Krása postavená na hanbu (Polské kostely Míru)

by uneseni - 10.10.18

Rekonstruujeme byt. Vlastníma rukama teda ne. Firma to dělá. V každym případě náš byt je neobyvatelnej a žijeme ve vyhnanství na vsi. Říkala jsem si, že by to byla dobrá příležitost zmizet na pár dní na nějakou krátkou dovolenou, prodlouženej víkend nebo tak něco, a že bychom si zajeli ulovit jednu UNESCO památku do Polska. Ale Davidovi se do Polska moc nechce. Minule nám tam nějaká milá pani zaparkovala svým autem o naše auto a on se od tý doby bojí přejet hranice. Že prej pojede leda k Němcům, ale v Německu jsou jinší ceny a my zrovna rekonstruujeme ten byt, že jo. Tak asi zůstanem na vsi. Chtěla jsem původně psát o něčem jinym, ale myslim, že je načase vypořádat se s našim poslednim polskym výletem.

To bylo tehdá, když jsme obcházeli dientzenhoferovské kostely na Broumovsku (kuk na článek). Jeden den byla na programu návštěva polských kostelů Míru. Takový kostely na hanbě to jsou. Uvedu vás trochu do obrazu neboli do časů třicetiletý války. Pro ty, co jsou déle ze školy, je to ta válka s pražskou defenestrací (1618), Bílou horou (1620) a Švédy v Praze (1648). Těm se tehdy v Praze tak líbilo, že si na památku odvezli plno cenných suvenýrů (Ďáblovu bibli třeba). No a Švédi taky můžou za ty polský kostely. Hodně zjednodušeně řečeno byla třicetiletá válka taky soubojem mezi protestanty a katolíky a právě protestantské Švédsko si tehdy při podpisu vestfálského míru (na ten odkazuje i název kostelů) na katolickém císaři Ferdinandovi III. Habsburskym vynutilo, aby umožnil luteránům ve Slezsku provozovat bohoslužby v kostelích, které si sami postaví. Císař slib splnil trochu po vzoru chytré horákyně a podmínky stavby byly takové, aby se kostely postavily – nepostavily. Kostely nesměly být z trvanlivého materiálu. Povoleno bylo pouze dřevo, hlína, písek a sláma. Nesměly mít věže ani zvony, nesměly připomínat katolické kostely, jejich stavba nesměla trvat víc jak rok a musely být postaveny za městskými hradbami. Prostě na hanbě. Taky zvenku připomínaj spíš obří stodolu. Ovšem uvnitř. To už je jiná, oko omračující káva.

Luteráni to rozhodně lehký neměli, ale práce pod tlakem leckdy přináší nečekaný výsledky. Kostel Míru ve Svídnici je dokonce největším hrázděným kostelem v Evropě. Kvůli volbě materiálu neměl přetrvat dlouho, ale o tři sta padesát let později stále stojí, konají se v něm bohoslužby a jezdí se sem dívat turisti. I když s těmi to tu není nijak žhavé. Upřímně bych čekala, že o tak krásnou památku bude větší zájem. Kostel je totiž opravdu impozantní, rozlehlý, všude samé dřevo, malované, vyřezávané, nadpozemská nádhera. Vejdete a půjdete ze vší tý krásy do kolen A teď si k tomu připočtěte ještě fakt, že základní kámen byl položen 23. srpna 1656 a 24. června 1657 už se sloužila první bohoslužba. A vejde se sem 7500 lidí (to je víc jak do Velkýho sálu pražský Lucerny), což už vydá na slušnej koncert.

Kromě toho svídnického byly postaveny ještě další dva Kostely Míru – jeden v Jaworu a druhý v Hlohově, ten bohužel vyhořel a nebyl už obnoven. V Jaworu kostel pořád stojí a s návštěvností to tam stojí ještě za větší starou bačkoru jak ve Svídnici. Abych byla přesnější, v době naší návštěvy tam nebyl nikdo. Což bylo ale fajn, protože nám tam pustili výklad v češtině. Takový zvláštní. Vlezete do obrovského ztichlého stavení, zaplatíte vstup a najednou se vše rozzáří, ožije, rozehraje. Jak kdyby se probudila Šípková Růženka. Jo, v Jaworu jsme si prvně mysleli, že maj zavřeno, takže se nenechte zmást prvním dojmem. Ale před návštěvou se samozřejmě radši koukněte na stránky (tu Svídnice a tady Jawor). Vstupný je za lidovku a zvládnete to i s kočárkem a malýma dětma. A jestli nebudete mít Polska dost, spojte to s výletem do Vratislavi, kde si můžete dát víkendový lov trpaslíků (schválně si přečtěte trpasličí článek). Taky mají ve Vratislavi naprosto skvělý pirohy. Svídnice byla na dobrou polskou stravu dost skoupá. No, nic. Jdu pokračovat v domácim lobbování za Polsko a uvidíme, kam nakonec dojedem. A co vy? Chystáte se na nějaký podzimní výlet?