uneseni: Johann Bernhard Fischer z Erlachu

výhled na barokní Salzburg z pevnosti Hohensalzburg

Když píšu články na blog nebo jenom kratší reporty na Facebook nebo Instagram, často mám chuť zakončit to větou: „Sem bych se někdy chtěla vrátit.“ A pak tu větu vymažu, protože mi to přijde jako trochu trapný klišé a taky vím, že moje dny na planetě Zemi jsou omezený a kdybych se vracela všude tam, kde tuhle větu chci použít, už bych se asi koukla jen na málo nových míst. Ale zrovna do Salzburgu bych se fakt chtěla vrátit.

Byli jsme tu totiž jen na skok (rozuměj na jeden den). Takže jsem si plně nemohla vychutnat to, co mě na Salzburgu vždycky lákalo nejvíc, a to zdejší mistrovský díla barokního architekta Johanna Bernarda Fischera z Erlachu. Byly doby, kdy jsem půdorysy jeho zdejších staveb znala nazpaměť, tak bych se do nich ráda někdy i pořádně podívala. To ale třeba někdy příště. Nutno říct, že návštěva Salzburgu se dá uchopit z mnoha úhlů, u nás to v první řadě byl ten dětský.

Salzburg s dětmi

Pokud jedete do Salzburgu s dětmi, doporučuji zamířit do Hellbrunnu, což je sice okraj Salzburgu, takže se ochudíte o centrum a ty hlavní památky, ale zase dětem ukážete, jakou party si ze života dokázal udělat salzburský arcibiskup ze 17. století. Ještě teda upozornění, nechte si to na hezčí počasí, protože suchý odtud nevyjdete.

Tenhle manýristický palác si nechal postavit Markus Sittikus a velkým zážitkem jsou zdejší vodní hrátky neboli park s různými fontánami, jeskyněmi a dalšími stavbičkami, kde jsou zabudované různé trysky a jako návštěvník absolutně netušíte, odkud na vás voda vystříkne. Prozradím vám tajemství. Nestoupejte si pod hlavu jelena a nesedejte si ke kamennému stolu. Je to past.

Intenzita zážitku bezpochyby závisí na průvodci. My měli pána, který si to vyloženě užíval a dělalo mu velkou radost trošku si cáknout na turistu a pak ho nechat nechápavě pátrat a zmateně se rozhlížet, odkud se ta voda vzala. Ke konci návštěvy už jsme měli lehký stihomam, odkud to zase přijde, ale to už naštěstí přebrala žezlo jiná průvodkyně, která nás na ty největší zákeřnosti upozornila.
Za návštěvu stojí i interiéry zámku, kde mají vycpaného bílého jednorožce, což je taky dětské must see. Na zámku jsme si zvládli dát i oběd a pak se vydali na procházku do volně přístupného parku, kde jsou krásné výhledy na Alpy a hřiště k tomu. No, a kdybyste chtěli v Hellbrunnu trávit celý den, tak je tu ještě salzburská zoologická zahrada.

Salzburg barokní

Já jsem ale samozřejmě chtěla vidět i nějaké ty památky, takže jsme se vydali do centra. V Salzburgu je rozsáhlá síť tunelů a chodeb a během 2. světové války byly v hoře Mönchsberg vybudovány rozsáhlé podzemní kryty, které dnes slouží jako podzemní parkoviště.

Auto jsme tedy nechali v někdejším krytu a když jsme se z podzemí vymotali na denní světlo, vydali jsme se rovnou lanovkou na pevnost Hohensalzburg. Na prohlídku to vzhledem k omezenému času nebylo, ale i tak doporučuju všema dvaceti. Tak krásný výhled na město jen tak někde neuvidíte. Salzburský dóm, sněhobílý barokní stavby, vinoucí se řeka, zeleň a hory v dáli. Fakt je to nádhera.

pohled na Salzburg z pevnosti Hohensalzburg

Z památek už jsme se zvládli podívat jen do interiéru salzburského dómu, což je krásná raně barokní stavba s úchvatnou kupolí, kde navíc v boční kapli můžete potkat i obraz Ukřižování od významného českého malíře Karla Škréty. Bohužel vyfotit pořádně mi ho nešlo.

