Americký road trip 3 – A vzali se
Americký svatby bejvaj velký. A drahý. Průměrná
americká svatba vás vyjde na víc jak 30.000 dolarů. Pokud čísla za rok 2017
(článek s odkazem na statistiky tu) převedu aktuálním kurzem, vyjde mi
pěkných 737 tisíc, 573 korun a 80 halířů. V Čechách asi nikdo podobně
detailní statistiku nedělá, ale většina českých svateb prý stojí v rozmezí 100–250 tisíc. To jen tak pro srovnání, abyste věděli, že za mořem je svatba
velká věc. A já byla hodně zvědavá jak velká, když už jsme se na jednu vydali.
Jelikož jsem počítala se všim, usoudila jsem, že
na tu slávu můj šatník nestačí a vyrazila ještě v Praze nakupovat. Tahle
část byla ještě poměrně zábavná. Horší to bylo s holkama, páč na ně
připadla zásadní životní role takzvaných „flower girls“. To jsou ty roztomilý
načančaný holčičky, který jdou v bílých šatičkách před nevěstou a
rozhazujou kytičky. Ty bílý šatičky schválně zdůrazňuju, protože sehnat
načančaný bílý šatičky (ideálně pro obě stejný), byla téměř mise nemožná. Nechala
jsem v obchodech a na internetu kus života a začínala být smířená se
skutečností, že za jedny šaty, který si na sebe holky vezmou asi tak jednou,
dám minimálně litr. Nakonec nás zachránila Bambule a oblečení Cool Club. To neni
placená reklama, ale hodně dobrá rada. Až budete shánět dětský šatičky pro
družičku, poděkujete mi. Osm stovek za oboje šaty. Chtěla jsem bouchnout
šampus.
S botama už to naštěstí taková anabáze
nebyla, ale bezpochyby by bylo lepší, kdybych je, když už jsem je koupila, taky
hodila do kufru. Ale tak stálo mě to jen dopoledne v outletovym centru
v Nebrasce a zvládla jsem si během toho koupit i kecky pro sebe, takže to nebylo
tak hrozný. Kdybych v Praze nechala ty šaty, asi spáchám rituální
sebevraždu.
Jak z americkýho filmu |
Takže jo, tady jsme. I s botama. Po Chicagu,
Iowě a Nebrasce jsme konečně v Coloradu (minulý části cesty najdete tady a
tady). Je čtvrtek večer a u budoucích novomanželů se koná BBQ party. Seznámíme
se s rodinou, okoukneme dům, sníme domácí burgery a někdy po osmý se
vydáme zpět na hotel. Musíme se vyspat na pátek, protože jedeme do národního
parku Rocky Mountains. Vyprávění o týhle přírodní kráse a jak to zvládnout
s prťatama si nechám na jindy. Pojďme skočit rovnou do dne D.
Jelikož obřad začíná až v pět hodin,
plánovala jsem, že se před tím pojedeme podívat do nedalekýho Boulderu. Je to
univerzitní městečko, jsou tam hory, krásná příroda i domy, malý pivovary a
dokonce i česká hospoda. Navíc se v sobotu konaj farmářský trhy. Jenže
dámy a pánové, prádlo se samo neudělá. Za a) nutně potřebujeme vyprat, za b)
dovedete si představit, jak vypadaj naše šaty na svatbu po tý cestě? Místo
výletu teda žehlíme a perem. Ve čtyři jsme krásný a vymydlený a jedem na místo.
Svatba se koná venku. Kromě nevěsty jsou hlavní ozdobou Skalistý hory
v dálce. Když za nimi zapadá večer slunce, je to nádhera, co bere dech.
Pere se to |
Svatební hosté pomalu usedaj na místo a my
s holkama čekáme, abychom se správně zařadily do průvodu. Před námi jdou
družičky, za námi nevěsta, společnost nám dělá ještě dvouletá americká holčička
(další flower girl) a její maminka. Plán je, že my maminky dojdeme s dětmi
až k uličce, tam je vypustíme a k oltáři to zvládnou samy
s házenim kytiček a roztomilými úsměvy. Jako pojistka, čekají vepředu
tatínci s velkými lízátky neboli úplatky. Upřímně doufám, že velký,
barevný lízátko zabere, protože když Tonička měla v rámci tréninkový
přípravy pohodit pár květů na strejdově svatbě, úplně to nedopadlo. Americká
část výpravy naopak vypadá nabušeně a všechno bude „awesome“ a „perfect“.
