Výlety za vínem (Mikulov a Znojmo)

by uneseni - 28.10.20

Tento způsob podzimu zdá se mi poněkud nešťastný, takže po sklence vína mám nutkání sáhnout tak nějak častěji. Mám tušení, že nás bude víc. Sejdeme se na jaře v pobočce Anonymních alkoholiků. Hlavně doufejme, že se všichni na jaře opravdu sejdeme. Ale dost chmurných myšlenek. Jako bych tušila, že na podzim to nebude zrovna růžovka, navštívili jsme přes léto nějaký ty moravský vinařský města a byli z nich úplně vedle jak ta jedle. Takže vývrtka, sklenka, jedem.

Milujem tě MikuLOVE!

Moře nemáme, ale máme moře vína. A Svatej kopeček k tomu. Mikulov je plný romantických uliček, krásných panoramat, vinic, sklípků a celý to tam má takovej italskej feeling. Ještě za jasnýho slunečního dne. Takhle nějak si představuju líbánky, takhle nějak si představuju La dolce vita. Na líbánky (až k nim jednou dojde) jsem chtěla jet do Rumunska, ale aspoň na nějaký ten romantický pobyt bych tady brala. Jídlo, víno, kochání, ochání.

Rozkvět Mikulova je spjatý s osobou olomouckého biskupa Františka z Dietrichsteina, který se sem se svým dvorem přestěhoval. Chtěl to mít blíž za císařem do Vídně, což se mu nelze divit. Žádný Regiojety s kafíčkem v ceně tehdy nebyly k mání, takže každej kilometr dobrej. Z ospalý mikulovský díry udělal žhavý město, kde se po cestě do Vídně chtěl stavit každej. A co nestihl tady pan kardinál, stihl jeho synovec Ferdinand, který z Mikulova udělal hotovou barokní rezidenci. Prostě za většinu krás Mikulova můžou Dietrichsteinové. Pro zajímavost impozantní barokní průčelí kostela svaté Anny je dílem věhlasnýho rakouskýho architekta Johanna Bernharda Fishera z Erlachu. Žádný Aničky kostel ale dneska nehledejte, v 19. století se z kostela stala Dietrichsteinská hrobka.

Já bohužel žádný její krásný fotky nemám. To mrkněte třeba sem. A bohužel jsme nestihli navštívit ani hrobku, ani interiéry mikulovskýho zámku, kde toho je k vidění taky až děsivě dost. Pokud nejste na historii a umění, zaujmout by vás mohla třeba expozice o víně a na sto péro vás zaujme sklepení s obřim sudem. Můžete si zkusit spočítat, za jak dlouho byste takový sud vína stihli vypít.

No, ale tak tam jsme taky nebyli. Zámecký areál jsme teda prošli, protože to je prostě pastva pro oči, a zamířili napást oči na další dva kopce, co v Mikulově jsou. Na Kozí Hrádek a pak samozřejmě na Svatý kopeček. Dietrichsteinové ani nevěděli, co je foťák a přitom vytvořili totální instagramový vizuální orgie. Na to se kouká, to se to fotí.

Jelikož je Mikulov tak strašně pěknej a navíc tu tečou hektolitry dobrýho vína, jezdí sem dost tuzemských turistů a na každym rohu najdete stylový kavárny, bistra a restaurace. Fakt nevíte, kam dřív skočit, protože to všechno vypadá stylově a lákavě a kromě výběrovýho kafe a avotoastu si tu dáte i skvělý víno od lokálního vinaře. No, upřímně místy si tu připadáte jak v Praze na Letný. Což vám vlastně přijde skvělý, protože jste jako doma, ale vlastně jste v „cizině“, ale…

Ale Znojmo máme o tři chlupy radši

…ale je to pak trochu takový, jak když na dovolený chodíte jíst do McDonalda. Prostě chybí takovej ten duch místa. Mikulov mě upřímně nadchl a chtěla jsem se tam v létě vrátit, ale pak jsme jeli do Znojma. Městem jsem projížděla nespočetněkrát. Benzínka, kde si kupujeme dálniční známku do Vídně, záplava nepříliš vlídných paneláků, supermarketovej Znovín, po kterym tě druhý den bude bolet hlava. Nic moc atraktivního. Teda až na rotundu svatý Kateřiny s Přemyslovskym cyklem samozřejmě. Tu jsem vždycky navštívit chtěla, ale jinak mě Znojmo nelákalo.

