uneseni: Chicago

Když jsme koupili letenky a začali plánovat náš road trip (první díl tu), ptala jsem se V., jestli má nějaký tipy, co po cestě z Chicaga do Colorada vidět. Taktně mi naznačila, ať to rychle projedem, že to jsou prdele plný krav a kukuřice. První den v Chicagu mi pak řekla, že nikdo z jejích přátel a známých nechápe, proč my, lidi z překrásné Evropy, letíme za oceán, abychom trávili čas v takových dírách jako Iowa a Nebraska. Inu, měli pravdu, moji drazí Američané. Jsou to prdele plný krav a kukuřičných polí.

Nebo takhle. Já tvrdim, že všude je něco k vidění a ono je i tady, ale když jste na cestě s malými dětmi, přece jen to váš výběr poněkud limituje. Kdybychom jeli bez dětí, itinerář naší cesty by bezpochyby vypadal trochu jinak. V Iowě je totiž několik takzvaných Jewel Box Banks od mýho milovanýho architekta Louise Sullivana. To jsou maloměstský banky, který připomínaj šperkovnice a Sullivan (víc o jeho chicagský tvorbě ve starším článku) je dělal ve skomírající fázi svý kariéry. Což nic nemění na tom, že to jsou úžasný stavby. Bez dětí bychom je projeli všechny. A pak mě v Iowě v Cedar Rapids hodně zaujalo Československý muzeum, stejně jako celá česká čtvrť.

Bohužel do Cedar Rapids by to byla zajížďka a vůbec nám to nekorespondovalo s hlavnim bodem první části cesty. Když už děti taháme po všech čertech, musíme program aspoň trochu přizpůsobit jim, ať se maj na co těšit a ty zastávky je trochu baví. Zlatý hřeb je teda zoologická zahrada ve městě Omaha. Internety se předháněj v tom, jak je to tam skvělý, tak jsme zvědaví.

Nejlepší lívance v Chicagu. Každý ráno, prosim!

Náš třetí den v Americe začínáme někdy kolem příčetné půl sedmé. S časovým posunem se perem úspěšněji, než jsem čekala. Původně jsme chtěli hned ráno vyjet směr Iowa, ale jelikož si V. vzala volno a chceme si ji trochu užít, jdeme společně na snídani a pak se ještě podívat na prohlídku kostela od Franka LloydaWrighta. V bříšku mám jak v pokojíčku a moje uměleckohistorické srdce překypuje štěstím.

S architekturou dneska ale nekončíme. Jednu tu Sullivanovu banku máme naštěstí po cestě, takže po skoro pěti hodinách jízdy si jdeme prohlídnout i banku v městečku Grinnell. Kousek od banky je dětský hřiště, takže si na svý přijdou i holky. Jen David vypadá trochu ztrápeně. Po dalším kousku cesty jsem už ztrápená i já, protože na takhle dlouhý dřepění v autě nejsem zvyklá, holky to už taky dvakrát nebaví (zvlášť Stázku, Tóňa je celkem ok) a dělat jim baviče je vyčerpávající. Jako řízení není věc, která by mě lákala. Neřídim. Mám vlastně až panickou hrůzu z řízení, ale tady si fakt přeju řídit. Jako i uvažuju, že řeknu Davidovi, jestli by mi to na chvíli nepůjčil, páč už jsem z toho bavení, mluvení, podávání, sbírání, napít, najíst, tohle mi spadlo, zvedni to….no, jsem z toho děsně unavená. A ještě jsme samozřejmě důležitý rekvizity nechali v kufru, takže musim dost vařit z vody.

Tonička před motelovym pokojem večeří čokoládovej muffin. Jedna z asi tří věcí, který byla v Americe ochotná jíst.

Nakonec to zapíchnem v motelu v díře De Soto, na benzínce koupíme večeři a pár plechovek americkýho Budweisera (mimochodem pěkně hnusný pivo) a se soumrakem jdem spát, páč jsme utahaný jak koťata. Do Omahy nám zbývá nějaká hodina a půl. Tu dáme druhý den taky trochu se skřípěnim zubů. Snad se to poddá nebo mi jebne.

