Americký road trip 2 - Tam, kde volili Trumpa

by uneseni - 29.8.18

Když jsme koupili letenky a začali plánovat náš road trip (první díl tu), ptala jsem se V., jestli má nějaký tipy, co po cestě z Chicaga do Colorada vidět. Taktně mi naznačila, ať to rychle projedem, že to jsou prdele plný krav a kukuřice. První den v Chicagu mi pak řekla, že nikdo z jejích přátel a známých nechápe, proč my, lidi z překrásné Evropy, letíme za oceán, abychom trávili čas v takových dírách jako Iowa a Nebraska. Inu, měli pravdu, moji drazí Američané. Jsou to prdele plný krav a kukuřičných polí.

Nebo takhle. Já tvrdim, že všude je něco k vidění a ono je i tady, ale když jste na cestě s malými dětmi, přece jen to váš výběr poněkud limituje. Kdybychom jeli bez dětí, itinerář naší cesty by bezpochyby vypadal trochu jinak. V Iowě je totiž několik takzvaných Jewel Box Banks od mýho milovanýho architekta Louise Sullivana. To jsou maloměstský banky, který připomínaj šperkovnice a Sullivan (víc o jeho chicagský tvorbě ve starším článku) je dělal ve skomírající fázi svý kariéry. Což nic nemění na tom, že to jsou úžasný stavby. Bez dětí bychom je projeli všechny. A pak mě v Iowě v Cedar Rapids hodně zaujalo Československý muzeum, stejně jako celá česká čtvrť.

Bohužel do Cedar Rapids by to byla zajížďka a vůbec nám to nekorespondovalo s hlavnim bodem první části cesty. Když už děti taháme po všech čertech, musíme program aspoň trochu přizpůsobit jim, ať se maj na co těšit a ty zastávky je trochu baví. Zlatý hřeb je teda zoologická zahrada ve městě Omaha. Internety se předháněj v tom, jak je to tam skvělý, tak jsme zvědaví.

Nejlepší lívance v Chicagu. Každý ráno, prosim!

Náš třetí den v Americe začínáme někdy kolem příčetné půl sedmé. S časovým posunem se perem úspěšněji, než jsem čekala. Původně jsme chtěli hned ráno vyjet směr Iowa, ale jelikož si V. vzala volno a chceme si ji trochu užít, jdeme společně na snídani a pak se ještě podívat na prohlídku kostela od Franka LloydaWrighta. V bříšku mám jak v pokojíčku a moje uměleckohistorické srdce překypuje štěstím.

S architekturou dneska ale nekončíme. Jednu tu Sullivanovu banku máme naštěstí po cestě, takže po skoro pěti hodinách jízdy si jdeme prohlídnout i banku v městečku Grinnell. Kousek od banky je dětský hřiště, takže si na svý přijdou i holky. Jen David vypadá trochu ztrápeně. Po dalším kousku cesty jsem už ztrápená i já, protože na takhle dlouhý dřepění v autě nejsem zvyklá, holky to už taky dvakrát nebaví (zvlášť Stázku, Tóňa je celkem ok) a dělat jim baviče je vyčerpávající. Jako řízení není věc, která by mě lákala. Neřídim. Mám vlastně až panickou hrůzu z řízení, ale tady si fakt přeju řídit. Jako i uvažuju, že řeknu Davidovi, jestli by mi to na chvíli nepůjčil, páč už jsem z toho bavení, mluvení, podávání, sbírání, napít, najíst, tohle mi spadlo, zvedni to….no, jsem z toho děsně unavená. A ještě jsme samozřejmě důležitý rekvizity nechali v kufru, takže musim dost vařit z vody.

Tonička před motelovym pokojem večeří čokoládovej muffin. Jedna z asi tří věcí, který byla v Americe ochotná jíst.