Nějak jsem ale narazila na znojemský podzemí a že to jsou fajn rodinný prohlídky a trocha toho dobrodružství. Takže jsme vyrazili. A to město nás úplně smetlo. Mikulov je takový kompaktní manýristicko-barokní město. Naproti tomu Znojmo je nekompaktně chaotický, má od všeho něco a má snad úplně všechno. Rotundu, křivolaký uličky, kaple ve skále, malebný údolí Dyje, radniční věž, nádherný kostely, domy na skále, nespoutanou přírodu. Tam jsi jak Indiana Jones, co objevuje tajemný civilizace. Místa a stavby, který by tě ani nenapadlo, že existujou. A ještě takhle na jednom místě.

Zatimco Mikulov je tak hezky malebnej, Znojmo je krásný tak živelně, nekontrolovatelně, chaoticky. Různý ty zahrádečky, uličky a cestičky ve svazích, navíc čím víc tu chodíte, tím větší máte chuť podívat se na další místa, který vidíte na protějšim kopci. Zatímco do Mikulova jsme se letos nakonec nevrátili, do Znojma jsme podruhý zajeli. A teď aspoň pijeme ten Znovín. S ledňáčkem a s rosničkou.

Co vidět ve Znojmě?

Abych tu jen nestřílela pojmy a dojmy, podívejme se, kam se ve Znojmě podívat. Nebo takhle…podívejme se, kam jsme se podívali my. Za prvé samozřejmě to podzemí. Výhodou je, že se během prohlídky dá koštnout i nějaký to víno a něco nakoupit domu. Tady mě Znovín přesvědčil, že za něco stojí.
Jelikož milujeme různý věže a pohledy na města z výšky, vydali jsme se na radniční věž, odkud jsme zjistili, že je asi tak milion možností, kam se vydat dál, a se zastávkou na kafi první znojemský odpoledne zakončili u kostela svatýho Mikuláše. Mimochodem u kostela je absolutně fascinující kaple svatýho Václava postavená na/ve skále a snad ještě víc fascinující výhledy do okolí. Jo a ta zastávka na kafi se jmenuje Káva na Knopp a je to rozhodně jedna z nej kaváren nejen letošního léta.

Náš druhej výlet už cílil rovnou na víno, takže jsme to vzali do Louckýho kláštera, kde má svoje info-ochutnávko-centrum víno Znovín Znojmo a kde taky Prokop Diviš vztyčil svůj bleskosvod. Taky tu je dětský hřiště z vinnejch sudů, tak nám to přišlo jako ideální způsob trávení hezkýho baboletního odpoledne. Z kláštera taky vede krásná cesta údolim Dyje až do centra Znojma, což za nějaký budoucí výlet stojí. My to tentokrát museli vzít autem k přírodnímu dětskýmu parku Gránice a naučný stezce S mlokem Gránickým údolím. Nevěřila bych, že je doslova a do písmene pod znojemskym hradem takovej nádhernej kus přírody. Stezky jsme prošli je část a potom se vyškrábali na kopec k hradu a prošli městem až k Mikuláši a zase zpět dolu cestičkami na svahu a mezi vinicemi až zpět k autu.

K dalším návštěvám Znojma jsme víc než inspirováni a hlavně snad třeba příště uvidíme i tu rotundu. Jelikož místní malby jsou opravdová vzácnost, lze se tam dostat jen za dodržení přísných klimatických podmínek. Prostě doslova a do písmene otevírací doba rotundy závisí na počasí a my v tomhle zatím štěstíčko neměli. A ještě mimochodem – to spojení památek všech možných slohů (včetně absolutně unikátní rotundy) a celý tý vinařský historie a přítomnosti si o zápis na seznam UNESCO vyloženě koleduje.