Zoologická je překvapivě příčetná. Čekala jsem trochu víc americkýho kýče a bombastických efektů. Nejsem z toho víc odvařená jak z pražský zoologický, ale zas je fakt, že tu maj všechno. Tropický pavilony s opicema i s motýlama, oceanárium s podvodnim tunelem a žraloky, ale všechno jsem tak nějak viděla jinde lepší (moje srdce má Lisabon a Jihlava). Body dávám za parní vláček a zátoku rejnoků, protože pohladit si rejnoka je zážitek nad zážitky. Věřili byste, že ty ryby jsou přítulný? Že připlavou a strkaj vám čumák jak pes?

Přítulný rejnoci jsou i v zoo ve Zlíně.

Mínusový body naopak dávám za jídlo. U nás rodiče řeší, že na místech určených dětem se podávaj hranolky, sladkosti a smažený jídla. Tady je to dovedený k naprostý dokonalosti. Jako menu tu maj párek v rohlíku a k tomu ani ne ty hranolky, ale rovnou pytlík chipsů. Speciální dětský menu je pak sendvič s marmeládou a arašidovym máslem, kompotovaný ovoce a pytlík zvířátkovejch sušenek. Nemusim ani zmiňovat, že to stálo raketu.

Njn, zoologický nebývaj levný záležitosti. Chuť si spravíme večer, páč za nějakých 65 dolarů seženem pokoj v hotelu Best Western se snídaní a bazénem k tomu. A ještě navíc absolutně skvělou blízkou restaurací. Perfektní burgery, sendviče s domácíma hranolkama a báječnym coleslawem přesně, jak to máme rádi, yes!

Další den cesty už neponechávám nic náhodě a trochu se na svojí auto one woman show připravim. Hotovej Michal z Kouzelný školky. Ubíhá nám to vcelku obstojně a vypadá to, že si to cestování po Americe brzo sedne. Drobná nepříjemnost je setkání s podivně vypadající a dosti silnou bouří. Naštěstí nás to jen lízne, ale vzhledem k tomu, že oblast Velkých plání je proslulá jako místo s největšim výskytem tornád, nemám po zbytek dne z jízdy moc dobrej pocit.

Bouře ve tvaru atomovýho hřibu

Řeknu vám, že v týhle části cesty (tj. někde na hranici Nebrasky a Colorada) jsem měla docela problém najít nějaký zajímavý místo k přenocování. Nakonec to vyhrálo město s vtipnym názvem Ogallala a blízký jezero McConaughy. Když už nic jinýho, můžem se vykoupat. Navzdory vtipnýmu názvu je Ogallala vidlákov všech vidlákovů, lidi tady jsou hotový zhmotnění pojmu „white trash“ nebo aspoň mojí představy o něm (a všichni určitě volili Trumpa). I motel je spíš z kategorie „Batesův motel“, prostě místo, který vám asociuje americký horory. Večer se někdo baví tim, že nám zabouchá na dveře a zdrhne. Tady sladký sny mít nebudem.

Jezero McConaughy je mnohem přívětivější místo k životu především proto, že tu až na pár stanů a obytňáků není ani noha. Pláž je čistá, voda teplá, o kus dál jsou nějaký domy bez známek života, žádný stánky s jídlem, nic, prostě božskej klid. Jsme tu nadšený a já těm lidem ve stanu na pláži hodně závidim, i když jsem naprosto nestanovej typ. No, dobře, možná víc závidim těm v obytňáku.

Holky se vykoupou a pak už to máme jen pár hodin do Boulderu, přesněji řečeno do městečka kousek od Boulderu, kde se v následujících dnech koná ta velká sláva neboli jedna americká svatba. A o tom zase příští čtvrtek (další článek o road tripu najdete tady).

Frank Lloyd Wright, Unity Temple

Louis Sullivan, Merchants National Bank, Grinnell, Iowa

Opi z Omahy

Podvodní tunel a žraloci

Papoušci byli asi přilepený kanagonem, že neuletěli.

Nebo jim přistřihli křídla?

Zátoka rejnočího štěstí

Úžasný bylo v zoo obrovský edukativní hřiště. Bohužel jsme jen proběhli, protože už zavírali

Tam nahoře mohly děti taky lízt...místy snad i s opicema

Best Western a nahlédnutí do našeho kočovnýho bordelu

Mekáč. Tonička musela mít nutně zmrzlinu. Kterou nakonec nejedla.

