staré město a Královský hrad.

Přiznám se, že před svojí někdejší návštěvou Varšavy jsem tohle netušila. Symbolem nesmyslný destrukce historických památek a jejich poválečného znovuvzkříšení pro mě byly Drážďany. U Varšavy mě (nevím proč) tohle ani nenapadlo. Přitom celá věc tady byla mnohem horší. Nešlo „jen“ o bombardování, ale o cílený ničení města, rabování, snahu vymazat ze světa celý polský národ a jeho kulturní dědictví. Největší destrukce přišla jako odplata za Varšavské povstání, po jehož potlačení mělo být město srovnáno se zemí a všichni obyvatelé povražděni.

Znovuvýstavba historické části Varšavy se tak stala jakousi manifestací přežití Polska, které dobu druhé světové války prožilo pod absolutně brutálním terorem, a to jak ze strany Německa, tak Sovětského svazu. Jestli na to máte žaludek, přečtěte si knihu Krvavé země od T. Snydera. Dávkovat to budete muset asi postupně. Život v Protektorátu Čechy a Morava byl proti tehdejšímu dění v Polsku, Bělorusku nebo na Ukrajině spíš něco jako pobyt na dětském táboře s nepříjemným vedoucím. Nechci „naše“ historické hrůzy zlehčovat, ale ta kniha a události v ní popsané dalece předčily moji představu a představivost.

Hned po skončení války roku 1945 byl ustaven Úřad pro rekonstrukci hlavního města (Biuro Odbudowy Stolicy) a začalo se s obnovou varšavského starého města a historických budov. Musel se zaznamenat rozsah škod a najít archivní dokumenty, podle kterých se mohlo projektovat a stavět. Což samozřejmě byla obdivuhodná a obrovská práce. Nemůžete čekat, že existovaly kompletní plány z roku 1938, který v teple a suchu přečkaly válku a čekaly, až je někdo použije. Vzhledem k míře destrukce města ani tady nebylo moc kde brát. Stavělo se tedy na dvou základních principech: na dostupném archivním materiálu a snaze znovuvytvořit historické centrum tak, jak vypadalo v poslední třetině 18. století.

Bernardo Belotto (zvaný též Canaletto po svém strýci), Ulice Miodowa ve Varšavě, 1777, repro dle: https://pl.wikipedia.org/wiki/Ulica_Miodowa_(obraz_Bernarda_Bellotta)

Hádám, že k podobě Varšavy z pozdního 18. století existovalo nejvíc podkladů, jelikož v těch letech zde působil slavný vedutista Bernardo Belotto a namaloval řadu pohledů na město. A když hodim do googlu slova „Bellotto rebuilding Warsaw“, zjišťuji, že léta studia ve mně něco zanechala a moje dedukce je správná. Když si to hodíte do googlu taky, vypadnou vám zajímavé články na téma, jak dávno mrtvý malíř Belotto vlastně zachránil Varšavu.

Při procházce historickým centrem vás ani nenapadne, že září novotou. Dokud tedy nevlezete do některé z historických památek a nenatrefíte tam na jezdící schody jak z obchodního domu Kotva. Celá ta znovuvýstavba s sebou přináší dva hlavní háčky. Nebo takový lehce vtipný kontrasty. Vnitřky budov se nestavěly podle archivu, ale tak, aby splňovaly dobový standardy. Sice to mělo vypadat jak z 18. století, ale jako v 18. století se v tom přece jen nikomu žít nechtělo. Vnitřní výzdoba historických budov tedy byla zachována, ale celý se to doplnilo zázraky vědy a techniky a okořeněnilo špetkou architektonickýho brutalismu.

kontrasty Varšavy, starý kostel a nové sídliště

A pak je tu do očí bijící kontrast „nových starých“ budov a „nové nové“ socialistické výstavby. Představte si to asi tak, že znovuvybudujete pražské historické centrum, ale zhruba od náměstí Republiky už začnete stavět Jižák. Ve Varšavě je zároveň plno místa a když jsem tam kdysi byla (fotky už jsou z roku 2011), zuřivě se všude stavělo. Panorama města už dnes musí vypadat jinak. Na druhou stranu si nejsem vědoma toho, že by Varšava tuhle výhodu proměnila a obstarala si nějaký klenoty současný architektury.

Nejzajímavější poválečnou stavbou tak zůstává Palác kultury a vědy, který Poláci dostali jako dáreček od Stalina v padesátých letech. Možná na usmířenou za Katyňský masakr a podobné nepříjemnosti. Tahle stavba vypadá jako taková vyšší verze našeho hotelu International v Dejvicích, ale jsou s ní spjatý emoce spíš jak se Stalinovym pomníkem na Letný. Periodicky se tak ozývají hlasy, který volají po zbourání Paláce, což mně osobně by přišlo jako velká škoda. Ano, s Palácem jsou spjatý pro Poláky krušný časy, na druhou stranu jde o významnou památku socialistickýho realismu a díky návštěvě téhle architektonické nabubřelosti si tuhle divnou dobu můžete trochu ohmatat. A vůbec mně se Palác vlastně hodně líbí a z celý Varšavy mi přirostl k srdci nejvíc. Historický centra jsou skoro všude, ale sorela do mraků jen málokde.