Kopalnia soli Wieliczka (neboli jedna velká fronta)

by - 25.5.16



Moje ségra ráda dává zážitkové dárky, takže se každé Vánoce těšíme i hrozíme, co dostaneme. Tenhle rok to byly vstupenky na stand up comedy Komici s. r. o. a součástí byl i skeč Lukáše Pavláska o Češích na dovolené. Pointa byla v tom, že pro takového Čecha jsou všichni mimo Čechy debilové a hlavně všude mají hnusný pivo. V solném dole Wieliczka jsme si párkrát něco o debilech řekli. Ale vlastně největší debilové jsme byli my, že jsme do toho šli dobrovolně a ještě zaplatili za jednu vstupenku 84 zlotých, což je takové pěkné lidové pětikilo. Pokud zvládnete prohlídku v polštině, můžete skoro 30 zlotých ušetřit, ale doporučovala bych se téhle „kopálně“ zatím vyhnout a počkat si, až se prokopou do 21. století.

Všudypřítomná fronta
Kopalnia soli Wieliczka (ten polský název je hrozně roztomilý) patří k nejstarším na světě a v provozu je už od 13. století. Stovky kilometrů podzemních chodeb doplňuje řada soch vytesaných ze soli a největší nádherou jsou podzemní kaple. Zvláště kaple svaté Kingy, patronky polských horníků, bere dech. Upřímně řečeno zaplaťpánbůh za ní, protože ta mi celé to martyrium tak nějak vyvážila.

Návštěva Wieliczky je totiž jedna velká fronta, a pokud chcete zažít turistickou zácpu v dole, je tohle to pravé místo pro vás. Začíná to hned u vstupu. Dle ukazatele, který směřuje k pokladnám, se zařadíte do největší fronty, abyste po půl hodině stání (v našem případě v dešti) zjistili, že je to fronta pouze pro skupiny a fronta pro individuální návštěvníky je za rohem. Tímto děkujeme polským kolegům za skvělou organizaci. Nebyli jsme jediní, kdo stál ve špatné frontě. Pán v už správné frontě za námi si tu skupinovku vystál celou a vypadal dost naštvaně. Když se tedy prokopete frontami k pokladně, ukořistíte vstupenku na prohlídku s průvodcem, postavíte do další fronty, která už směřuje do vysněného cíle, tedy do dolu.
Jednou vycpanýho horníka, prosim!

Vzhledem k tomu, že jsme s sebou měli naší malou Toničku, pro kterou to byla premiéra v nosítku, tak jsem se před odjezdem na internetu koukala, jak dlouhá prohlídka je (šli jsme turistickou trasu). Stránky udávají zhruba 3 hodiny i s návštěvou muzea, kam už se jde bez průvodce. Můj odhad tedy byl tak hodina a půl, což mi s ročním dítětem přišlo vcelku zvládnutelné. Kdybych věděla, že to nakonec bude dvě a půl hodiny, tak bych tam s ní nelezla.

Ona by to ta hodina půl byla, ale půl hodiny jsme čekali jen na to, až se dostaneme ke dveřím do dolu, a potom jsme neustále čekali, až se posune skupina před námi. Do toho byl velmi výživný výklad do sluchátek. Jelikož si průvodkyně na sebe natlačených skupin vzájemně rušily signál, slyšeli jsme každé třetí slovo. Za ty prachy, nekup to. Korunu tomu ještě nasadila expozice přibližující místní dějiny. Figuríny horníků „v akci“ a vypelichaný koně. Jestli mi to přišlo retro v Lednici, tak tohle bylo extra-super-retro. Měla jsem pocit, že od té doby, co komunista ten prohlídkový okruh zprovoznil, se tam vlastně nic nezměnilo. Tedy až na značný nárůst návštěvnosti. Průvodkyně se chlubila, že minulý rok tudy prošlo milion čtyři sta tisíc lidí a tento rok by rádi rekord pokořili. Pokud ale zásadně nezapracují na změně celého prohlídkového systému, tak to bude pro všechny návštěvníky čím dál větší utrpení (a ráj pro všechny frotéry). Přitom by bezpochyby bylo pohodlnější, kdyby byla zprovozněna návštěvnická trasa, kam by člověk mohl jít bez průvodce, a vše by si mohl přečíst na informačních tabulích. Což by bylo informačně rozhodně cennější než současný systém a určitě by i provoz byl plynulejší. Když taková prohlídka může fungovat v Carlsbadských jeskyních, kde je mnohem větší riziko, že někdo něco zničí nebo zahučí do díry, tak proč ne tady?