Jezero McConaughy

S obytňákem až k vodě

Poučení na závěr: Rodinný menu v KFC je pro velkou rodinu. Asi tak desetičlennou.

No comments

Na něco se strašně dlouho těšíte a najednou je to pryč. Sedíte s pocestovní kocovinou uprostřed polovybalených kufrů a nechce se vám nic. A čim víc jste se těšili, čim větší bylo plánování, tim je to horší. Furt nějak nevěříte, že celá ta věc je v kategorii „stalo se“. My se do Ameriky těšili skoro rok. Loni na podzim, když jsme byli na Slovensku, přišla mi od kamarádky zpráva, že se bude vdávat a jestli přijedeme na svatbu do Colorada. Tak jasně že jo. A od tý doby se těšíme a řešíme.

Jet s dětmi nebo bez? Odkud? Kam? Na jak dlouho? Srpen je samozřejmě úplně nejdebilnější doba. Jsou prázdniny, takže letenky jsou pěkně drahý. P. se ale vdává jednou za život a neřekneme jí, ať si termín svatby přehodí dle akčních tarifů. Takže hledáme, hledáme a promějšlíme možnosti i s ohledem na děti. Čtrnáct dní bez nich být nechceme, jet na týden nemá vzhledem k tomu, že dva dny zabijeme jen cestou, moc smysl. Takže rodinná dovolená, což vylučuje letenky s krkolomnými přestupy.

Nakonec volíme přímý let Budapešť – Chicago. Vyhneme se přestupům, v Chicagu se uvidíme ještě s kamarádkou V. a já se konečně kouknu do Budapešti a odškrtnu si další památky UNESCO. V USA je to s tim sbíránim dost těžký, páč ty místa jsou asi tak milion let od sebe. A Davida dost přesvědčí, že má letět jakejsi Boeing Dreamliner a že to je jako nějaký nový dobrý letadlo, chtěl by tim letět a tak.

přestávka na parkovišti cestou do Budapešti

Na cestě do Budapešti

Nakonec takhle jeden čtvrtek odpoledne po všech přípravách vyrážíme do Budapešti. Podstatnou část příprav zabralo pořízení a bezpečný transport svatebního daru. P. samozřejmě žádnej svatební dar nechtěla, prý je dar už to, že přijedem, a jestli jí chcem něco přivézt, ať vezmem vanilkovej cukr, že s tim ráda peče a za oceánem to nemaj. Krabice vanilkovýho cukru se slepičim bujonem v kostce (ten si P. za oceán taky ráda vozí) je sice originální nápad, ale přece jen se nakonec rozhodnem pro něco tradičnějšího. Vzpomenu si, že P. se líbila nějaká tradiční polská keramika, tak se rozhodnem pro tradiční českej cibulák. Nebo teda tradiční v modernim designu od Jiřího Pelcla. Fakt krásný nádobí. Až budu velká chci ho taky domu.

Objednáváme čajovou soupravu a čekáme nějaký tintítko, co se v pohodě vejde do kufříčku. Přijde krabice jak kráva. Poštou se nám to posílat nechce. Aerolinky radí nacpat to do příručáku, kam se to ovšem nevejde ani rozporcovaný. Nakonec to tak tak narveme do našeho největšího kufru, obložíme bublinkovou fólií, polystyrenem, všim možnym oblečenim včetně šatů na svatbu, kufr polepíme nápisy „křehké“ a modlíme se. Mimo jiné i za to, abychom se s kufry vešli do pronajatého auta a nemuseli připlácet za větší.

Na tý fotce to tak velký nevypadá, ale fakt to velký bylo...

Jeden den strávíme procházenim tropickou Budapešti. Je tu takový vedro a vlhko, že se potíme víc jak na Srí Lance. Holky jsou z toho pocení večer lehce opupínkovaný. Další den letíme a v letadle je zase zima jak na Sibiři. Svetry jsem do batohu hodila jen holkám. My s Davidem mrznem zabalený do deky. Navíc neletí žádnej Boeing Dreamliner, ale nějakej starej airbus, takže David je nasranej jak východoněmeckej důchodce. Tuhle má nalepenou žvýkačku, tuhle je to špinavý, tamhle roztrhlý, prostě to polskýmu LOTu rozhodně nedaruje, až doletíme. Já jsem ráda, že starej airbus má uprostřed čtyři sedačky vedle sebe, protože Stázka svoje sedadlo mít nemá, ale naštěstí k rodině s dvěma dětma už nikoho neposadili, takže vyhráváme sedadlo zdarma.