Pokud byste se chtěli pustit do architektury vrcholného baroka, vydejte se určitě za místními mistrovskými díly architekta Johanna Bernarda Fischera z Erlachu, konkrétně do kostela Nejsvětější trojice a kolegiátního kostela, okolo kterého jsme zvládli aspoň proběhnout. Proběhnout jsme celkově zvládli kolem řady míst, do kterých mě to lákalo, ale tak snad příště.

Salzburg Mozartův

Čas nám nevyšel ani na návštěvu domu místního nejslavnějšího rodáka Wolfganga Amadea Mozarta. Co jsme si ale nenechali ujít, jsou Mozartovy koule. Tahle cukrovinka mě vždycky dost fascinovala, protože proč někdo na počest slavnýho skladatele vytvoří sladký koule? Tuhle záhadu jsme tu sice nerozluštili, ale zase jsme zjistili, že taky existují Bachovy krychle, který se ale na trhu až tak nechytly. Což asi i chápu. Kvůli nim bych se do Salzburgu taky znova nevydávala, ale ty koule tu stojí za to. Salzburský originál je lepší jak ty ze supermarketu.

S Mozartovýma koulema přišel roku 1890 cukrář Paul Fürst a na světové výstavě v Paříži za ně dostal zlatou medaili. Pointou příběhu je, že ač je Mozartových koulí po světě mnoho, ty jediné originální najdete právě u Fürsta, jehož podnik v Salzburgu funguje dodnes. Kafe tu mají sice takový rakouský, ale koule, krychle i jiný sladkosti vám to vynahradí.

Originální Mozartovy koule, Bachovy krychle v cukrárně u Fürsta

Salzburg filmový

A ještě je tu Salzburg filmový. Velkou službu zdejšímu turistickému ruchu udělal film Za zvuků hudby a přiznám, že i já na něj před návštěvou koukala a pak si pořád prozpěvovala písničky. Ostatně i jak píšu tyhle řádky, zní mi v hlavě Do-Re-Mi.

Pokud neznáte, koukněte. Je to muzikál natočený na základě skutečné love story, jsou tu krásný písničky a hlavně nádherný lokality. Právě tenhle film zajistil Salzburgu a okolí popularitu, a i když byl natočený v roce 1965, ještě dnes láká stovky tisíc turistů, kteří se vydávají po natáčecích lokalitách, ze kterých je nejkrásnější zámek Mirabell. Ten jsme bohužel taky nestihli, ale mám ho na seznamu na příště.

Salzburg taky hraje v akční komedii Zatím spolu, zatím živi (Knight and Day), která bezpochyby nedosahuje kvalit legendárního muzikálu, ale jako oddechovka pro milovníky cestování je super. Pohledy na Salzburg jsou tu krásný a podíváte se třeba i do Sevilly.

Kam na výlet v okolí Salzburgu

My jsme Salzburg navštívili během naší jarní dovolené u Attersee. Bydleli jsme u jezera, udělali si výlet do ikonickýho Hallstattu a taky do Gmundenu, nad kterým je moc příjemná stezka korunami stromů a taky je tu ikonický zámek Ort na jezeře. Tak pokud byste hledali další tipy na výlety v okolí Salzburgu, pokračujte dále na články o Attersee a Hallstattu, případně koukněte na mapu. Gmunden jsem nesepisovala, ale když už jsme to tu vzali tak filmově, tak vám aspoň můžu prozradit, že na zámku Ort se natáčel jakýsi rakouský seriál Zámecký hotel Orth, který má na ČSFD krásných 6 % a je označený jako 21. nejhorší seriál ze všech seriálů na světě. Což je poměrně velkolepý výkon. Odvahu podívat na něj jsem ovšem nikdy nesebrala.

