Medvědi u Vlkolínce

by - 21.2.18



            Vlkolínec se nám připletl do cesty tak trochu náhodou. Cílem naší cesty bylo tehdy pátrání po rodinný historii v ukrajinském Užhorodu (psala jsem o něm tady). Zbytek výpravy to zvládnul za víkend, nám přišlo poněkud drsný tahat děti do Užhorodu a hned zase zpátky. I když naše holky nejsou žádný vořezávátka, chtěli jsme jim z toho udělat aspoň malou a příjemnou dovolenou. A já si říkala, že když už po cestě máme nějaký ty UNESCO památky, nebylo by na škodu je navštívit. Navíc Slovensko je pro mě krajina nepoznaná (jsem ostuda, vim).

            Na cestě Praha–Užhorod leží velmi příhodně dvě památky UNESCO – Spišský hrad a Vlkolínec – a právě u Vlkolínce jsme se rozhodli na tři dny zastavit, protože příroda a hory, prostě oáza pro duši. A co že to vlastně ten Vlkolínec je? Inu, Vlkolínec je stará vesnička v horách (první písemná zmínka je prý z roku 1376), poměrně odřízlá od civilizace, i když silnice do ní vede a úplný návrat do minulosti tu ruší auta zaparkovaný před dřevěnými domečky. Na první pohled to tu vypadá jako ve skanzenu (až na ty auta). V původních dřevěných domcích s šindelovou střechou tu ale lidé stále dospívají, zamilovávají se, vychovávají děti a stárnou. Vesnice je unikátním dokladem lidové architektury. Vlastně je to něco podobného jako naše Holašovice, ale Vlkolínec je kompaktnější, mnohem méně poznamenaný moderními zásahy, navíc zasazený doprostřed nádherné přírody. Pokud bych měla to štěstí a narodila se tu, taky by se mi pryč nechtělo.


            Upřímně řečeno by mě ale zajímalo, jak se v takovém domě dnes žije a jak se starým interiérům a dispozicím podařilo popasovat s moderními nároky na bydlení. Možná pokud s někým prohodíte milé slovo, na návštěvu vás pozve, ale na mnoha domech visí cedule s upozorněním, že jde o soukromý pozemek. Zřejmě podobný věci jako mě zajímají víc lidí a občas místním nějaký turista zabloudí do obýváku nebo nedej bože přímo do sprcháče. Bydlet v turistický atrakci musí být místy náročný a občas na nervy lezoucí. Pokud se chcete podívat do interiéru, jeden z domů slouží jako muzeum. Dozvíte se, jak se v domech žilo kdysi a k tomu můžete vyplenit obchod se suvenýry, což dělám ráda.

            A teď k medvědům. Kromě cedule informující ohledně historie vesnice, zajímavostí a tak, vás uvítá cedule upozorňují na výskyt medvědů včetně poměrně detailních informací, co dělat, když takového medvěda náhodou potkáte. Tady jste totiž na kraji národního parku Velká Fatra a kamarádi medvědi tu bydlej. Co jsem tak koukala po těch internetech, tak na celym Slovensku medvědů bydlí na 1300, což je slušný číslo. Podobnou, i když na informace skromnější ceduli, jsme měli i za kolibou, kde jsme bydleli. Tady si dovolim ještě malou odbočku, ale Koliba u dobrého pastiera je místo, kam fakt chcete. Jestli máte děti, chcete tam ještě víc. Fakt nejlepší místo, nádherný prostředí, skvělý jídlo, báječný personál, kupa zvířat. Jako chtěla jsem si zaplatit okamžitě další pobyt na léto a pořád doufám, že se nám to někam do letoška povede nacpat. A když ne do letoška, tak do příštího roku.


            Před kolibou byl rozcestník hlásající, že do Vlkolínce je to odtud nějakých osm kilometrů. Měla jsem touhu tam jít pěšky, i když jsem uznala, že ta cesta pro kočárky asi nebude a s jednim nechodícim dítětem a s druhym, co to fakt neujde, to není úplně nej nápad. Ještě v podzimnim sychravym počasí. No, dobře jsem udělala. Když jsme se další den vydali s kočárky po cestě do lesů, tak s mizejícím mobilním signálem a zvětšující se vzdáleností od civilizace jsem čím dál intenzivněji přemýšlela, co bychom sakra dělali, kdybychom toho medvěda potkali. Cestou do Vlkolínce bych se asi po strachy. Moc dobře si uvědomuju, jak je to absurdní bát se medvěda, když mnohem pravděpodobnějc mě sejme nějaký dobrák na D1. Jenže jako pusťte si tohle video a pak jděte do těch míst na procházku s dětma, že jo.

Vlkolínec

A nádherná příroda okolo




Suvenýry miluju. Hlavně knížky a praktický věci, žádný lapače prachu, ty ráda nemám.



Dětský hřiště na kraji Vlkolínce. Dětský hřiště já cenim...

My u Vlkolínce potkali naštěstí jenom kozy

Koliba u dobrého pastiera



Může se vám líbit

4 komentářů

  1. Chjo...příští rok jsem chtěla jen na Banát nejkratší cestou přes Blavu, ale když tohle vidim...asi si těch 200km zajedem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, je to tam nádherné

      Vymazat
    2. To si zajeďte! A klidně si udělejte i pár dní zastávku. Ten kraj je celej krásnej a ta příroda mě úplně dostala. Nádherný.

      Vymazat
    3. Evi, zajeďte! My už v tomhle kraji byli několikrát a milujeme to tam, jako celý Slovensko.

      Vymazat