Americký road trip 4 - V jiných světech
Loučíme se
s P. a vydáváme se na další dlouhou cestu přes zemi ničeho (předchozí díly
našeho road tripu najdete zde, zde a zde). Najít na cestě z Boulderu
směrem na Kansas City něco zajímavýho k vidění je opět řádná dřina.
Nakonec nacházim Monument Rocks neboli křídový pyramidy, prostě takový skály
uprostřed pole. Kansas je placatá země, kde se daří tornádům, takže když tam naprosto
nepatřičně z prostředka polí čouhá tohle, je to jak z jinýho světa.
Možná tam nějaký tornádo kus jinýho světa přineslo.
K Monument
Rocks je to sice dohromady asi hodinová zajížďka, ale vypadá to jako zajímavý
místo a mohly by z toho být hezký fotky. A prý je to kousek od dálnice,
takže cajk. Prvně to fakt cajk vypadá. Potkáváme cedule, který nás směrujou.
Nojo, je to prý jeden z osmi divů Kansasu, tak jsou na to asi náležitě
pyšní. Za chvíli cedule mizí a my zapínáme navigaci. Ta v autě žádný
Monument Rocks nezná, jedem podle mý na telefonu a brzo končíme v polích
uprostřed kukuřice. Na kousek od dálnice to nevypadá a začíná pršet, ale
rozhodnem se vytrvat. Vlastně už by to mělo být kousek, akorát je divný, že na
tý kukuřičný placce kolem nás žádný skály nejsou vidět. Za chvíli navigace
hlásí, že jsme v cíli. Kde nic, tu kukuřice.
Krávy a mezi nima skály |
David zapíná
navigaci na svým telefonu. Když už jsme tady, a že naše auto na tyhle cesty
fakt stavěný není, tak ty posraný skály najdem. Apple navigace se ukazuje jako
nejspolehlivější a po nějaký další půl hodině na polních cestách uvidíme krávy
a mezi nima skály. Div Kansasu si bohužel moc neužijem. Chčije a trochu se
bojíme, že už se odtud nedostaneme na pevnou silnici. Protáhnem nohy uprostřed
skal a kravinců a jedem pryč. Přes cestu se nám ovšem postaví kráva, tak čekáme
a čekáme a doufáme, že se nám nehodlá proběhnout po kapotě. Kráva po chvíli
odchází a teď, když jedem po správný cestě, je to na normální silnici fakt jen
kousek. Pro jistotu ale začíná šíleně chcát, ale jako fakt šíleně, takže jsme
šťastný, když to brzo zakempíme v motelu a povečeříme hnusnou bagetu
z benzínky. Rosničky varují před povodněmi v centrálním Kansasu
(přesně tam, kde jsme), okna z pokoje nám vedou přímo na chodník a já
usínám se vzpomínkama na film Povodeň a plánkem únikových východů.
Velká voda se
nekoná. Ráno svítí sluníčko, ale Kansas jsme si nějak nezamilovali, takže se
rozhodnem místo zastávky v Kansas City cestu natáhnout a dojet až do St.
Louis. Když jsme takhle jezdili sami, spát každý den na jinym místě mi
nevadilo, ale s dětma to vnímám jako trochu vopruz, takže vidina tří nocí
na jednom místě je prostě jupí. Den je zabitý cestou. Vrcholem je pozorování
mraků, páč ty jsou tady v Kansasu fakt neskutečný, a zastávka v mym
oblíbenym Dennys.
Jo, v Dennys bych mohla jíst furt. A pak bych neprošla dveřma. |
A už jsme
v St. Louis. Vlastně o tom městě nic moc nevíme krom toho, že tu je slavný
oblouk, pár budov od mýho milovanýho architekta Louise Sullivana a na předměstí
jedna památka UNESCO. O to víc jsme ale z těch tří nocí a dvou dnů
překvapený. Tyhle zážitky jen tak něco nepřekoná.
Památku UNESCO
Cahokia Mounds (neboli pozůstatky někdejšího největšího indiánskýho města na
Sever od Mexika) si nechám na samostatnej článek a vezmu vás rovnou na Gateway Arch. To je ten velkej oblouk, dominanta St. Louis, určitě jste ho na nějaký
fotce už viděli. Oblouk je vidět už z Cahokia Mounds a jsme překvapení,
jak je obrovský. Na fotce vám to tak nepřijde, ale je stejně vysoký jak
sousední mrakodrapy. Konkrétní číslo je 192 metrů a stejná je i šíře dole (což
už se vůbec nezdá). Ještě pár slov o něm a pak už vás čeká šedesátková jízda
s Jamesem Bondem. Slibuju.
Výhled na Gateway Arch z Cahokia Mounds |
Řeka Mississippi
představovala na začátku 19. století hranici tehdejších Spojených států. To
změnila tzv. koupě Louisiany v roce 1803 a začalo osidlování divokýho Západu.
