Hranice slovensko-ukrajinského přátelství

by - 19.10.17



            Jsem holka rozmazlená. Přiznávám to. Zvykla jsem si na tyhle naše hry bez hranic. Jakože si můžu vyjet z kterýhokoli konce republiky a nikdo mě neprudí. Šups do Rakous a zase zpátky, šups k Polákům pro Krówki, na Slovensko pro halušky, hranice jsou a nejsou. A i když člověk vyjede mimo Schengen a nějakou tu opravdickou hranici potká, není to tak hrozný. Prostě ukážete pas a jedete dál.

            I když bych byla pro to, aby se všichni kamarádili a hranice byly jenom čáry na mapách, je mi jasný, že tohle jen tak fungovat nebude. Lidi mají ten svůj smrádek a teplíčko rádi a nelíbí se jim, když jim v tom čmuchá někdo jinej. Takže fajn, když už ty opravdovský hranice jsou, nějaká ta kontrola být musí a když na mě na letišti zamávaj prstíkem a nandaj gumový rukavice, tak prostě jdu, vybalim kufr do posledního kousku zubní nitě a nenadávám (nebo jen tak trochu). Někdo si Černýho Petra vybrat musí. Proč mají někde snahu na tom, aby si Černýho Petra vybrali všichni a nejlíp aspoň třikrát, nechápu.

            Nejsem žádnej světem ošlehanej cestovatel a je mi jasný, že na světě jsou mnohem větší opruzy, ale hraniční přechod Vyšné Nemecké představoval slušný cestování časem. I když ono už to východní Slovensko bylo fakt jiná liga. Někde v těch končinách je zřejmě červí díra, kterou se dostanete o desítky let zpět. Nebo do nějakýho absurdního dramatu. Scénář je zhruba následující.

           Přijedete na hraniční přechod. Jste zvyklý na nějakej ten klasickej scénář, že vystojíte frontu, dojedete k okýnku, dáte pasy, možná dostanete nějakou kontrolní otázku, pustí vás dál a to samý se opakuje v druhý části hranice, kde za odměnu, že jste byli hodný, dostanete obrázek do pasu. Ok, takže jak je to doopravdy? Přijedete. Před vámi v řadě cca šest aut. Vypadá to nadějně. Pak se nic neděje, nic se nehejbe. Nic…nic. Hne se to. Přijde někdo, vezme si pas řidiče. Nic…nic, hne se to. Přijde další, vrátí pas řidiče, čumí do auta a dožaduje se dalších pasů. Proč má jen pas řidiče, když v autě jsou čtyři lidi? Vezme pasy, odejde. Nic, nic. Pak někdo přijde, pasy vrátí. Pak zas nic, pak už se blížíte k boudě a koukáte, jak auto před vámi vyndavá všechny tašky z kufru. Jednu po druhý. Sice je má asi narvaný heroinem a lidskýma orgánama, ale do těch tašek nikdo nekouká. Důležitý je, že je vyskládal a zas je naskládal zpátky. Fajn, zavřel kufr, jede. Konečně jste po hodině na řadě.

            Zase ukážete pasy, protože kdyby se do nich nekoukl každej, kluci a holky by si záviděli. Ukážete papíry od auta. Dostanete pár kontrolních otázek, jako kolik máte benzínu v nádrži a kolik najetých kilometrů, závora se zvedá, sláva, hurá, jedem a dojeli jsme do ukrajinský fronty. Tam se opakuje něco podobnýho, akorát vám tam na začátku daj papírek udávající počet lidí v autě. Asi abyste nebrali černý pasažéry, páč všude tu chaoticky pobíhaj lidi tam a zpět. Přes den to ještě nebylo tak hrozný, ale večer na tý hranici probíhalo hotový stěhování národů. Měla jsem pocit, že kdybych tu hranici prostě mezi všema těma úřadama prošla pěšmo, nikdo si toho ani nevšimne.