Před zámkem Ort

Pohled na zámek Ort ze stezky korunami stromů

Hellbrunn

Tohle prý byl arcibiskupův vzkaz kritikům. Staticky to tak nevyzní, ale v pohybu je to dost výmluvný.

Na zradu na této cestičce nás naštěstí průvodkyně upozornila předem.

V centru Salzburgu

Salzburský dóm

Jedno rozmazané Ukřižování od Karla Škréty

No comments

Metropoli někdejší rakousko-uherské monarchie máme takřka za humny a není divu, že je Vídeň častým cílem českých turistů. V zimě lákají vánoční trhy, celoročně proslulé vídeňské kavárny, Sacher dort plný čokolády, vídeňský řízek přes celý talíř, kvalitní výstavy starého i moderního umění a jako třešnička na dortu zbožňovaná císařovna Sissi. Ta má ve Vídni dokonce vlastní muzeum.

Dokonalým svědkem časů císařpána je zámek Schönbrunn, habsburská rezidence, kde už po rozpadu monarchie nedošlo k žádným přestavbám. František Josef I. se zde narodil i zemřel. Původně šlo o lovecký zámeček za branami Vídně, vlastně něco jako francouzské Versailles akorát blíž k centru. Zámeček byl ovšem zničen, když se Turci dostali roku 1683 před Vídeň, a z dnešního pohledu jim za to můžeme poděkovat, neboť došlo k výstavbě rezidence nové, navržené architekty Johannem Bernhardem Fischerem z Erlachu a Nicolausem Pacassi. Kromě samotné stavby zámku byla samozřejmě vybudována rozsáhlá zahrada s množstvím staveb a prvků, které nemohly chybět na dvorku žádnému pořádnému baroknímu kavalírovi – sochy, fontána, oranžerie a hlavně menažerie neboli předchůdkyně dnešní zoo. A právě tahle zoologická je jedním z důvodů, proč Schönbrunn navštívit, neboť jde o opravdu celosvětový unikát. A taky tu najdete nejblíž Praze pandy, což je asi hlavní důvod, proč se sem Češi vypravují (a že jich tu bývá). Ty architektonický kvality a historický zajímavosti přece jen budou stát na druhý koleji.

zámek Schönbrunn ve Vídni pohled z parku

Nechci nikoho odrazovat od návštěvy interiéru zámku, ale popravdě mi přijde lepší si nachystat hezký počasí a strávit den v zahradách a v zoo a architektonický krásy zámku obdivovat zvenku. Možná mám nějakou lehkou sociální fobii nebo jsem prostě konzervativní, ale prohlídka zámku na mě už byla trochu masokombinát. Přece jen preferuju klasický český model skupiny lidí s průvodcem. Tady člověk dostane audioprůvodce a prochází místnostmi obalenými plexiskly s hromadou dalších turistů. Prostě trochu taková fastfood prohlídka. I když zase co se týká informací, tak je to lepší než lecjaká náctiletá průvodkyně s namemorovanou A4

informací v hlavě.

Pokud ale milujete Sissi, tak je prohlídka nutností, neboť zámek je plný artefaktů a životopisných údajů legendární krásky a údajné první anorektičky. A museum shop na konci bude rájem na zemi, neboť tam snad prodávají se Sissi i toaletní papír. Ale měly i plno zajímavých knížek, které bych si o Sissi a jejích časech ráda přečetla. Což mi tak připomíná, že na obdivování schönbrunnských interiérů bude koneckonců asi nejlepší si pustit klasický film Sissi s Rommy Schneiderovou, díky kterému je ostatně císařovna tak populární.

Gloriette v parku zámku Schönbrunn ve Vídni

Pokud Sissi až tak nemilujete, vydejte se rovnou do parku, prohlédněte si sochy a různé stavby v něm. Vystoupejte kopec, na jehož vrcholku je Gloriette, kde si můžete ke kávě dopřát nádherný pohled na celou Vídeň, a pak se vydejte do dnešní zoo, někdejší menažérie.