Let probíhá v klidu. Přistání už teda nic moc, letadlo háže, Stázka nasraná. Pouštim jí na starym telefonu pro děti hru Sago Mini, aby neřvala, což se nakonec neukáže jako úplně dobrej tah, protože po přistání háže šavli. Do Ameriky, země zaslíbený, teda vstupujem trochu smradlavý s pytlíkem blitek. Duha a poníci se nekonaj, přestože jsme v Budapešti na letišti koupili plyšovou Rainbow Dash. Zvláštní.

Imigrační kupodivu probíhá v pohodě. Maj tam na to už automatický mašiny a kupodivu projdem, i když Tonička dělá všechno proto, aby nikdo nemohl identifikovat její obličej. Pravá krizovka nastává u čekání na kufry. David je odchází lovit, já zůstávám s dětmi. Jsem unavená a hlavně mi začíná být blbě od žaludku a ještě se mi chce na záchod. Ten bohužel nikde v dohledu není, stejně jako David a naše kufry. Tak se tak potim a trpim a Tonička mi najednou říká: „Maminko, já tu mám nějaký pupínky.“ Na krku a zádech je celá opupínkovaná, já v hlavě projíždim seznam pupínkovejch dětských nemocí. Neštovice naštěstí měla, na spálu to nevypadá, data nemám, googlit nemůžu a jen doufám, že z letiště nepojedem rovnou na infekční.

Nakonec se objevuje David s kuframa a uklidňuje mě, že to nic není, že kdyby to něco bylo, měla by Tonička teplotu a vůbec vypadala blbě. Faktem je, že z nás čtyř je to největší laňka skákavá. Mně je na blití, Davidovi taky, Stázka už blila v letadle. Vyzvedáváme si auto a já si řikám, proč si tohle jako děláme, proč jsme do prdele nejeli k Mácháči. Za chvíli jsme ale u kamarádky V., kde trávíme první dvě noci. Chvíli si odpočineme a jdem se projít po Oak Parku, kde V. bydlí (trochu o týhle úžasný čtvrti plný Franka Lloyda Wrighta jsem psala v minulym článku), na hřišti hodíme trochu small talk, potkáme dvě block party (to si takhle se sousedama s požehnánim radnice uděláte party před barákem) a já si řikám, že to cestování za to stojí a je dobře, že jsme k Mácháči nejeli.

Block party - ulice se uzavře pro auta a vy se družíte se sousedama

První den se budíme někdy kolem půl šestý, což vzhledem k tomu, že Chicago má o sedm hodin míň jak Praha, hodnotim jako vcelku úspěch. Čekala jsem, že mi děti budou skákat po hlavě od druhý ranní. Po snídani vyrážíme do centra města a já jsem tak strašně ráda, že jsem zpátky. Byla jsem v Chicagu před osmi lety a to město mi učarovalo. Miluju jeho architekturu, miluju ty nádherně zdobený mrakodrapy přelomu 19. a 20. století a miluju i Millennium Park, což je vzhledem k nedostatku času vlastně jediný místo, který tentokrát v Chicagu navštívíme.

Musim říct, že timhle parkem k oslavě milénia (takže docela nedávná realizace), to Chicago dost vyhrálo. Najdete tu mraky zábavy na celý den. Kromě ikonický „Fazole“ je tu pavilon Jay Pritzkera, kde se konají koncerty zdarma, a hlavně Crown Fountain, což je taková videofontána. Promítaj se tam různý věci a takhle v létě to chrlí vodu a lidi se v tom normálně koupou. Jako jo, s dětma bych tu trávila celej den, protože to je prostě bomba. Kus dál je navíc parádní dětský hřiště, kde taky nějakou chvilku strávíme. David ochutná pravý chicagský hot dog a pak už frčíme dál, protože se chcem vykoupat nejen ve fontáně, ale i u jezera.