Průvod je tu, blížíme se k sedícím svatebním
hostům a já vypouštim holky na start. Tonička drží kurz, Stázka se bohužel
nedrží Toničky. Zasekla se a křičí: „Mamííííííí!“ Zkoušim do ní trochu
šťouchnout, ale nehne se ani o píď. Šťouchnout víc se bojim, asi 150 lidí kouká
mym směrem a když jí povalim, bude to ultratrapný. Nakonec usoudim, že ta nikam
nepůjde, čapnu jí i kýbl kytek a běžim si sednout za Davidem. Nějaký kvítí je
rozsypaný po zemi, takže snad aspoň někdo úkol splnil.
Zpropadený lízátko |
Obřad by mě i dojal, kdyby mi během něj holky
neotíraly do šatů ty barevný lízátka, případně si je nezaplejtaly do vlasů. A
taky je na tom sluníčku šílený vedro. Mám pocit, že se usmažíme. Ale bylo to
něco o tom, jaký je zázrak, že se jejich cesty spojily, když jeho rodina je
z Ameriky, její pochází z Polska. Ale jo, mělo to v sobě
správnou dávku svatebního patosu. Nebejt lízátek, možná slzim. David slzí, do
něj si totiž nikdo lízátka neutírá.
Vzali se, políbili a my se můžeme schovat před
sluníčkem do stanu, kde bude probíhat hostina. Dávám si szarlotku (polskej
drink ze zubrowky a jablečnýho džusu, který mě vlastně naučila pít nevěsta) a
David mi říká, jak to ta Tonička krásně zvládla, házela kytičky na všechny
strany a bylo to „awesome“ a „perfect“. Tak mám radost, že jsme tu svatbu P.
nezkazili. Ptám se, co ta americká holčička, protože jsem při šťouchání do Stázky
neměla čas sledovat dění. „Neunesla tíhu odpovědnosti a zdrhla zadem i
s kýblem.“ Super, dětskej svatební trojboj jsme vyhráli.
A pak je tu seznamování se zbytkem osazenstva
našeho stolu, jídlo, pití, tanec, radost, štěstí a prostě svatební veselí.
Poslechneme si pár proslovů o tom, jak úžasní lidé ženich a nevěsta jsou. Což
jsou a vede nás to s Davidem k úvaze co by takhle naši přátelé na svatbě
řekli o nás. Nakonec usoudíme, že i když jsou ty americký proslovy pěkná a
dojemná tradice, na naši někdy-svatbu je radši nezařadíme. A je vlastně po
všem. S dětmi do rána nezapaříme, takže si spravíme chuť aspoň na nedělnim
brunchi s rodinou a blízkými.
Nesvatební dinosauři |
Pak už nás ještě čeká naprosto nesvatební program
bez novomanželů. Jedeme se podívat na místo, kde dřív běhali dinosauři a můžete
tam zakopnout o nějaký ty stopy a kosti. Ráj pro děti i rodiče a mohli jsme si
sáhnout na opravdickou dinosauří kost, heč! V pondělí ráno ještě kafíčko a
je po všem. Hlavní bod naší cesty za oceán máme za sebou, teď zase zpátky do
Chicaga. Jen doufám, že nás cestou přes Kansas neodfoukne tornádo jak Dorotku
z Čaroděje ze země Oz.
PS: V příštím článku dojedem přes Kansas do
St. Louis, města, který nám vyrazilo dech. Zdejší zážitky byly jak
z jiných světů, tak se těšte. Příští čtvrtek mě ale čekaj státnice, takže
mi držte palce a uvidíme se tu zase 20. září!
PPS: státnice úspěšný, další článek pod tímhle odkazem.
PPS: státnice úspěšný, další článek pod tímhle odkazem.
Svatba byla na farmě a byly i lamy! |
Po dinosauřích stopách |
Stázka a dinosauří kosti |
Sáhla jsem si! |
Nedaleký Red Rocks Amphitheatre jsme tentokrát vynechali, ale jestli budete v okolí, určitě tam musíte. |
Davidovo nadšení z cedule "Pozor hadi" |
2 comments