Menažerie bývaly součástí šlechtických sídel a šlo o jakési sbírky exotických zvířat, kterými šlechta zdůrazňovala svoje bohatství, důležitost a vysoký společenský statut obecně. Něco ve smyslu „jsem tak důležitý, že mám na zahradě tygra“. Někteří lidé tohle vlastně dělají dodnes. Vzorem menažerií barokní šlechty se stala ta ve Versailles. Měla kruhový půdorys, v centru stál krásný pavilon, okolo kterého vedla cesta, již oddělovaly mříže od jednotlivých výběhů. Schönbrunnská menažerie, vystavěná podle tohoto vzoru roku 1752, se takto zachovala dodnes. Samozřejmě došlo postupem času k proměně ze soukromé menažerie a zdroje šlechtické zábavy na zoologickou zahradu otevřenou veřejnosti se vzdělávací a vědeckou funkcí. Díky tomu došlo i k proměně zahrady samotné, neboť pavilony z 18. století už tak nějak neodpovídají současným nárokům na chov divokých zvířat. Ale i přes veškeré změny se podařilo historické jádro zachovat a skloubit ho s moderními potřebami.

centrální pavilon někdejší menažerie, dnešní zoologické zahrady Schönbrunn

Z těchto důvodů je zoo označována za nejstarší zoologickou zahradu na světě a i když tu nejsou tak úžasné moderní pavilony jako třeba v té pražské, dlouhá historie a snoubení starého s novým z ní dělá celosvětový unikát. Rozhodně nevynechejte návštěvu centrálního pavilonu, dnes zvaného Císařský, který byl navržený pro císařské snídaně a kde si nejlépe můžete představit, jak to mohlo vypadat, když se na zvířata přišla podívat samotná Marie Terezie. Nebo později Sissi. Snad už se tam teda trochu zlepšilo občerstvení, protože jsme tam měli jeden z nejhorších wurstů v životě.

A ještě pár praktických tipů na závěr: zoo bývá dost plná, I ve všední letní den jsme kolem poledního málem nesehnali místo na neplaceném horním parkovišti. Raději si naplánujte návštěvu hned na ráno.

Nevynechejte krmení lachtanů. Pokud uvidíte podezřele prázdný sektor u jejich expozice, kde prakticky nikdo neni a přitom tam tak parádně uvidíte, je to pravděpodobně proto, že tam dopadnou hektolitry vody, až lachtani hopsnou do vody. Vyzkoušeno za vás.

Návštěvu Schönbrunnu si můžete naplánovat po cestě do Wachau nebo Jogllandu. Oboje jsou to skvělá destinace na dovolenou v Rakousku s dětmi.

Článek je úplně nejstarší tady na blogu, trochu jsem ho aktualizovala, předělala a hlavně přidala plno lachtaních fotek z naší poslední návštěvy.

výběh plameňáků v zoologické zahradě Schönbrunn

U plameňáků můžete vidět ještě staré a původní stavby

malá strakatá prasátka v zoologické zahradě Schönbrunn

vousaté opičky v zoologické zahradě Schönbrunn

líheň motýlů v zoologické zahradě Schönbrunn

výběh lemurů v zoologické zahradě Schönbrunn

lední medvěd v zoologické zahradě Schönbrunn

lachtaní mládě v zoologické zahradě Schönbrunn

A lachtaní série. V létě 2021 bylo v zoo lachtaňátko, který tam vyvádělo super psí kusy. Strašně roztomilé a srandovní bylo, takže půl návštěvy zoo jsme se od lachtanů nehnuli.

lachtaní rodina v zoologické zahradě Schönbrunn

lachtani v zoologické zahradě Schönbrunn

2 comments

Tento způsob podzimu zdá se mi poněkud nešťastný, takže po sklence vína mám nutkání sáhnout tak nějak častěji. Mám tušení, že nás bude víc. Sejdeme se na jaře v pobočce Anonymních alkoholiků. Hlavně doufejme, že se všichni na jaře opravdu sejdeme. Ale dost chmurných myšlenek. Jako bych tušila, že na podzim to nebude zrovna růžovka, navštívili jsme přes léto nějaký ty moravský vinařský města a byli z nich úplně vedle jak ta jedle. Takže vývrtka, sklenka, jedem.

