Naše road tripy většinou vypadají
tak, že ráno vstaneme, prohlédneme památky, posuneme se autem dál,
v blízkosti dalšího místa z cestovního itineráře najdeme nocleh a
ráno to začíná zase od začátku. Tak nějak tomu bylo i v Horezu, kam jsme
mířili, abychom viděli pravoslavný klášter zapsaný na seznam UNESCO.
Už se
začínalo stmívat, když na nás u cesty vykoukl kemp Trei Stejari, o kterém
průvodce tvrdil, že tam mají levné a fajn chatičky. V tom rozhodně nelhal
a nebyla to jediná zdejší levná věc. Naházeli jsme zavazadla do chatky a zamířili
do hlavní budovy, která fungovala jako recepce a hospoda v jednom a hlavně
tam měli strašně levnou vodku. Doslova lampa za pár šupů. Takže se u nás projevil
lehký „efekt Pražáka“. To se stává, když Pražák přijede na venkov, zajde do
hospody a za standardní pražskou cenu si místo jednoho panáka může koupit třeba
dva. Pak bývá tou úžasnou koupí tak uchvácen, že si těch panáků kupuje mnohem
víc, než je schopen bezpečně zkonzumovat a hlavně to celé doprovází zvoláními
typu „za dvacku, chápeš to?“ a své okolí tím utvrzuje v klasickém
stereotypu, že Pražáci jsou idioti. Rumuni nám naštěstí nerozuměli.
Jedno červené jablíčko pro Směhurku |
Normálně vodku nepiju, protože mi po
ní je vždycky špatně, takže jsem do toho nešla po hlavě, ale druhý den mi stejně
nebylo úplně do skoku. Naštěstí klášter nebyl nijak daleko a navíc to není
zrovna místo, kde by se hemžily davy turistů. Vlastně jsme tam kromě paní,
která vypadala jako kmotřička smrt a babička ze Sněhurky v jednom (včetně červeného
jablíčka), nikoho nepotkali. Ale možná to bylo tím, že jsme tam byli ve všední
den dopoledne. Jinak parkoviště pro autobusy v blízkosti kláštera bylo,
takže předpokládám, že o víkendech tam bývá lidí více.
Ke klášteru vede vcelku dlouhá cesta
do kopce, lemovaná stromy. Jméno prý klášter dostal podle sov, které
v okolí žijí. Dle legendy musela být kvůli strachu z Turků (území
bylo pod nadvládou Osmanské říše) stavba prováděna v noci a název mu tedy
dal všudypřítomný křik sov, který stavbu doprovázel. Klášter nechal postavit na
přelomu 17. a 18. století kníže Constantin Brâncoveanu (1654–1714), který byl
také tvůrcem jakési kulturní revoluce v regionu. Díky jeho podpoře umění
se zde vytvořil unikátní styl, který v sobě spojoval benátskou renesanci
s osmanským uměním. Šlo tedy o jakousi fúzi západního a východního.
V architektuře ho charakterizují ornamentální prvky hlavně na balkonech,
schodištích a arkádách, stavby mají bohaté sochařské detaily a malované
dekorativní prvky. Po knížeti styl také nese název brancoveanský.
Krásná architektura v okolí kláštera |
Zjednodušeně by se dalo říci, že jde
o autentický rumunský sloh, národní umění v nejčistším slova smyslu. Když
se Rumunsku podařilo vymanit z područí Osmanské říše, samozřejmě hledalo
svojí kulturní identitu. Tu se jedni snažili najít venku v tehdejších světových
kulturních centrech, jako byla Francie, a druzí naopak zase v lidovém a
klasickém rumunském umění. V raném dvacátém století byl tedy takzvaný
neo-brancoveanský styl velmi populární. Podobný příběh o hledání národního
umění se ostatně ve stejné době psal i v českých zemích.
Constantin Brâncoveanu si klášter
vybudoval i jako místo posledního odpočinku pro sebe a svou rodinu. Nakonec byl
ale popraven Turky a připravený hrob v Horezu zůstal prázdný. Uvnitř klášterního
kostela je se svou rodinou nakonec pouze na freskách. Kostel byl bohužel
v době naší návštěvy zavřený, takže jsme si mohli prohlédnout pouze
exteriéry. Kromě kláštera je Horezu proslulé také svojí tradiční malovanou keramikou,
která je opravdu přenádherná. Bohužel jsme nic nekoupili, protože další týden
cest po Balkáně by s námi v celku asi nepřežila.
0 comments