Jedeme k národnímu parku Indiana Sand Dunes, což jsou obrovitý písečný duny u Michiganskýho jezera asi 40 minut od Chicaga, když není silnej provoz, což zrovna je, takže v autě poněkud vykysnem. Cesta od parkoviště k jezeru je navíc docela brutální. Brodíte se pěknou chvíli lesem a zároveň hlubokym pískem, než se dostanete ke břehu. Pláž je krásná, stánky s občerstvenim nedotčená, takže odvážní Američané si tam tahaj celý lednice s vlastním pitim. Po hodině na sluníčku jim je hodně závidim, ale zpátky bych to tahat nechtěla. Stačí mi, že táhnu Stázku a mám pocit, že vypustim dušim. Když dojdem zpět na parkoviště, cejtim se jak vyprahlej velbloud, co právě přešel Saharu, a toužim se nastěhovat do nápojovýho automatu. Možná jsme měli zůstat u tý fontány. Ale děti spokojený, příjemně unavený, jde se spát a zítra se vydáme na cestu do Colorada. Road trip začíná.

PS: Happy end se koná. Cibulák přežil celej a pupínky zmizely.

PPS: Příští čtvrtek vás čeká cesta přes americký vidlákovy do Colorada. Hlazení rejnoků a Frank Lloyd Wright jako bonus (další díl amerického road tripu zde).

Fazole

Pavilon Jay Pritzkera

Akorát probíhal festival Lollapalooza, což dopravě taky moc nepřidalo

Takhle s elektrárnou to jak idylka u moře nevypadá, ale...

...kuk na druhou stranu a hotová Jugoška.

A nahoře malý kus cesty, kterou jsme se museli škrábat. S dětma na hrbu poměrně náročný

No comments

Když jsem se před lety chystala do Chicaga, samozřejmě jsem hledala, co všechno ve městě vidět a taky s čim se tu potkaly dějiny umění. V Chicagu jsem byla víc jak 14 dní, takže jsem měla dost času na věci, na který většinou při cestování čas nemáte. Jako chodit do kina nebo na bowling, jít na stand-up comedy, ale taky na nerušený bloumání po galerii (článek o Art Institute zde) a architektonických krásách. Protože na ty je Chicago obzvlášť bohatý.

Pokud máte rádi architekturu, bude se vám tu líbit, a pokud se vyžíváte v době konce 19. a první polovině 20. století, bude se vám tu líbit ještě víc. A vlastně se tu budete cítit trochu jako doma, protože roku 1938 se do Chicaga uchýlil slavný architekt Ludwig Mies van der Rohe. Ano, ten, co postavil brněnskou vilu Tugendhat. V Evropě už na růžích ustláno neměl a chicagská univerzita ho přijala s otevřenou náručí. Nedaleko Chicaga se nachází další z jeho proslulých vil, Farnsworth House. Kousek Chicaga a jeho architektury si zase nejen do svých českých realizací přivezl ze svého pobytu Adolf Loos (kuk pražská Winternitzova vila).

Já tehdy ale sledovala stopy jiného architekta, Louise Sullivana. Jeho jméno není až tak známé a je spjato s pojmem chicagská škola a prvními mrakodrapy. Přesně Chicago je to město, které je světu dalo. Za úplně první mrakodrap bývá označována Home Insurance Building z roku 1885, která byla bohužel v roce 1931 zbořena. Tyhle první mrakodrapy jsou hrozně fascinující věc. Architektonický prim tehdy jasně hrála Evropa, takže dekor mrakodrapů vycházel ze zdejších trendů. Budovy byly tedy často oblečeny do historizujícího kabátu, takže si představte třeba 36 pater v neogotickym stylu.

Sullivan byl ale architekt mnohem modernější a originálnější a jeho budovy můžeme přiřadit spíš k evropské secesi. Kromě mrakodrapů je jeho důležitým dílem Auditorium Building (dokončeno 1889), což je taková multifunkční budova – kanceláře, hotel a hlavně divadlo. Sullivan inspiraci ke správnýmu technickýmu řešení hledal i na evropskym kontinentu. Jeho tehdejší společník Dankmar Adler (architektonickou kancelář měli pánové spolu, dokud jim to nepřestalo klapat) se vydal mimo jiné i na obhlídku pražskýho Národního divadla.

Hlavně je ale Sullivan autorem věty, která je zaklínadlem architektury a designu 20. století. Ta věta je tak klíčová, že o ní bylo napsáno nespočetně knih a článků (třeba i tahle v češtině), a zní: „form follows function“, tedy: „forma sleduje funkci.“ Ke zdem prostých ornamentu a funkcionalistický architektuře už je odtud jen krůček.