Město St. Louis, který na Mississippi leží, pak představovalo jakousi bránu na
Západ. A právě pomník týhle velkolepý expanzi, úprava břehu Mississippi a
vytvoření nádhernýho parku v St. Louis bylo zadání velký architektonický
soutěže, která byla vypsána roku 1947. A výsledkem je mimo jiné Gateway Arch,
perfektní brána, dílo architekta Eero Saarinena. Ve slunečním světle se třpytí
a působí, jak kdyby se sem snesla z nebe. Jak kdyby jí tu nechala nějaká
mimozemská civilzace, abychom si lámali hlavu co a k čemu, že to vlastně
je.
Při koupi vstupenek
se nás paní ptá, jestli nemáme strach z výšek, což je poměrně
pochopitelný, když se chystáme vyjet na vrchol Gateway Arch. Proč se nás ptá,
jestli nemáme strach z těsných prostor, už tak pochopitelný není. Nahoru
má jet nějaká lanovka přece. Prvně si lehce prohlídnem podzemní muzeum
zasvěcený osidlování Západu. Je to fakt velký a zajímavý a oceňuju, že muzeum
neopomíjí fakt, že osidlování Západu mělo pro původní indiánský obyvatelstvo
dost katastrofální následky. Nic moc vám k tomu jinak neřeknu, páč děti.
Zábavná jim přijde jen ta poslední část muzea, která se věnuje právě
architektonický soutěži a budování Gateway Arch. Jsou tu i modely dalších soutěžních
projektů. Jestli jste architektonický nadšenci, budete to tu milovat a
zamilujete se i do vítěze soutěže Eero Saarinena.
Holky, podzemní muzeum a model lanovky |
Jo, a taky tady
prvně vidíme model tý „lanovky“, co nás vyveze nahoru na oblouk. Vlastně jsou
to spíš takový divný kapsle, páč vymyslet nějaký schůdný transport nahoru po
tvaru oblouku (neboli obrácený řetězovky) bylo dost složitý. Eskalátory by byly
nekonečný, výtah by jel šikmo, tyhle kapsle se dle sklonu pohybujou, takže jste
furt rovně. Ale to předbíhám. Teď teprve čekáme frontu. Je to trochu opruz,
protože Stázka není moc v náladě. A když se konečně dočkáme a dojdem
k lanovce, řeknu si jen: „No, doprdele.“ Ty těsný prostory už jsou mi
jasný. Před náma dvířka jak pro trpaslíky, do kterých máme zřejmě hupsnout, až
to přijede. Vlez do toho s nenaloženym dítětem. Celý to tady vypadá jak ve
skrýši Dr. No nebo jinýho šílenýho padoucha z bondovky ze šedesátek. Kdyby
z těch dvířek vyskočil mladý Sean Connery a začal mávat pistolkou, ani by
mě to nepřekvapilo. Soutěž sice byla vypsána roku 1947, ale Gateway Arch byla
postavena až v 60. letech a celý je to tu šedesátkama prosycený skrz na
skrz. Takový zvláštní futuretro pocit nebo jak to popsat.
Když to konečně
přijede a nasoukáme se dovnitř, Stázka kupodivu nasraná bejt přestane. Sice je
z týhle lanovky vidět jen na schody v nitru Gateway Arch, ale to jí
nevadí. Lanovky prostě miluje, takže lidi, co tam sedí s náma, maj štěstí.
Nemusí osm minut poslouchat, jak řve. V kapsli je dost těsno, pět
průměrných dospělých se sem snad ani nemůže nacpat. A už jsme nahoře. Míjíme
malýho chlapce, kterýmu těsný prostory evidentně dobře neudělaly a klepe se jak
ratlík. Ani nahoře na vyhlídkový plošině není moc prostoru. Není to místo, kde
byste chtěli dělat narozeninovou párty. Při poryvech větru se to tu trochu
hejbe a já mám pocit, že když zafouká víc, musíme se zřítit do Mississippi. Těšim
se dolu na pevnou zem. Architektonický počin je to ale impozantní a výhled
stejně tak. Dole v obchodě si kupuju Saarinenovu malou monografii od Taschenu, protože se o tomhle architektovi musim dozvědět něco víc.
Okýnka nahoře na Gateway Arch |
Tím jsme vlastně
vyčerpali všechno, co jsme měli v St. Louis naplánovaný. Naštěstí nám moje
kamarádka V. z Chicaga pověděla o jednom údajně supercool místě, kam se
jednou chce podívat. City Museum. Z webu to vypadá jako taková hodně
nabušená dětská herna, ale to je asi tak třetina toho, co to ve skutečnosti je.
