Zažít Lublaň jinak

by - 6.11.19



Chodit po památkách, který najdete v každym průvodci je pro amatéry. Sice si s sebou vezu magazín Lonely Planet s tipy na Lublaň, ale nakonec jsem si řekla: ne, půjdu na to jinak. Vlastně to rozhodla jedna věta. „Vzala jsi holkám pasy?“

Normálně bereme pasy dětem vždycky. I když jedem jen kousek za hranice, protože kdo by se chtěl v případě „náhoda je blbec“ dohadovat, čí že ty děti vlastně jsou. Nevim, jestli za to mohlo, že jsme prvně jeli na Moravu do vinnýho sklípku (a v duchu se tam už viděli), že David jel pracovně, že jsme balili dost na poslední chvíli nebo že prostě, jak je Schengen, už ani nevnímám, že jedu do ciziny. Prostě jsme se ocitli v Lublani bez dokladů dětí a potřebovali za pár dní pokračovat do Chorvatska. Takže tak.

Volám na velvyslanectví. Paní sekretářka je moc milá. Dokonce mě pochválí, že máme holek pasy a rodný listy vyfocený (dík, mami, žes to zařídila). Dostávám instrukce, z nichž hlavní je obstarat dětem pasový fotky. Radí mi, kde najdu dvě fotobudky. Až splnim misi, mám se ozvat. Tady orel, přepínám.


Fotobudku náhodou najdeme kousek od našeho ubytování. Mám drobný přesně na dvoje focení. Cajk. Začnu s Toničkou, že to natrénuju. Zkoušim umístit její hlavu do vyznačenýho oválu, ale je moc nízko, malá, mimo… zkus si na to stoupnout, kleknout, lehnout…snažim se jí držet tak, abych tam nebyla vidět. Hotový artistický vystoupení. Cvak, cvak, cvak. Vybírám ze tří pokusů ten nejlepší. Bohužel stroj to naprosto nepoužitelně ořízne. Tak nic. Musim jít někam rozměnit prachy. Tuhle fotku mi na pas nedaj. Prší.

V blízkym baru nemaj ráno na rozměnění stoeurovky. Kašlem na budku, ať se stará jinej. Na mapě najdu fotolab vzdálený asi kilák a jdem. „Usměj se, bradičku nahoru, zavřít pusu.“ Tady je vše v nejlepšim pořádku. O 30 euro chudší se jdem naobědvat do McDonalda, kterýho si děti vyprosily stejně jako fotorámeček se žirafou.


Píšu na velvyslanectví, že teda máme. Můžeme prý přijít hned. Jako dezert si dáváme skoro kilák a půl v dešti. Jsme tu a já dostávám papíry k vyplnění, takže já vyplňuju, konzul mizí, holky si hrajou s poníkama z Happy Mealu a snaží polít sebe a případně i něco okolo džusem. Konzul přichází, dávám mu papíry, který jsem posrala, protože „nehodící se škrtněte“ je prostě chyták. Konzul mi dává nový papíry, zase mizí, já vyplňuju dál, venku se zatím rozpršelo ještě víc.

Mám vyplněno, konzul se nevrací. V nastalé dlouhé chvíli si všimnu, že postrádáme Toničky olezlýho pavouka (takovýho toho pouťovýho). Nenápadně ho hledám plus dávám bacha, aby na sebe dámy nelily džus. Po chvíli musím konstatovat, že pavouk je v prdeli. Nic neřikám, páč jinak bude scéna.  V další prodlevě přemýšlim, kam dám v týhle sklepní místnosti v případě nouze děti čurat. Asi květináč venku přede dveřma, na trávu za plot se nedostanem. Ale když vyjdeme ven, dostaneme se zpátky? „Mami, mě se chce čurat.“ Ten džus. Já to věděla. Prší.


Čurat se naštěstí chce Toničce, která disponuje potenciálem chvíli vydržet. Po chvíli se vrací i konzul a s politovánim nám oznamuje, že správní poplatek musíme zaplatit takhle mimo úřední hodiny přesně. Na stoeurovku nám nevrátí, musim někde splašit třicet, což znamená jít někam do obchodu. Bohužel jsme ve vilový čtvrti, kde nic není, musíme jít trochu dál. Nechávám mu tam kočár a batoh (nejradši bych mu tam nechala i děti, ale jsem srab a navrhnout se to ani neodvažuju), beru jen to nejnutnější a běžíme. Jo, na čurání jsme zapomněly. Tak stromečky. Prší poměrně intenzivně.

Najdeme potraviny, koupíme nějaký jídlo domu, získáme 30 euro na zaplacení a můžeme postoupit do dalšího levelu. Vracíme se na velvyslanectví už poměrně mokrý, dostáváme náhradní pasy a vydáváme se v dešti domu. Tonička má mokro v botech a já jí opatrně sděluju, že pavouk není. „Můžeme ho zkusit jít hledat.“ Už má dost, takže se spokojí s tim, že koupíme novýho, naskočí ke Stázce na golfky a běžíme v dešti domu. Příjemně strávených šest hodin, ale tak zažily jsme Lublaň jinak.

PS: V suchu na Toničku ztráta pavouka samozřejmě dolehla. Kdyby měl holky kdo pohlídat, šla bych ho do toho deště ještě hledat. A díky velvyslanectví, že bylo rychle schopno reagovat na naši debilitu.



Může se vám líbit

0 komentářů