Americký road trip 3 – A vzali se

by - 5.9.18



Americký svatby bejvaj velký. A drahý. Průměrná americká svatba vás vyjde na víc jak 30.000 dolarů. Pokud čísla za rok 2017 (článek s odkazem na statistiky tu) převedu aktuálním kurzem, vyjde mi pěkných 737 tisíc, 573 korun a 80 halířů. V Čechách asi nikdo podobně detailní statistiku nedělá, ale většina českých svateb prý stojí v rozmezí 100–250 tisíc. To jen tak pro srovnání, abyste věděli, že za mořem je svatba velká věc. A já byla hodně zvědavá jak velká, když už jsme se na jednu vydali.

Jelikož jsem počítala se všim, usoudila jsem, že na tu slávu můj šatník nestačí a vyrazila ještě v Praze nakupovat. Tahle část byla ještě poměrně zábavná. Horší to bylo s holkama, páč na ně připadla zásadní životní role takzvaných „flower girls“. To jsou ty roztomilý načančaný holčičky, který jdou v bílých šatičkách před nevěstou a rozhazujou kytičky. Ty bílý šatičky schválně zdůrazňuju, protože sehnat načančaný bílý šatičky (ideálně pro obě stejný), byla téměř mise nemožná. Nechala jsem v obchodech a na internetu kus života a začínala být smířená se skutečností, že za jedny šaty, který si na sebe holky vezmou asi tak jednou, dám minimálně litr. Nakonec nás zachránila Bambule a oblečení Cool Club. To neni placená reklama, ale hodně dobrá rada. Až budete shánět dětský šatičky pro družičku, poděkujete mi. Osm stovek za oboje šaty. Chtěla jsem bouchnout šampus.

S botama už to naštěstí taková anabáze nebyla, ale bezpochyby by bylo lepší, kdybych je, když už jsem je koupila, taky hodila do kufru. Ale tak stálo mě to jen dopoledne v outletovym centru v Nebrasce a zvládla jsem si během toho koupit i kecky pro sebe, takže to nebylo tak hrozný. Kdybych v Praze nechala ty šaty, asi spáchám rituální sebevraždu.

Jak z americkýho filmu

Takže jo, tady jsme. I s botama. Po Chicagu, Iowě a Nebrasce jsme konečně v Coloradu (minulý části cesty najdete tady a tady). Je čtvrtek večer a u budoucích novomanželů se koná BBQ party. Seznámíme se s rodinou, okoukneme dům, sníme domácí burgery a někdy po osmý se vydáme zpět na hotel. Musíme se vyspat na pátek, protože jedeme do národního parku Rocky Mountains. Vyprávění o týhle přírodní kráse a jak to zvládnout s prťatama si nechám na jindy. Pojďme skočit rovnou do dne D.

Jelikož obřad začíná až v pět hodin, plánovala jsem, že se před tím pojedeme podívat do nedalekýho Boulderu. Je to univerzitní městečko, jsou tam hory, krásná příroda i domy, malý pivovary a dokonce i česká hospoda. Navíc se v sobotu konaj farmářský trhy. Jenže dámy a pánové, prádlo se samo neudělá. Za a) nutně potřebujeme vyprat, za b) dovedete si představit, jak vypadaj naše šaty na svatbu po tý cestě? Místo výletu teda žehlíme a perem. Ve čtyři jsme krásný a vymydlený a jedem na místo. Svatba se koná venku. Kromě nevěsty jsou hlavní ozdobou Skalistý hory v dálce. Když za nimi zapadá večer slunce, je to nádhera, co bere dech.

Pere se to

Svatební hosté pomalu usedaj na místo a my s holkama čekáme, abychom se správně zařadily do průvodu. Před námi jdou družičky, za námi nevěsta, společnost nám dělá ještě dvouletá americká holčička (další flower girl) a její maminka. Plán je, že my maminky dojdeme s dětmi až k uličce, tam je vypustíme a k oltáři to zvládnou samy s házenim kytiček a roztomilými úsměvy. Jako pojistka, čekají vepředu tatínci s velkými lízátky neboli úplatky. Upřímně doufám, že velký, barevný lízátko zabere, protože když Tonička měla v rámci tréninkový přípravy pohodit pár květů na strejdově svatbě, úplně to nedopadlo. Americká část výpravy naopak vypadá nabušeně a všechno bude „awesome“ a „perfect“.