Rozsvítit a zhasnout!
Třešničkou na dortu pak byly různé „světelné show“, jak to průvodkyně vzletně nazývala. Ta s hudebním doprovodem Chopina u podzemního jezírka vypadala obzvlášť nadějně. Čekala jsem nějaký vodotrysk, milion barev na hladině a dostalo se mi toho, že se rozsvěcely a zhasínaly schody. Vážně grandiózní. Ale abych jen nepomlouvala, tak ke konci měli jeden docela pěkný cosi jako videomapping.

Po prohlídce jsme byli vyřízení a šli si odpočinout a najíst se do podzemní restaurace, což je asi jediné místo v dole, kde nejsou fronty. Po cestě jsme ale zjistili, že ta nejlepší fronta nás teprve čeká, fronta na výtah ven. Když jsem to viděla, začala jsem pochybovat, jestli ještě někdy uvidím denní světlo. Muzeum jsme tedy vynechali, protože jsme se chtěli dostat ven před půlnocí. Naštěstí u fronty na výtah jsme už neudělali stejnou školáckou chybu jako na začátku a nepostavili se na první konec, co jsme potkali. To totiž byla zase fronta pro skupiny, ta individuální byla naštěstí o dost kratší, takže jsme byli na řadě hned, dostali průvodce k výtahu a vypadalo to na šťastný konec. Jenže průvodce nás odvedl kamsi, kde jsme znovu čekali, pak zase dál, pak jsme se už dostali ke dveřím, průvodce dost nakukoval za ně a vypadalo to nadějně. Pak dveře otevřel, pokynul nám, ať jdeme dál, a byli jsme zase v další místnosti, průvodce zase nakukoval za další dveře…a tak dál. Nakonec jsme se dostali k místnosti s výtahem, kde jsme zase čekali, až se naše skupina po částech nasouká do výtahu, který je starý, děsivý a naprosto není schopen ty počty lidí pobrat. Musím říct, že mě dlouho nic tak nevyčerpalo jako tahle prohlídka.




















Může se vám líbit

2 komentářů

  1. Jojo, taky jsem z té organizace měla podobný pocit. Měli tam těch prohlídek strašně moc a rychle za sebou, takže jsme vždycky čekali, až domluví ti před námi a když jsme se posunuli a mluvil náš průvodce, tak už za námi hlučela další skupina...A ještě ta hodinová fronta na lístky...No přesně jak říkáš, jedna velká fronta! Třeba do teď nechápu, proč tam těch pokladen nemají víc nebo aspoň nezavedou nákup vstupenek na určitý čas přes internet...No děs :D
    A místo fronty na výtah při vstupu ven jsme si řekli, že zkusíme ještě muzeum, ale to byla teda chyba! Mysleli jsme si, že si to projdeme sami vlastním tempem, ale to se tam nesmí, takže jsme opět dostali průvodce, který nás další hodinu vodil chodbami. Naštěstí už tam nebylo tolik lidí, tak to odsýpalo. A na výtah jsme už frontu neměli, protože jsme vyjeli úplně v jiné šachtě pár set metrů od té, kam jsme vlezli. :))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ježiš, tak o to víc jsem ráda, že jsme to muzeum vynechali. A bylo tam aspoň něco zajímavého? Snad jediný místo, kde fronta nebyla, byla ta restaurace. Ta byla docela fajn.

      Vymazat