Nakonec to zapíchnem v motelu v díře De Soto, na benzínce koupíme večeři a pár plechovek americkýho Budweisera (mimochodem pěkně hnusný pivo) a se soumrakem jdem spát, páč jsme utahaný jak koťata. Do Omahy nám zbývá nějaká hodina a půl. Tu dáme druhý den taky trochu se skřípěnim zubů. Snad se to poddá nebo mi jebne.

Zoologická je překvapivě příčetná. Čekala jsem trochu víc americkýho kýče a bombastických efektů. Nejsem z toho víc odvařená jak z pražský zoologický, ale zas je fakt, že tu maj všechno. Tropický pavilony s opicema i s motýlama, oceanárium s podvodnim tunelem a žraloky, ale všechno jsem tak nějak viděla jinde lepší (moje srdce má Lisabon a Jihlava). Body dávám za parní vláček a zátoku rejnoků, protože pohladit si rejnoka je zážitek nad zážitky. Věřili byste, že ty ryby jsou přítulný? Že připlavou a strkaj vám čumák jak pes?

Přítulný rejnoci jsou i v zoo ve Zlíně.

Mínusový body naopak dávám za jídlo. U nás rodiče řeší, že na místech určených dětem se podávaj hranolky, sladkosti a smažený jídla. Tady je to dovedený k naprostý dokonalosti. Jako menu tu maj párek v rohlíku a k tomu ani ne ty hranolky, ale rovnou pytlík chipsů. Speciální dětský menu je pak sendvič s marmeládou a arašidovym máslem, kompotovaný ovoce a pytlík zvířátkovejch sušenek. Nemusim ani zmiňovat, že to stálo raketu.

Njn, zoologický nebývaj levný záležitosti. Chuť si spravíme večer, páč za nějakých 65 dolarů seženem pokoj v hotelu Best Western se snídaní a bazénem k tomu. A ještě navíc absolutně skvělou blízkou restaurací. Perfektní burgery, sendviče s domácíma hranolkama a báječnym coleslawem přesně, jak to máme rádi, yes!

Další den cesty už neponechávám nic náhodě a trochu se na svojí auto one woman show připravim. Hotovej Michal z Kouzelný školky. Ubíhá nám to vcelku obstojně a vypadá to, že si to cestování po Americe brzo sedne. Drobná nepříjemnost je setkání s podivně vypadající a dosti silnou bouří. Naštěstí nás to jen lízne, ale vzhledem k tomu, že oblast Velkých plání je proslulá jako místo s největšim výskytem tornád, nemám po zbytek dne z jízdy moc dobrej pocit.

Bouře ve tvaru atomovýho hřibu

Řeknu vám, že v týhle části cesty (tj. někde na hranici Nebrasky a Colorada) jsem měla docela problém najít nějaký zajímavý místo k přenocování. Nakonec to vyhrálo město s vtipnym názvem Ogallala a blízký jezero McConaughy. Když už nic jinýho, můžem se vykoupat. Navzdory vtipnýmu názvu je Ogallala vidlákov všech vidlákovů, lidi tady jsou hotový zhmotnění pojmu „white trash“ nebo aspoň mojí představy o něm (a všichni určitě volili Trumpa). I motel je spíš z kategorie „Batesův motel“, prostě místo, který vám asociuje americký horory. Večer se někdo baví tim, že nám zabouchá na dveře a zdrhne. Tady sladký sny mít nebudem.

Jezero McConaughy je mnohem přívětivější místo k životu především proto, že tu až na pár stanů a obytňáků není ani noha. Pláž je čistá, voda teplá, o kus dál jsou nějaký domy bez známek života, žádný stánky s jídlem, nic, prostě božskej klid. Jsme tu nadšený a já těm lidem ve stanu na pláži hodně závidim, i když jsem naprosto nestanovej typ. No, dobře, možná víc závidim těm v obytňáku.

Holky se vykoupou a pak už to máme jen pár hodin do Boulderu, přesněji řečeno do městečka kousek od Boulderu, kde se v následujících dnech koná ta velká sláva neboli jedna americká svatba. A o tom zase příští čtvrtek (další článek o road tripu najdete tady).