Průvod je tu, blížíme se k sedícím svatebním hostům a já vypouštim holky na start. Tonička drží kurz, Stázka se bohužel nedrží Toničky. Zasekla se a křičí: „Mamííííííí!“ Zkoušim do ní trochu šťouchnout, ale nehne se ani o píď. Šťouchnout víc se bojim, asi 150 lidí kouká mym směrem a když jí povalim, bude to ultratrapný. Nakonec usoudim, že ta nikam nepůjde, čapnu jí i kýbl kytek a běžim si sednout za Davidem. Nějaký kvítí je rozsypaný po zemi, takže snad aspoň někdo úkol splnil.

Zpropadený lízátko

Obřad by mě i dojal, kdyby mi během něj holky neotíraly do šatů ty barevný lízátka, případně si je nezaplejtaly do vlasů. A taky je na tom sluníčku šílený vedro. Mám pocit, že se usmažíme. Ale bylo to něco o tom, jaký je zázrak, že se jejich cesty spojily, když jeho rodina je z Ameriky, její pochází z Polska. Ale jo, mělo to v sobě správnou dávku svatebního patosu. Nebejt lízátek, možná slzim. David slzí, do něj si totiž nikdo lízátka neutírá.

Vzali se, políbili a my se můžeme schovat před sluníčkem do stanu, kde bude probíhat hostina. Dávám si szarlotku (polskej drink ze zubrowky a jablečnýho džusu, který mě vlastně naučila pít nevěsta) a David mi říká, jak to ta Tonička krásně zvládla, házela kytičky na všechny strany a bylo to „awesome“ a „perfect“. Tak mám radost, že jsme tu svatbu P. nezkazili. Ptám se, co ta americká holčička, protože jsem při šťouchání do Stázky neměla čas sledovat dění. „Neunesla tíhu odpovědnosti a zdrhla zadem i s kýblem.“ Super, dětskej svatební trojboj jsme vyhráli.

A pak je tu seznamování se zbytkem osazenstva našeho stolu, jídlo, pití, tanec, radost, štěstí a prostě svatební veselí. Poslechneme si pár proslovů o tom, jak úžasní lidé ženich a nevěsta jsou. Což jsou a vede nás to s Davidem k úvaze co by takhle naši přátelé na svatbě řekli o nás. Nakonec usoudíme, že i když jsou ty americký proslovy pěkná a dojemná tradice, na naši někdy-svatbu je radši nezařadíme. A je vlastně po všem. S dětmi do rána nezapaříme, takže si spravíme chuť aspoň na nedělnim brunchi s rodinou a blízkými.

Nesvatební dinosauři

Pak už nás ještě čeká naprosto nesvatební program bez novomanželů. Jedeme se podívat na místo, kde dřív běhali dinosauři a můžete tam zakopnout o nějaký ty stopy a kosti. Ráj pro děti i rodiče a mohli jsme si sáhnout na opravdickou dinosauří kost, heč! V pondělí ráno ještě kafíčko a je po všem. Hlavní bod naší cesty za oceán máme za sebou, teď zase zpátky do Chicaga. Jen doufám, že nás cestou přes Kansas neodfoukne tornádo jak Dorotku z Čaroděje ze země Oz.

PS: V příštím článku dojedem přes Kansas do St. Louis, města, který nám vyrazilo dech. Zdejší zážitky byly jak z jiných světů, tak se těšte. Příští čtvrtek mě ale čekaj státnice, takže mi držte palce a uvidíme se tu zase 20. září!

PPS: státnice úspěšný, další článek pod tímhle odkazem.


Svatba byla na farmě a byly i lamy!





Po dinosauřích stopách


Stázka a dinosauří kosti

Sáhla jsem si!


Nedaleký Red Rocks Amphitheatre jsme tentokrát vynechali, ale jestli budete v okolí, určitě tam musíte.


Davidovo nadšení z cedule "Pozor hadi"


Může se vám líbit

2 komentářů

  1. Super článok! Určite budem sledovať ďalej!:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za pochvalu a budu ráda, když tě tu uvidím! :)

      Vymazat