Americký road trip I – S cibulákem do Chicaga

by - 22.8.18



Na něco se strašně dlouho těšíte a najednou je to pryč. Sedíte s pocestovní kocovinou uprostřed polovybalených kufrů a nechce se vám nic. A čim víc jste se těšili, čim větší bylo plánování, tim je to horší. Furt nějak nevěříte, že celá ta věc je v kategorii „stalo se“. My se do Ameriky těšili skoro rok. Loni na podzim, když jsme byli na Slovensku, přišla mi od kamarádky zpráva, že se bude vdávat a jestli přijedeme na svatbu do Colorada. Tak jasně že jo. A od tý doby se těšíme a řešíme.

Jet s dětmi nebo bez? Odkud? Kam? Na jak dlouho? Srpen je samozřejmě úplně nejdebilnější doba. Jsou prázdniny, takže letenky jsou pěkně drahý. P. se ale vdává jednou za život a neřekneme jí, ať si termín svatby přehodí dle akčních tarifů. Takže hledáme, hledáme a promějšlíme možnosti i s ohledem na děti. Čtrnáct dní bez nich být nechceme, jet na týden nemá vzhledem k tomu, že dva dny zabijeme jen cestou, moc smysl. Takže rodinná dovolená, což vylučuje letenky s krkolomnými přestupy.

Nakonec volíme přímý let Budapešť – Chicago. Vyhneme se přestupům, v Chicagu se uvidíme ještě s kamarádkou V. a já se konečně kouknu do Budapešti a odškrtnu si další památky UNESCO. V USA je to s tim sbíránim dost těžký, páč ty místa jsou asi tak milion let od sebe. A Davida dost přesvědčí, že má letět jakejsi Boeing Dreamliner a že to je jako nějaký nový dobrý letadlo, chtěl by tim letět a tak.

Na cestě do Budapešti

Nakonec takhle jeden čtvrtek odpoledne po všech přípravách vyrážíme do Budapešti. Podstatnou část příprav zabralo pořízení a bezpečný transport svatebního daru. P. samozřejmě žádnej svatební dar nechtěla, prý je dar už to, že přijedem, a jestli jí chcem něco přivézt, ať vezmem vanilkovej cukr, že s tim ráda peče a za oceánem to nemaj. Krabice vanilkovýho cukru se slepičim bujonem v kostce (ten si P. za oceán taky ráda vozí) je sice originální nápad, ale přece jen se nakonec rozhodnem pro něco tradičnějšího. Vzpomenu si, že P. se líbila nějaká tradiční polská keramika, tak se rozhodnem pro tradiční českej cibulák. Nebo teda tradiční v modernim designu od Jiřího Pelcla. Fakt krásný nádobí. Až budu velká chci ho taky domu.

Objednáváme čajovou soupravu a čekáme nějaký tintítko, co se v pohodě vejde do kufříčku. Přijde krabice jak kráva. Poštou se nám to posílat nechce. Aerolinky radí nacpat to do příručáku, kam se to ovšem nevejde ani rozporcovaný. Nakonec to tak tak narveme do našeho největšího kufru, obložíme bublinkovou fólií, polystyrenem, všim možnym oblečenim včetně šatů na svatbu, kufr polepíme nápisy „křehké“ a modlíme se. Mimo jiné i za to, abychom se s kufry vešli do pronajatého auta a nemuseli připlácet za větší.

Na tý fotce to tak velký nevypadá, ale fakt to velký bylo...

Jeden den strávíme procházenim tropickou Budapešti. Je tu takový vedro a vlhko, že se potíme víc jak na Srí Lance. Holky jsou z toho pocení večer lehce opupínkovaný. Další den letíme a v letadle je zase zima jak na Sibiři. Svetry jsem do batohu hodila jen holkám. My s Davidem mrznem zabalený do deky. Navíc neletí žádnej Boeing Dreamliner, ale nějakej starej airbus, takže David je nasranej jak východoněmeckej důchodce. Tuhle má nalepenou žvýkačku, tuhle je to špinavý, tamhle roztrhlý, prostě to polskýmu LOTu rozhodně nedaruje, až doletíme. Já jsem ráda, že starej airbus má uprostřed čtyři sedačky vedle sebe, protože Stázka svoje sedadlo mít nemá, ale naštěstí k rodině s dvěma dětma už nikoho neposadili, takže vyhráváme sedadlo zdarma.

Let probíhá v klidu. Přistání už teda nic moc, letadlo háže, Stázka nasraná. Pouštim jí na starym telefonu pro děti hru Sago Mini, aby neřvala, což se nakonec neukáže jako úplně dobrej tah, protože po přistání háže šavli. Do Ameriky, země zaslíbený, teda vstupujem trochu smradlavý s pytlíkem blitek. Duha a poníci se nekonaj, přestože jsme v Budapešti na letišti koupili plyšovou Rainbow Dash. Zvláštní.


