Jak se dostat do zakletého zámku? (Palác Stocklet, Brusel) - uneseni

Jak se dostat do zakletého zámku? (Palác Stocklet, Brusel)

by - 27.1.21


Pohádku o Šípkové Růžence známe všichni. Po sto letech se probudila z hlubokého spánku a s ní i celé království. Pak byla velká svatba a nikdo se ani nepozastavil nad tim, že svět se za 100 let spánku tak trochu změnil. V nějakym historickym venkovskym bezčasí, kdy se tyhle pohádky povídaly a dědily z generace na generaci na tom asi až tak nic k pozastavení nebylo, ale dneska? Jde sto let spát a přežít probuzení?

Jistě, je to jenom pohádka. Ale i pohádky se občas stávají a začarovaný palác, co už přes sto let spí, v Bruselu opravdu stojí. Dokonce je na seznamu UNESCO a děti a vnoučata původních majitelů mu doopravdy říkali začarovaný dům. Jen málokdy má umělec či umělecké hnutí naprosto volné ruce zhmotnit svoje ideje, jen málokdy nezáleží na penězích (nebo jen trochu) a umělec dostane absolutní tvůrčí svobodu. Adolphe Stocklet ji Josefu Hoffmanovi dal a v Bruselu díky němu stojí zhmotnění snu vídeňské secese.


Tím snem bylo prostoupit celé lidské bytí uměním. Vytvořit ve všudypřítomnym chaosu života krásný nový svět, kde spolu bude v dokonalé harmonii vše od párátek až po střechu domu. Si tak řikám, jestli všichni ti přívrženci secese netrpěli určitou formou obsedantně kompulzivní poruchy, když se snažili vytvořit tenhle sice krásný, ale poměrně přísný řád, kde se dekorativní motiv z fasády opakoval na židlích i vidličkách. Zlý jazyky tvrdí, že do každýho pokoje navrhovali i patřičný bačkory a dokonalý svět se začal hroutit, když jste v jídelně nosili papuče určený do ložnice. Inu, přelom 19. a 20. století byla doba hroutících se jistot. Měnilo se postavení žen, církve, společenských vrstev…nahoře začalo být dole a obráceně. Není divu, že se umělci snažili vytvořit harmonický ráj, kde by vše bylo jasné a kytice na stole vždy ladila s šaty paní domu. Protože takhle to prý u Stockletů bylo.


Palác Stocklet vznikl v Bruselu mezi lety 1905 až 1911 a patří mezi nejluxusnější soukromé domy 20. století. Architekt a designér Josef Hoffmann, rodák z moravský Brtnice, tu vytvořil dokonalý umělecký dílo a navrhl nejen celý dům, ale třeba taky nábytek, příbory a koberce. A co nenavrhl Hoffmann, navrhli jiní umělci z Wiener Werkstätte, uměleckořemeslných dílen, který měly dostat umění mezi všechny lidi a nahradit tak ošklivou a lacinou průmyslovou výrobu. Ekonomicky to moc nefungovalo, ale zase tu vznikly vyloženě ikonický kousky designu 20. století.

Takovym vrcholnym kouskem výzdoby Stockletova paláce byla jídelna se třemi mozaikami od Gustava Klimta. Je tu použit mramor, keramika, polodrahokamy a i perly. Původně očekávané náklady se samozřejmě i v tomto případě pěkně přeťáply, ale vzniklo tu něco vyloženě kouzelnýho. Na dvou mozaikách po delších stranách jídelny je ve středu vždy Strom života. Na jedné z nich pak tančící žena představuje „Očekávání“ a na druhé objímající se pár „Naplnění“. Psát se o tomhle díle dá mnoho, i výkladů můžeme podat bezpočet, ale já to čtu tak, že smysl a naplnění lidskýho života je prostě v lásce. A logicky byla tahle mozaika umístěna do jídelny, do srdce domu, kde se celá rodina společně scházela a jedla. Třetí menší mozaika s rytířem pak byla v čele místnosti. Před ní v čele jídelního stolu sedával pan Stocklet a já si představuju, že ten třpytivý rytíř byl vlastně on, ochránce rodinnýho ráje a domácího štěstíčka.



To tady kupodivu zafungovalo. V podobně výjimečných vilách se jejich stavitelé většinou příliš neohřáli, 20. století rodinnýmu štěstíčku nakloněno dvakrát nebylo (třeba takhle u Tugendhatů nebo Winternitzů). Stockletovi ovšem žádné podobné dějinné zvraty nepotkali a svůj palác si poměrně úzkostlivě chránili. Nepouštěli se do modernizací, přestaveb, nákupů nábytku. Ráj byl perfektní tak, jak byl. Netřeba měnit ani lžičku. Dokonce sem ani nepouštěli zvědavé historiky umění, kteří si jejich poklady chtěli fotit a psát o nich vědecké práce. Palác usnul tak, jak ho Hoffmann stvořil.

Na jednu stranu to je samozřejmě něco úžasného. Vše je tak, jak to bylo. Bez poškození, bez toho, abychom to pracně museli skládat dohromady. Bez kompromisů, které zázemí pro návštěvníky vždycky představuje. Šatna, pokladna, záchody… Na druhou stranu do paláce nikdo nemůže. Tahle jedinečná kulturní památka je nepřístupná a samozřejmě se nabízí otázka, co s ní dále. Palác je v soukromém vlastnictví, je plné právo majitelů tam turisty nepouštět a palác užívat dle libosti. Vlastnictví kulturní památky ovšem taky zavazuje a o dům se musí adekvátně starat. Což je v tomto případě nákladná záležitost. Asi si dovedete představit, že vymalování dětskýho pokoje (s krásnými malbami od Ludwiga Heinricha Jungnickela) nespraví kýbl Primalexu a finanční možnosti rodiny nejsou, co bývaly. Současné majitelky se prý pokoušely palác i prodat, ale ta hodnota bude tak mimo, že jen málokdo má šanci zaplatit. Jen pro představu – Klimtův obraz Dáma ve zlatém se prodal za 135 milionů dolarů. Ta Stockletovic mozaika na tom může být cenově podobně. A to máme jen výzdobu jídelny.



Na restaurování se tedy přispívá z veřejných peněz a je jen otázkou času, kdy bude současný stav neúnosný a alespoň jisté zpřístupnění bude na oplátku požadováno. Popravdě jsem zvědavá, jak se to s palácem bude vyvíjet dál a jestli se tenhle začarovaný zámek po více než sto letech probudí. Dovnitř bych se jednou hodně chtěla podívat.

PS: Některé umělecké sbírky z paláce už se objevily na uměleckym trhu, tak snad se vybavení neprodá po kouskách. Odkaz na aukci Christies tady. Jsou tam i pěkný fotky interiéru.

PPS: V Brtnici je Hoffmannovo muzeum. Pokud se zajímáte o design, určitě navštivte. Brtnice je vůbec pěkný město.

PPPS: Protože fotek interiéru je na těch internetech poskromnu, použila jsem do článku fotky ze dvou knih ze svý domácí knihovničky. Konkrétně: Gustav Klimt. The Complete Paintings, ed. T. G. Natter, 2012; Gustav Klimt. Josef Hoffmann. Pioneers of Modernism, ed. A. Husslein-Arco, A. Weidinger, 2011.


Jídelna v roce 1914


A před pár lety









Může se vám líbit

0 komentářů