Milujem tě MikuLOVE!

Moře nemáme, ale máme moře vína. A Svatej kopeček k tomu. Mikulov je plný romantických uliček, krásných panoramat, vinic, sklípků a celý to tam má takovej italskej feeling. Ještě za jasnýho slunečního dne. Takhle nějak si představuju líbánky, takhle nějak si představuju La dolce vita. Na líbánky (až k nim jednou dojde) jsem chtěla jet do Rumunska, ale aspoň na nějaký ten romantický pobyt bych tady brala. Jídlo, víno, kochání, ochání.

Rozkvět Mikulova je spjatý s osobou olomouckého biskupa Františka z Dietrichsteina, který se sem se svým dvorem přestěhoval. Chtěl to mít blíž za císařem do Vídně, což se mu nelze divit. Žádný Regiojety s kafíčkem v ceně tehdy nebyly k mání, takže každej kilometr dobrej. Z ospalý mikulovský díry udělal žhavý město, kde se po cestě do Vídně chtěl stavit každej. A co nestihl tady pan kardinál, stihl jeho synovec Ferdinand, který z Mikulova udělal hotovou barokní rezidenci. Prostě za většinu krás Mikulova můžou Dietrichsteinové. Pro zajímavost impozantní barokní průčelí kostela svaté Anny je dílem věhlasnýho rakouskýho architekta Johanna Bernharda Fishera z Erlachu. Žádný Aničky kostel ale dneska nehledejte, v 19. století se z kostela stala Dietrichsteinská hrobka.

Já bohužel žádný její krásný fotky nemám. To mrkněte třeba sem. A bohužel jsme nestihli navštívit ani hrobku, ani interiéry mikulovskýho zámku, kde toho je k vidění taky až děsivě dost. Pokud nejste na historii a umění, zaujmout by vás mohla třeba expozice o víně a na sto péro vás zaujme sklepení s obřim sudem. Můžete si zkusit spočítat, za jak dlouho byste takový sud vína stihli vypít.

No, ale tak tam jsme taky nebyli. Zámecký areál jsme teda prošli, protože to je prostě pastva pro oči, a zamířili napást oči na další dva kopce, co v Mikulově jsou. Na Kozí Hrádek a pak samozřejmě na Svatý kopeček. Dietrichsteinové ani nevěděli, co je foťák a přitom vytvořili totální instagramový vizuální orgie. Na to se kouká, to se to fotí.

Jelikož je Mikulov tak strašně pěknej a navíc tu tečou hektolitry dobrýho vína, jezdí sem dost tuzemských turistů a na každym rohu najdete stylový kavárny, bistra a restaurace. Fakt nevíte, kam dřív skočit, protože to všechno vypadá stylově a lákavě a kromě výběrovýho kafe a avotoastu si tu dáte i skvělý víno od lokálního vinaře. No, upřímně místy si tu připadáte jak v Praze na Letný. Což vám vlastně přijde skvělý, protože jste jako doma, ale vlastně jste v „cizině“, ale…

Ale Znojmo máme o tři chlupy radši

…ale je to pak trochu takový, jak když na dovolený chodíte jíst do McDonalda. Prostě chybí takovej ten duch místa. Mikulov mě upřímně nadchl a chtěla jsem se tam v létě vrátit, ale pak jsme jeli do Znojma. Městem jsem projížděla nespočetněkrát. Benzínka, kde si kupujeme dálniční známku do Vídně, záplava nepříliš vlídných paneláků, supermarketovej Znovín, po kterym tě druhý den bude bolet hlava. Nic moc atraktivního. Teda až na rotundu svatý Kateřiny s Přemyslovskym cyklem samozřejmě. Tu jsem vždycky navštívit chtěla, ale jinak mě Znojmo nelákalo.