Sullivanova Transportation Building na dobovym akvarelu Charlese Grahama, repro dle: www.chicagomag.com

Louis Sullivan se také podílel na Světový výstavě v Chicagu, která se konala roku 1893 u příležitosti 400. výročí objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. Pro tuhle příležitost bylo vybudováno velkolepý zářivě bílý město. Sullivan nebyl z těch, kteří by měli při navrhování areálu hlavní slovo. Areál byl budován tehdy módnějšími jmény v honosnym neoklasickym stylu, kam se Sullivan a jeho barevná Transportation Buliding moc nehodili. V každém případě událost to tehdy byla velkolepá. Objevilo se tu třeba první ruský kolo, který zde postavil George Washington Gale Ferris Jr. Proto se to v angličtině taky řekne Ferris Wheel (proč my říkáme ruský, ví bůh…).

Taky se tu objevil jeden z prvních zdokumentovaných sériových vrahů a celý tohle šílenství kolem Světový výstavy je naprosto výborně popsaný v knize Ďábelv bílém městě. Doporučuji všema deseti! Čte se to jako beletrie, ale jsou to samá tvrdá fakta. V knize se kromě Louise Sullivana mihne i jeho žák, mnohem slavnější architekt Frank Lloyd Wright. Ten totiž jako mladý ve firmě Adler & Sullivan pracoval a sbíral zde zkušenosti. Sulivan si ho vzal pod křídlo (dokonce mu půjčil peníze na dům) a Wright ho později tituloval jako „Lieber Meister“. Vzhledem k Wrightovu nákladnýmu životnímu stylu mu ale plat přestal stačit, takže začal brát tajně bokovky. Jeho smlouva mu práci bokem zakazovala a když se to dozvěděl Sullivan, Wright dostal padáka a musel se postavit na vlastní nohy, což se mu teda nakonec podařilo vrchovatě.

Mnoho z Wrightových raných domů, na kterých už pracoval samostatně, stojí ve čtvrti Oak Park na předměstí Chicaga. A to včetně toho Wrightova baráku, na který mu Sullivan půjčil. Ten rozhodně doporučuji neminout. Oak Park je vůbec architektonicky bohatý a domů od Wrighta nebo v podobném stylu (tzv. prérijní architektura) tu najdete požehnaně. Požehnaně je i Wrightový architektury v Chicagu. Nejradši bych obešla všechno (všechny možnosti prohlídek najdete tady), ale s dětmi si o tom můžu nechat jen zdát. Snad tentokrát zvládnem aspoň Unity Temple. Tam je to s audioguidem po vlastní ose, tak děti nebudou rušit ničí výklad. A tím se dostávám konečně k otázce:

Kam to vlastně jedeme?

Hodím sem stručný itinerář naší cesty, abyste věděli, na jaký články se budete moct těšit, až se vrátíme. Rozhodně o tomhle road tripu něco pořádnýho sepíšu!

Letíme z Budapešti do Chicaga, kde máme rande s mojí kamarádkou (a s Frankem Lloydem Wrightem samozřejmě, kamarádka je z Oak Parku). Potom se budeme sunout na západ přes tak atraktivní lokality jako Iowa a Nebraska, až dorazíme do Boulderu (Colorado), kde nás čeká jedna svatební veselka. Kromě svatebního veselí chceme zvládnout taky výlet do národního parku Rocky Mountains. No, a pak zase nabereme kurz směr Chicago a tentokrát to vezmeme přes Kansas City a St. Louis. V St. Louis taky stavěl Louis Sullivan, takže se tam obzvlášť těšim. Celý je to dost kilometrů a bude nám to trvat čtrnáct dní.

Celou tu naší show můžete sledovat na facebooku a instagramu, Ukážu vám krásy světa, jaký jste ještě neviděli, určitě budou i zvířátka, kytičky a samozřejmě nějaká ta kvalitní architektura. Budu ráda, když se k nám na naší cestě přidáte a zatím přeji krásný zbytek léta!

Z některých Sullivanových staveb zbyly pouze části. Kusy Chicago Stock Exchange Building jsou ve sbírkách Art Institute včetně celé zrekonstruované místnosti.