Pět jídel, o kterých se mi zdá, aneb od těhotný pro těhotný

by - 19.9.16

Figlmüller a řízek jak sloní ucho

Ochutnávání místního jídla k cestování patří. I proto je pro mě noční můrou all inclusive dovolená v nějakym resortu, kde k místnímu jídlu přičuchnu asi stejně jako většina vanilkový zmrzliny v supermarketových mrazácích k opravdické vanilce. Stejně tak jídlo patří i k těhotenství a proslulý těhotenský chutě se projevují třeba tím, že po návratu z Itálie nemůžete dostat z hlavy pistáciovou zmrzlinu a přemýšlíte, kde v Praze (nebo aspoň středních Čechách) sehnat nějakou podobně dobrou. Pak jí seženete nebo z nedostatku materiálu zmrzlinová muka přejdou samy, aby je za pár dní vystřídalo něco jiného. Takže tady je pár chutí, o kterých v poslední době sním. Neboli sním o tom, že je sním.


Řízek a bramborový salát od Figlmüllera

Vždycky jsem měla ideu, jak znám cizí město skoro jako své boty, jak při různých návštěvách zkouším různé restaurace, procházím různé uličky a objevuji zapomenuté poklady. Představovala jsem si, že takovým městem bude Vídeň. Je blízko a aspoň jednou se tam dostanu skoro každý rok. Jenže mi takhle jednou kamarádka doporučila jít k Figlmüllerovi na řízek a od té doby mě mají. Hrozně ráda bych třeba zkusila další věhlasné místo jako je tafelspitz u Plachutty nebo aspoň sacher v hotelu Sacher, ale prostě jak jsem ve Vídni, tak musím mít řízek od Figlmüllera a hlavně jejich nejlepší bramborový salát na světě. I když nesnáším fronty, kvůli tomu salátu klidně budu stát hodinu na mraze a dešti. Nikde jinde totiž takový nemají. Nejedla jsem ho nikde v Rakousku a už vůbec ne v Čechách. Každé Vánoce se ho snažím vytvořit, ale výsledek je oproti originálu vždycky zoufalý. A to jsem to zkoušela podle figlmullerovské kuchařky, a i když ingrediencí tam je pět a půl, výsledek se originálu moc nepřiblížil. Tajnou ingrediencí je asi smlouva s ďáblem nebo už fakt nevím. 


Thajsko v Krakově


V Krakově jsem zatím byla jenom jednou, ale jestli se sem někdy dostanu znova, mám vcelku jasno, kde se musím najíst i kde budu bydlet. Tedy pokud zůstane vše tam, co má. Tahle restaurace nebo spíš bistro není moc velký turistický šlágr a neleží zrovna v centru. Popravdě by mě normálně nenapadlo jíst v Polsku thajský jídlo, ale okolí našeho penzionu bylo na restaurace dost chudý a Big Mango bylo nejblíž. Mají to nějaké Thajky, takže se tam vcelku pohodlně domluvíte anglicky, i když s polštinou to taky většinou jde, pokud na vás druhá strana mluví pomalu. Jídelní lístek přizpůsobují sezóně, takže já jsem tam měla třeba kari s krevetami a chřestem (podle lístku se to jmenovalo Kaeng Khiao Wan Nor Mai Farang) a i když v tom lístku najdete fotky jídel, což bývá znakem blbý restaurace, tak tady se najíte fakt dobře. Marně přemýšlím, kam na podobně dobré thajsko zajít v Praze (a že na něj mám teď hroznou chuť). A hlavně ochutnejte jejich Lemongrass Juice, což byla jedna z nejlepších věcí, co jsem kdy pila. (Tu v článku najdete víc naší návštěvě Krakova).

Omluvte sníženou kvalitu obrazu. Můj starý mobil za pět padesát fotil hrozně.



















Pirohy ve Vratislavi


A když už jsme v tom Polsku, tak nemůžou chybět ani pirohy. Ty nejlepší jsem jedla ve Vratislavi a bylo to teda o žlučníkový záchvat, protože to byl kopec pirohů s různými náplněmi, které byly nejen uvařené, ale ještě k tomu usmažené a podávané s kopcem nejlepšího kyselýho zelí na světě. Myslím, že v tom byla špetka skořice a nevím, jaké koření ještě, ale byl to fakt zázrak. Ve Vratislavi mám tedy taky jasno, kam povedou moje kroky – do restaurace Kurna Chata. Po večeři sice budu potřebovat odvézt na trakaři, ale tohle si nejde nedopřát. (Článek o trpaslících a dalších krásách Vratislavi zde)



Dalešický dort Excelsior


Pokud zavítáte do Třebíče nebo Jaroměřic, rozhodně si tenhle dort nesmíte nechat ujít. Pro mě je Excelsior z Dalešického cukrářství asi jedním z nejlepších dortů, co jsem kdy jedla, a jeden z nejlepších dárků k mým letošním narozeninám byl vlastně tenhle dort. Několik druhů korpusu a máslových krémů a všechno to dohromady dává dokonalý celek (hrají tam mandle, káva, marcipán…podrobnosti zde). Na máslový dorty moc nejsem, protože bývají těžké a je vám po nich kolikrát blbě, ale tady je toho krému tak akorát, aby to bylo perfektní. Ale stejně teda kus dortu vydá pomalu za oběd. V každém případě tomuhle se říká poctivá cukrářská práce, na kterou já prostě nemám. Bych se vztekla pokoušet se o něco takového doma a chuť by mě během toho trnitého procesu dozajista přešla.



Snídaně a hruškový mošt v Sighisoaře


Miluju hotelový snídaně. A v hotelu v rumunské Sighisoaře jsem je milovala asi nejvíc. Všechno totiž bylo od místních farmářů a majitel hotelu každého přivítal přednáškou o tom, co je dnes na jídelníčku nového. Byly tam sýry, klobásy, džemy, pečivo a já nevim co všechno „from rííídžn“. Nejvíc mi ale utkvěl místní hruškový mošt, který měli hrozně, ale hrozně dobrý. Hrušky z okolí Sighisoary jsou asi nějaký lepší než ve zbytku světa, sladší a chutnější, protože v kavárně na náměstí jsme měli mošt taky a chutnal úplně stejně výborně. Někdy vám v chuťové paměti utkví tak banální věci jako hruškový mošt. Já si zatím koupím aspoň ten Lažanský, protože mošt z Rumunska na stole dlouho nebude, ale vy si o Sighisoaře můžete aspoň přečíst článek. Mnohým připomíná Český Krumlov a určitě nadchne i vás.

Mošt a koláč v Sighisoaře na náměstí



Může se vám líbit

0 komentářů