Je to absolutně neuvěřitelný, ale tohle je můj knížkový souhrn s pořadovym číslem šest. První jsem napsala v roce 2016 a to byl taky rok, kdy jsem začala psát blog. Kdo by věřil, že vydržim tak dlouho. Ale tak lidi ve volnym čase dělají plno zvláštních věcí. Lepí modely ze sirek, sbírají chcíplý motýly, účastní se závodů poštovních holubů, překousávaj plechovky nebo se snaží si do pusy narvat co nejvíc brček. Moje záliba je poměrně nevinná, i když už trochu de mode, protože teď se hlavně instagramuje a tiktokuje.
Ale konec sentimentu a pojďme na knihy. Řazeno podle data čtení a házim sem komplet všechno, co mě za poslední rok zaujalo a stojí za to si přečíst. Prostě takový moje best of.
Karin Lednická, Šikmý kostel
Nesdílím úplně všeobecný nadšení pro tuhle knihu, bezvýhradnou adoraci ode mě nečekejte, ale i když mám ke knize určitý ale, plusy určitě převažujou. Tohle je totiž především sága jednoho opomíjenýho kraje i opomíjenýho kusu našich dějin. A hlavně oceňuju, že se autorka nebála dloubnout do vlastních řad a upozornila na násilné počešťování. Bohužel jen málokdy si dokážeme připustit vlastní chyby a naše historie se vypráví spíše ve smyslu „my chudáci utlačovaní Češi“. A to je špatně. Plusový body jsou samozřejmě za pouť do Wieliczky, kterou jsme v moderní formě absolvovali kdysi taky.
Ruta Sepetys, Sůl moře
Málo, málo, málokdy se začtu do knížky hned od první stránky. Ale tady jsem tam hned od první stránky byla. V dobách druhý světový války, v zimě, na útěku. Opět je tady neotřelá část dějin, o který se zas až tolik nemluví a nepíše. A pro mě byly velký body navíc za téma uměleckých pokladů, který během druhý světový nenávratně zmizely. Tady hraje velkou roli slavná Jantarová komnata.
Jiří Hájíček, Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček je můj nejoblíbenější současný český autor. A taky jediný, na jehož knihu se fakt těšim, protože u všech mi s nim bylo dobře. Dobře se čtou, mám ráda ten jazyk. Zastavovat se u obratů a vět, co mě zaujmou, a přečíst je znovu, poválet je v hlavě. Hájíčkovi knihy nemají nějaký veliký dramatický oblouky. Jsou to takový malý životy každýho z nás nebo aspoň každýho z jihočeský vesnice. Marie v Plachetnici sice bydlí v Praze, ale vrací se za rodiči do jižních Čech a řeší vlastně to, co všichni Hájíčkovi hrdinové. Kam patří, odkud přišla, prostě hledá svoje kořeny, který jako by byly klíčem k tomu, kým se stala a kdo vlastně být chce.
Olga Vilímková, Učitelkou v Peru
O cizí, mnohdy nepochopitelný i tvrdý zemi s láskou, úctou a respektem. Tohle se moc často nevidí. Zvláště obyvatele rozvojových zemí máme tendence posuzovat ze svých privilegovaných pozic a sklouzávat k poměrně tvrdýmu hodnocení. Já to plně chápu. Když vyrosteme ve středu Evropy a jsme zvyklý na nějaký standardy, je těžký pochopit, že jinde jsou vlivem různých věcí (chudoby, nedostatečnýho vzdělání, historickýho vývoje…) ty standardy úplně jinde a musí nás to na místě logicky vytáčet k nepříčetnosti. A dosti flexibilní chápání času bylo v Peru při pobytu autorky asi to nejmenší. Krásně napsáno, bez přikrášlování, ale zároveň bez nějakých soudů. Od napsání sice Peru prošlo výraznou proměnou, ale pořád je to strašně zajímavý čtení.
Cynthia Swanson, Knihkupkyně
Není to nejlepší čtení vašeho života, ale zrovna v létě k vodě to bude fakt dobrý. Pro mě to bylo odpočinkový čtení v pracovně hodně náročnym období a fakt jsem byla ráda, že můžu vypnout u dobrýho příběhu. Denver, 60. léta, vdaná panička s dokonalou rodinou vs samotářská, ale podnikavá Kitty. Mimochodem našla jsem, že u Dobrovskýho ji maj v rámci Black Friday za 89 kč!
Nino Haratischwili, Osmý život (pro Brilku)
Uf, tohle bylo drsný. Myslim, že některý části nedostanu nikdy z hlavy. Rodinná sága s kapkou magickýho realismu uprostřed šílenýho 20. století. Ano, bylo šílený a od nás na východ bylo ještě šílenější. Kolikrát jsem si při čtení řekla, že my s naším protektorátem a čajíčkovym komunismem jsme se měli vlastně moc dobře. Osmý život se odehrává v Gruzii. Upřímně čim blíž Rusku jste ve 20. století byli, tim hůř pro vás. Ságu z Ukrajiny s její kapitolou velkýho hladomoru bych asi radši ani nečetla. Gruzie byla děsivá dostatečně. Rozhodně při čtení týhle knihy pochopíte, proč takhle na východě vnímali Hitlera jako osvoboditele a obyvatelé se přidávali k nacistům. Po letech ve Stalinově blízkosti bych dělala to samý. A asi i pochopíte, proč přes to všechno někteří stále s láskou vzpomínají na Sovětský svaz, protože to, co přišlo po něm… Rozhodně silný čtení.
Delia Owens, Kde zpívají raci
Knihu, kterou jsem viděla doporučovat všude možně a k těm doporučením se mileráda přidám. Přečtěte si to, stojí to za to. Ale doporučuji si o knížce nic nezjišťovat předem a přistupovat k ní tak nějak přirozeně, nevinně, nepopsaně, prostě stejně, jaká je hlavní hrdinka, která vyrůstá mimo lidskou společnost a vše se učí pozorováním přírody. To téma přírody a co všechno se z ní můžeme naučit, když se dobře díváme, mi přišlo hrozně silný. A vůbec ty popisy močálů, bažin, moře…krásný to je. I přes to moje jedno velký ALE. O tom si ale můžeme povídat, až to přečtete.Doufám, že jste tu načerpali inspiraci a budu šťastná přešťastná, když se podělíte, co zaujalo v posledním roce vás. Knihovny jsou otevřený, tak vzhůru do čtení.
0 comments