Nějak jsem ale narazila na znojemský podzemí a že to jsou fajn rodinný prohlídky a trocha toho dobrodružství. Takže jsme vyrazili. A to město nás úplně smetlo. Mikulov je takový kompaktní manýristicko-barokní město. Naproti tomu Znojmo je nekompaktně chaotický, má od všeho něco a má snad úplně všechno. Rotundu, křivolaký uličky, kaple ve skále, malebný údolí Dyje, radniční věž, nádherný kostely, domy na skále, nespoutanou přírodu. Tam jsi jak Indiana Jones, co objevuje tajemný civilizace. Místa a stavby, který by tě ani nenapadlo, že existujou. A ještě takhle na jednom místě.

Zatimco Mikulov je tak hezky malebnej, Znojmo je krásný tak živelně, nekontrolovatelně, chaoticky. Různý ty zahrádečky, uličky a cestičky ve svazích, navíc čím víc tu chodíte, tím větší máte chuť podívat se na další místa, který vidíte na protějšim kopci. Zatímco do Mikulova jsme se letos nakonec nevrátili, do Znojma jsme podruhý zajeli. A teď aspoň pijeme ten Znovín. S ledňáčkem a s rosničkou.

Co vidět ve Znojmě?

Abych tu jen nestřílela pojmy a dojmy, podívejme se, kam se ve Znojmě podívat. Nebo takhle…podívejme se, kam jsme se podívali my. Za prvé samozřejmě to podzemí. Výhodou je, že se během prohlídky dá koštnout i nějaký to víno a něco nakoupit domu. Tady mě Znovín přesvědčil, že za něco stojí.
Jelikož milujeme různý věže a pohledy na města z výšky, vydali jsme se na radniční věž, odkud jsme zjistili, že je asi tak milion možností, kam se vydat dál, a se zastávkou na kafi první znojemský odpoledne zakončili u kostela svatýho Mikuláše. Mimochodem u kostela je absolutně fascinující kaple svatýho Václava postavená na/ve skále a snad ještě víc fascinující výhledy do okolí. Jo a ta zastávka na kafi se jmenuje Káva na Knopp a je to rozhodně jedna z nej kaváren nejen letošního léta.

Náš druhej výlet už cílil rovnou na víno, takže jsme to vzali do Louckýho kláštera, kde má svoje info-ochutnávko-centrum víno Znovín Znojmo a kde taky Prokop Diviš vztyčil svůj bleskosvod. Taky tu je dětský hřiště z vinnejch sudů, tak nám to přišlo jako ideální způsob trávení hezkýho baboletního odpoledne. Z kláštera taky vede krásná cesta údolim Dyje až do centra Znojma, což za nějaký budoucí výlet stojí. My to tentokrát museli vzít autem k přírodnímu dětskýmu parku Gránice a naučný stezce S mlokem Gránickým údolím. Nevěřila bych, že je doslova a do písmene pod znojemskym hradem takovej nádhernej kus přírody. Stezky jsme prošli je část a potom se vyškrábali na kopec k hradu a prošli městem až k Mikuláši a zase zpět dolu cestičkami na svahu a mezi vinicemi až zpět k autu.

K dalším návštěvám Znojma jsme víc než inspirováni a hlavně snad třeba příště uvidíme i tu rotundu. Jelikož místní malby jsou opravdová vzácnost, lze se tam dostat jen za dodržení přísných klimatických podmínek. Prostě doslova a do písmene otevírací doba rotundy závisí na počasí a my v tomhle zatím štěstíčko neměli. A ještě mimochodem – to spojení památek všech možných slohů (včetně absolutně unikátní rotundy) a celý tý vinařský historie a přítomnosti si o zápis na seznam UNESCO vyloženě koleduje.