Pět jídel, o kterých se mi zdá, aneb od těhotný pro těhotný
 |
| Figlmüller a řízek jak sloní ucho |
Ochutnávání místního jídla
k cestování patří. I proto je pro mě noční můrou all inclusive dovolená v nějakym
resortu, kde k místnímu jídlu přičuchnu asi stejně jako většina vanilkový
zmrzliny v supermarketových mrazácích k opravdické vanilce. Stejně
tak jídlo patří i k těhotenství a proslulý těhotenský chutě se projevují
třeba tím, že po návratu z Itálie nemůžete dostat z hlavy pistáciovou
zmrzlinu a přemýšlíte, kde v Praze (nebo aspoň středních Čechách) sehnat
nějakou podobně dobrou. Pak jí seženete nebo z nedostatku materiálu
zmrzlinová muka přejdou samy, aby je za pár dní vystřídalo něco jiného. Takže
tady je pár chutí, o kterých v poslední době sním. Neboli sním o tom, že
je sním.
Řízek a bramborový salát od Figlmüllera
Vždycky jsem měla ideu, jak znám cizí město skoro jako své boty, jak při různých návštěvách zkouším různé restaurace, procházím různé uličky a objevuji zapomenuté poklady. Představovala jsem si, že takovým městem bude Vídeň. Je blízko a aspoň jednou se tam dostanu skoro každý rok. Jenže mi takhle jednou kamarádka doporučila jít k Figlmüllerovi na řízek a od té doby mě mají. Hrozně ráda bych třeba zkusila další věhlasné místo jako je tafelspitz u Plachutty nebo aspoň sacher v hotelu Sacher, ale prostě jak jsem ve Vídni, tak musím mít řízek od Figlmüllera a hlavně jejich nejlepší bramborový salát na světě. I když nesnáším fronty, kvůli tomu salátu klidně budu stát hodinu na mraze a dešti. Nikde jinde totiž takový nemají. Nejedla jsem ho nikde v Rakousku a už vůbec ne v Čechách. Každé Vánoce se ho snažím vytvořit, ale výsledek je oproti originálu vždycky zoufalý. A to jsem to zkoušela podle figlmullerovské kuchařky, a i když ingrediencí tam je pět a půl, výsledek se originálu moc nepřiblížil. Tajnou ingrediencí je asi smlouva s ďáblem nebo už fakt nevím.Thajsko v Krakově
V Krakově
jsem zatím byla jenom jednou, ale jestli se sem někdy dostanu znova, mám vcelku
jasno, kde se musím najíst i kde budu bydlet. Tedy pokud zůstane vše tam, co
má. Tahle restaurace nebo spíš bistro není moc velký turistický šlágr a neleží
zrovna v centru. Popravdě by mě normálně nenapadlo jíst v Polsku
thajský jídlo, ale okolí našeho penzionu bylo na restaurace dost chudý a Big Mango bylo nejblíž. Mají to nějaké Thajky, takže se tam vcelku pohodlně
domluvíte anglicky, i když s polštinou to taky většinou jde, pokud na vás druhá
strana mluví pomalu. Jídelní lístek přizpůsobují sezóně, takže já jsem tam měla
třeba kari s krevetami a chřestem (podle lístku se to jmenovalo Kaeng
Khiao Wan Nor Mai Farang) a i když v tom lístku najdete fotky jídel, což
bývá znakem blbý restaurace, tak tady se najíte fakt dobře. Marně přemýšlím,
kam na podobně dobré thajsko zajít v Praze (a že na něj mám teď hroznou
chuť). A hlavně ochutnejte jejich Lemongrass Juice, což byla jedna
z nejlepších věcí, co jsem kdy pila. (Tu v článku najdete víc naší návštěvě Krakova).
 |
| Omluvte sníženou kvalitu obrazu. Můj starý mobil za pět padesát fotil hrozně. |
Pirohy ve Vratislavi
A když už jsme v tom Polsku, tak nemůžou chybět ani pirohy. Ty nejlepší jsem jedla ve Vratislavi a bylo to teda o žlučníkový záchvat, protože to byl kopec pirohů s různými náplněmi, které byly nejen uvařené, ale ještě k tomu usmažené a podávané s kopcem nejlepšího kyselýho zelí na světě. Myslím, že v tom byla špetka skořice a nevím, jaké koření ještě, ale byl to fakt zázrak. Ve Vratislavi mám tedy taky jasno, kam povedou moje kroky – do restaurace Kurna Chata. Po večeři sice budu potřebovat odvézt na trakaři, ale tohle si nejde nedopřát. (Článek o trpaslících a dalších krásách Vratislavi zde)
Dalešický dort Excelsior
Pokud
zavítáte do Třebíče nebo Jaroměřic, rozhodně si tenhle dort nesmíte nechat
ujít. Pro mě je Excelsior z Dalešického cukrářství asi jedním
z nejlepších dortů, co jsem kdy jedla, a jeden z nejlepších dárků k mým
letošním narozeninám byl vlastně tenhle dort. Několik druhů korpusu a máslových
krémů a všechno to dohromady dává dokonalý celek (hrají tam mandle, káva,
marcipán…podrobnosti zde). Na máslový dorty moc nejsem, protože bývají těžké a
je vám po nich kolikrát blbě, ale tady je toho krému tak akorát, aby to bylo
perfektní. Ale stejně teda kus dortu vydá pomalu za oběd. V každém případě
tomuhle se říká poctivá cukrářská práce, na kterou já prostě nemám. Bych se
vztekla pokoušet se o něco takového doma a chuť by mě během toho trnitého procesu
dozajista přešla.
Snídaně a hruškový mošt v Sighisoaře
Miluju hotelový snídaně. A
v hotelu v rumunské Sighisoaře jsem je milovala asi nejvíc. Všechno
totiž bylo od místních farmářů a majitel hotelu každého přivítal přednáškou o
tom, co je dnes na jídelníčku nového. Byly tam sýry, klobásy, džemy, pečivo a
já nevim co všechno „from rííídžn“. Nejvíc mi ale utkvěl místní hruškový mošt,
který měli hrozně, ale hrozně dobrý. Hrušky z okolí Sighisoary jsou asi
nějaký lepší než ve zbytku světa, sladší a chutnější, protože v kavárně na
náměstí jsme měli mošt taky a chutnal úplně stejně výborně. Někdy vám v chuťové
paměti utkví tak banální věci jako hruškový mošt. Já si zatím koupím aspoň ten
Lažanský, protože mošt z Rumunska na stole dlouho nebude, ale vy si o Sighisoaře můžete aspoň přečíst článek. Mnohým připomíná Český Krumlov a určitě nadchne i vás.
 |
| Mošt a koláč v Sighisoaře na náměstí |
0 comments