Tohle je místo, kde
se fantazie vydala na hodně divokou jízdu. Pokud bych měla použít filmový
přirovnání, tak dejte dohromady filmy Tima Burtona, Jumanji a Hooka a budete
někde tam. Je tu cirkus, vycpaný zvířata, divný bary, jeskyně, letadlo, ruský
kolo na střeše, obrovský varhany hrající v jakymsi světlíku, šílený
klouzačky, tunely, bludiště, různé průlezky. Neexistují tu mapy. Tady se
z vás stává Indiana Jones na průzkumný výpravě a když někam vlezete,
absolutně netušíte, jak a kde se dostanete ven. Což nás trochu limituje,
protože Tonička by samozřejmě lezla a klouzala se, ale když netušim, kde by
vylezla či vypadla, těžko jí tam můžu pustit. A s rok a půl starou Stázkou
se mi nechce skočit na klouzačku, která mě možná vyplivne o tři patra dole a
octnu se v tunelu, ze kterýho budu muset vylízt jak had. Jestli vůbec
vylezu. Některý ty prostory jsou tak úzký, že kdokoli s nadváhou se tam
musí zaseknout.
U týhle skluzavky jsme věděli, kde končí, takže jí Tonička s Davidem sjeli. |
Takže volíme jen místa,
u kterých máme pocit, že se ven dostaneme živý a budem se ještě schopný najít,
když se rozdělíme. Ale i když tu jsou tyhle limity, pořád je to neskutečná
jízda. Přesně ty typy filmů, který mi to tu připomíná, miluju. A teď jako bych
byla v jednom z nich. Bohužel je to dost nepřenositelná zkušenost.
Zkoušela jsem hledat nějaký videa na youtube, ale nic moc, co by to přiblížilo
tu není, ale aspoň malý obrázek si můžete udělat z tohohle a tohohle.
A navíc k tomu
všemu to opravdu je muzeum! A vystavují tu Louise Sullivana a díla mnoha
dalších architektů a sochařů jeho doby. Může být absurdnější spojení než muzeum
a herna pro děti? Jo a taky tu vyráběj tkaničky do bot. Vlastně tu asi dělaj
všechno a jestli ne, tak to tu brzo bude, protože v týhle někdejší továrně
na boty se pořád buduje něco novýho.
Rajská s knedlikem. Dámy se po čtrnácti dnech konečně pořádně najedly. Pravý milovnice český kuchyně |
No, a to je vlastně
taková tečka za celým naším road tripem. Vlastně ne, opravdová tečka nás čeká
v Chicagu v český restauraci. Jestli někdy do Chicaga dojedete, do
Czech Plaza na Čermákově ulici musíte jít, protože to je místo vašich
vzpomínek. Sem přijdete, sednete si a najednou si připadáte jako na škole
v přírodě ve třetí třídě. Víte v tý jídelně… Přepadne vás pocit
takový zvláštní dětský nostalgie. Teda až na to jídlo. To je tu naprosto
skvělý, žádný UHO nečekejte.
Czech Plaza tu už
funguje pěkně dlouho. V. mi říkala, jak jí sem jako malou babička posílala pro
polívku s knedlíčkama, kterou V. hrozně nesnášela. A já hrozně doufám, že až
příště přijedeme do Chicaga, pořád tam Czech Plaza bude. Bez tohohle místa by
to nebylo ono. Tečka.
PS: Kamarádka mi poslala velmi zajímavý článek o St. Louis, kterej podává komplexnější pohled na město. Naše zážitky jsou z těch hezčích převážně bílých čtvrtí. No, ostatně všude v Americe platí, že některym čtvrtim je dobrý se vyhýbat (jestli se vydáte na road trip, dejte na to bacha). A tady článek z A2larm.
PS: Kamarádka mi poslala velmi zajímavý článek o St. Louis, kterej podává komplexnější pohled na město. Naše zážitky jsou z těch hezčích převážně bílých čtvrtí. No, ostatně všude v Americe platí, že některym čtvrtim je dobrý se vyhýbat (jestli se vydáte na road trip, dejte na to bacha). A tady článek z A2larm.
Třetí třída škola v přírodě. Prostě jo! |
Jedu si to stádem krav |
Kravince a Monument Rocks |
Stázka a Monument Rocks |
Velká fotografická seance z toho nebyla |
Mračna nad Kansasem |
Tady kdysi žili indiáni. A pak záhadně zmizeli. Jako dřív, než přišli bílí osadníci. |
Další památka UNESCO na seznamu, yes! |
St. Louis |
Pěkný hřiště v samym centru |
Dokonce s výhledem na dům od Louise Sullivana (ten červenej, ale to už poznáte, ne?) |
Já ty starý mrakodrapy prostě miluju |
Jako dárek z jiný planety |
Pod Gateway Arch - fronta na lanovku |
Dostanete čísílko a pak už čekáte před svýma dvířkama, abyste se nasoukali dovnitř |
Výhled z Gateway Arch |
Jo, je to mrňavý |
Vidíte ty okýnka nahoře? Tam jsme byli! |
City Museum - letadlo, autobus, klouzačky a koukněte na ty průlezky |
Výhled ze střechy |
Leze Tóňa, leze máma... |
Louis Sullivan |
Tady hrály varhany. A po tom vpravo se snad dá vylézt až na tu střechu s ruskym kolem |
Jeskyně tu jsou taky. Trochu výzva se z nich dostat ven |
2 comments