Pět jídel, o kterých se mi zdá, aneb od těhotný pro těhotný

by - 19.9.16

Figlmüller a řízek jak sloní ucho


            Ochutnávání místního jídla k cestování patří. I proto je pro mě noční můrou all inclusive dovolená v nějakym resortu, kde k místnímu jídlu přičuchnu asi stejně jako většina vanilkový zmrzliny v supermarketových mrazácích k opravdické vanilce. Stejně tak jídlo patří i k těhotenství a proslulý těhotenský chutě se projevují třeba tím, že po návratu z Itálie nemůžete dostat z hlavy pistáciovou zmrzlinu a přemýšlíte, kde v Praze (nebo aspoň středních Čechách) sehnat nějakou podobně dobrou. Pak jí seženete nebo z nedostatku materiálu zmrzlinová muka přejdou samy, aby je za pár dní vystřídalo něco jiného. Takže tady je pár chutí, o kterých v poslední době sním. Neboli sním o tom, že je sním.


Řízek a bramborový salát od Figlmüllera


Vždycky jsem měla ideu, jak znám cizí město skoro jako své boty, jak při různých návštěvách zkouším různé restaurace, procházím různé uličky a objevuji zapomenuté poklady. Představovala jsem si, že takovým městem bude Vídeň. Je blízko a aspoň jednou se tam dostanu skoro každý rok. Jenže mi takhle jednou kamarádka doporučila jít k Figlmüllerovi na řízek a od té doby mě mají. Hrozně ráda bych třeba zkusila další věhlasné místo jako je tafelspitz u Plachutty nebo aspoň sacher v hotelu Sacher, ale prostě jak jsem ve Vídni, tak musím mít řízek od Figlmüllera a hlavně jejich nejlepší bramborový salát na světě. I když nesnáším fronty, kvůli tomu salátu klidně budu stát hodinu na mraze a dešti. Nikde jinde totiž takový nemají. Nejedla jsem ho nikde v Rakousku a už vůbec ne v Čechách. Každé Vánoce se ho snažím vytvořit, ale výsledek je oproti originálu vždycky zoufalý. A to jsem to zkoušela podle figlmullerovské kuchařky, a i když ingrediencí tam je pět a půl, výsledek se originálu moc nepřiblížil. Tajnou ingrediencí je asi smlouva s ďáblem nebo už fakt nevím.


Thajsko v Krakově


V Krakově jsem zatím byla jenom jednou, ale jestli se sem někdy dostanu znova, mám vcelku jasno, kde se musím najíst i kde budu bydlet. Tedy pokud zůstane vše tam, co má. Tahle restaurace nebo spíš bistro není moc velký turistický šlágr a neleží zrovna v centru. Popravdě by mě normálně nenapadlo jíst v Polsku thajský jídlo, ale okolí našeho penzionu bylo na restaurace dost chudý a Big Mango bylo nejblíž. Mají to nějaké Thajky, takže se tam vcelku pohodlně domluvíte anglicky, i když s polštinou to taky většinou jde, pokud na vás druhá strana mluví pomalu. Jídelní lístek přizpůsobují sezóně, takže já jsem tam měla třeba kari s krevetami a chřestem (podle lístku se to jmenovalo Kaeng Khiao Wan Nor Mai Farang) a i když v tom lístku najdete fotky jídel, což bývá znakem blbý restaurace, tak tady se najíte fakt dobře. Marně přemýšlím, kam na podobně dobré thajsko zajít v Praze (a že na něj mám teď hroznou chuť). A hlavně ochutnejte jejich Lemongrass Juice, což byla jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy pila.

Omluvte sníženou kvalitu obrazu. Můj starý mobil za pět padesát fotil hrozně.



















Pirohy ve Vratislavi


            A když už jsme v tom Polsku, tak nemůžou chybět ani pirohy. Ty nejlepší jsem jedla ve Vratislavi a bylo to teda o žlučníkový záchvat, protože to byl kopec pirohů s různými náplněmi, které byly nejen uvařené, ale ještě k tomu usmažené a podávané s kopcem nejlepšího kyselýho zelí na světě. Myslím, že v tom byla špetka skořice a nevím, jaké koření ještě, ale byl to fakt zázrak. Ve Vratislavi mám tedy taky jasno, kam povedou moje kroky – do restaurace Kurna Chata. Po večeři sice budu potřebovat odvézt na trakaři, ale tohle si nejde nedopřát.



Dalešický dort Excelsior


Pokud zavítáte do Třebíče nebo Jaroměřic, rozhodně si tenhle dort nesmíte nechat ujít. Pro mě je Excelsior z Dalešického cukrářství asi jedním z nejlepších dortů, co jsem kdy jedla, a jeden z nejlepších dárků k mým letošním narozeninám byl vlastně tenhle dort. Několik druhů korpusu a máslových krémů a všechno to dohromady dává dokonalý celek (hrají tam mandle, káva, marcipán…podrobnosti zde). Na máslový dorty moc nejsem, protože bývají těžké a je vám po nich kolikrát blbě, ale tady je toho krému tak akorát, aby to bylo perfektní. Ale stejně teda kus dortu vydá pomalu za oběd. V každém případě tomuhle se říká poctivá cukrářská práce, na kterou já prostě nemám. Bych se vztekla pokoušet se o něco takového doma a chuť by mě během toho trnitého procesu dozajista přešla.



Snídaně a hruškový mošt v Sighisoaře


            Miluju hotelový snídaně. A v hotelu v rumunské Sighisoaře jsem je milovala asi nejvíc. Všechno totiž bylo od místních farmářů a majitel hotelu každého přivítal přednáškou o tom, co je dnes na jídelníčku nového. Byly tam sýry, klobásy, džemy, pečivo a já nevim co všechno „from rííídžn“. Nejvíc mi ale utkvěl místní hruškový mošt, který měli hrozně, ale hrozně dobrý. Hrušky z okolí Sighisoary jsou asi nějaký lepší než ve zbytku světa, sladší a chutnější, protože v kavárně na náměstí jsme měli mošt taky a chutnal úplně stejně výborně. Někdy vám v chuťové paměti utkví tak banální věci jako hruškový mošt. Já si zatím koupím aspoň ten Lažanský, protože mošt z Rumunska na stole dlouho nebude, a o Sighisoaře a tom úžasném penzionu napíšu příští článek.

Mošt a koláč v Sighisoaře na náměstí



Může se vám líbit

0 komentářů