Imigrační kupodivu probíhá v pohodě. Maj tam na to už automatický mašiny a kupodivu projdem, i když Tonička dělá všechno proto, aby nikdo nemohl identifikovat její obličej. Pravá krizovka nastává u čekání na kufry. David je odchází lovit, já zůstávám s dětmi. Jsem unavená a hlavně mi začíná být blbě od žaludku a ještě se mi chce na záchod. Ten bohužel nikde v dohledu není, stejně jako David a naše kufry. Tak se tak potim a trpim a Tonička mi najednou říká: „Maminko, já tu mám nějaký pupínky.“ Na krku a zádech je celá opupínkovaná, já v hlavě projíždim seznam pupínkovejch dětských nemocí. Neštovice naštěstí měla, na spálu to nevypadá, data nemám, googlit nemůžu a jen doufám, že z letiště nepojedem rovnou na infekční.

Nakonec se objevuje David s kuframa a uklidňuje mě, že to nic není, že kdyby to něco bylo, měla by Tonička teplotu a vůbec vypadala blbě. Faktem je, že z nás čtyř je to největší laňka skákavá. Mně je na blití, Davidovi taky, Stázka už blila v letadle. Vyzvedáváme si auto a já si řikám, proč si tohle jako děláme, proč jsme do prdele nejeli k Mácháči. Za chvíli jsme ale u kamarádky V., kde trávíme první dvě noci. Chvíli si odpočineme a jdem se projít po Oak Parku, kde V. bydlí (trochu o týhle úžasný čtvrti plný Franka Lloyda Wrighta jsem psala v minulym článku), na hřišti hodíme trochu small talk, potkáme dvě block party (to si takhle se sousedama s požehnánim radnice uděláte party před barákem) a já si řikám, že to cestování za to stojí a je dobře, že jsme k Mácháči nejeli.

Block party - ulice se uzavře pro auta a vy se družíte se sousedama

První den se budíme někdy kolem půl šestý, což vzhledem k tomu, že Chicago má o sedm hodin míň jak Praha, hodnotim jako vcelku úspěch. Čekala jsem, že mi děti budou skákat po hlavě od druhý ranní. Po snídani vyrážíme do centra města a já jsem tak strašně ráda, že jsem zpátky. Byla jsem v Chicagu před osmi lety a to město mi učarovalo. Miluju jeho architekturu, miluju ty nádherně zdobený mrakodrapy přelomu 19. a 20. století a miluju i Millennium Park, což je vzhledem k nedostatku času vlastně jediný místo, který tentokrát v Chicagu navštívíme.

Musim říct, že timhle parkem k oslavě milénia (takže docela nedávná realizace), to Chicago dost vyhrálo. Najdete tu mraky zábavy na celý den. Kromě ikonický „Fazole“ je tu pavilon Jay Pritzkera, kde se konají koncerty zdarma, a hlavně Crown Fountain, což je taková videofontána. Promítaj se tam různý věci a takhle v létě to chrlí vodu a lidi se v tom normálně koupou. Jako jo, s dětma bych tu trávila celej den, protože to je prostě bomba. Kus dál je navíc parádní dětský hřiště, kde taky nějakou chvilku strávíme. David ochutná pravý chicagský hot dog a pak už frčíme dál, protože se chcem vykoupat nejen ve fontáně, ale i u jezera.


Jedeme k národnímu parku Indiana Sand Dunes, což jsou obrovitý písečný duny u Michiganskýho jezera asi 40 minut od Chicaga, když není silnej provoz, což zrovna je, takže v autě poněkud vykysnem. Cesta od parkoviště k jezeru je navíc docela brutální. Brodíte se pěknou chvíli lesem a zároveň hlubokym pískem, než se dostanete ke břehu. Pláž je krásná, stánky s občerstvenim nedotčená, takže odvážní Američané si tam tahaj celý lednice s vlastním pitim. Po hodině na sluníčku jim je hodně závidim, ale zpátky bych to tahat nechtěla. Stačí mi, že táhnu Stázku a mám pocit, že vypustim dušim. Když dojdem zpět na parkoviště, cejtim se jak vyprahlej velbloud, co právě přešel Saharu, a toužim se nastěhovat do nápojovýho automatu. Možná jsme měli zůstat u tý fontány. Ale děti spokojený, příjemně unavený, jde se spát a zítra se vydáme na cestu do Colorada. Road trip začíná.

PS: Happy end se koná. Cibulák přežil celej a pupínky zmizely.

PPS: Příští čtvrtek vás čeká cesta přes americký vidlákovy do Colorada. Hlazení rejnoků a Frank Lloyd Wright jako bonus (další díl amerického road tripu zde).

Fazole


Pavilon Jay Pritzkera

Akorát probíhal festival Lollapalooza, což dopravě taky moc nepřidalo





Takhle s elektrárnou to jak idylka u moře nevypadá, ale...

...kuk na druhou stranu a hotová Jugoška.


A nahoře malý kus cesty, kterou jsme se museli škrábat. S dětma na hrbu poměrně náročný


Může se vám líbit

0 komentářů