            Takže pěkný dvě hodiny času. Dobře vám radím před příjezdem nepít, jinak budete odkázáni na moc pěkný toitoiky. Stav soudim podle obličejů lidí, co odtud vycházeli. Vzhledem k tomu, že na ně jsou zřejmě odkázaní i zdejší zaměstnanci, jejich nasranost i chápu. Ale jako dobrá rada: čim míň času tam lidi budou muset trávit, tim míň jich bude ty toitoiky potřebovat a bude to výhra pro všechny.

            Cesta zpátky je ale mnohem lepší. Jelikož jsme měli v autě dvě malý děti, na ukrajinský straně byli tak hodný, že nás vzali přednostně a poslali nás cestou pro diplomaty a autobusy. Což ovšem pani ze slovenský strany těžce nesla, takže jsme dostali pojeb hodnej…no, ani k tomu nemůžu najít příměr. Takhle mě snad nikdo nezjebal. „Vy jste diplomat nebo autobus? Co si to dovolujete tady jet?“ „Promiňte, ale my máme v autě dvě malý děti, takže nám řekli, že máme jet sem, abychom tu nestáli tak dlouho.“ „A na jaké jste teď hranici?“ „Pardon?“ „Mě nezajímá, že Vás sem poslali. Tady jste na slovenské hranici, co si to dovolujete poslouchat Ukrajince?“ „Eh…no, nám řekli, že máme jet tudy.“ „Tady jste na slovenské hranici, tady Vám nemá co něco říkat nějaký Ukrajinec.“ Slovenský hranice ještě na padesát způsobů a závěrem: „Příště až budete chtít jet přednostně kvůli dětem, tak se nás laskavě přijďte zeptat.“

            Já už na tenhle hraniční přechod nepojedu, ale kdybyste se náhodou dostali do podobný situace, jděte se zeptat. A pak mi napište, co vám řekli. Tohle naše přednostní odbavení trvalo dvě hodiny. Druhý a bezdětný auto naší výpravy to dalo za čtyři. Sice bez pojebu ale s jednim úplatkem na ukrajinský straně (jakože prostě zaplať, abys jel dál) a s jednim pěknym přidušenim na slovenský straně, který posádka vozu zpětně interpretovala jako skrytou žádost o úplatek. S politovánim jsme museli konstatovat, že slovenská strana byla mnohem neschopnější, nepříjemnější a obecně vypadala, že hlavní cíl, co sleduje, je každýho pořádně podusit a zbuzerovat. Jako fakt, bratia, tohle jsem od vás nečekala. Slušnější chování má snad i orangutan a tohle vystupování už se ani u nás na úřadech nenosí. A kolikrát se musíte ptát, jestli vezem chlast a cigarety, abyste pochopili, že fakt nevezem chlast a cigarety? Se vzpamatujte, tohle je ostuda. Čest teda tý jedný slušný a milý pani celnici, která tam asi zabloudila.

PS: Jestli máte k tématu nějaký znalosti a smysl všech těch opatření chápete, budu ráda za vysvětlení. Nám totiž jaksi unikly důvody, proč musíte sedmsetkrát někomu ukazovat doklady a nemůže si údaje poznamenat jeden člověk. Proč potřebujou vědět stav paliva, když si z Ukrajiny stejně můžu přivézt plnou nádrž. A proč očumujou vnitřek auta, když podle toho těžko někdo pozná, jestli mám tašku plnou neproclený vodky.

PPS: Slováci maj ještě velkej smysl pro humor, takže mají webovky, kde udávají aktuální čekací doby na hraničních přechodech. Pár týdnů jsme to sledovali, abychom měli obrázek. Bylo tam furt udaný průběžně (směr z EU), takže předpokládám, že průběžně rovná se dvě hodiny.


PPS: Vyšné Nemecké má zřejmě touhu být nejhoršim hraničnim přechodem EU, takže se mu raději vyhněte. Tipy, jak se dostat do Užhorodu a neopupínkovat se z toho, najdete třeba tady. A příště už něco k tomu Užhorodu, ale tohle byl takovej zážitek, že jsem se musela podělit.

Tak tam už mě nedostaneš! Ba ne, holky ten vopruz zvládly skvěle. Odměnou byl Toničce v Užhorodu aspoň losos jak kráva.

Může se vám líbit

0 komentářů