Když si nerozumíte s lékárníkem
V minulém článku jsem psala o českých stopách v
Bulharsku, což mi připomnělo moje bulharské stopy. Plán byl jasný. Po skalních
kostelech pojedeme do Sofie, kde se najíme, prohlédneme si katedrálu svatého Alexandera
Něvského, navštívíme muzeum pravoslavných ikon, následovat bude Bojanský
kostel, který je na seznamu UNESCO, a potom se vydáme směr Rilský monastýr a
někde po cestě najdeme něco na přespání.
Už od rána mi tu něco nehrálo a
cestou do Sofie už to nešlo dál ignorovat. Překvapení v podobě zánětu
močových cest. Dojet do Sofie a najíst se jsme zvládli vcelku v pohodě.
Zbytek plánu jsme museli změnit, i když tu katedrálu jsme viděli aspoň zvenku,
protože já se byla schopná soustředit jen na dvě věci: najít lékárnu a pak se
zahrabat do postele poblíž záchodu.
Od téhle příhody vím jednu věc. Když jedu někam, kde se nejspíš nedorozumím s lékárníkem, je vcelku dobrý nápad přibalit si do baťůžku léky pro tyhle případy. Bolest v krku, hlavy nebo břicha ještě rukama nohama popsat zvládnu, ale tohle… Nakonec jsme se tedy s bulharským lékárníkem nějak „domluvili“ a nějakou krabičku léků jsem dostala. Když jsem se pak dostala i do toho pokoje s postelí a záchodem, název těch léků jsem si vygooglila. Bylo to na mykózu nebo tak něco. Naštěstí jsem během toho mávání rukama nohama zahlédla za lékárníkem krabičku, na které byl obrázek brusinek, tak jsem si koupila ještě tu. Tabletky s brusinkami a hektolitry tekutin na mě naštěstí většinou zaberou. Takže další den už mi bylo vcelku žitelně. Akorát jsem zhruba každých 30 minut hledala křoví nebo aspoň použitelnou škarpu u silnice a celé mi to trochu připomínalo psa, který si značkuje teritorium. Já označkovala Bulharsko, Makedonii, Kosovo i Albánii a člověk se ze mě zase stal teprve někde v Černé Hoře.
Od téhle příhody vím jednu věc. Když jedu někam, kde se nejspíš nedorozumím s lékárníkem, je vcelku dobrý nápad přibalit si do baťůžku léky pro tyhle případy. Bolest v krku, hlavy nebo břicha ještě rukama nohama popsat zvládnu, ale tohle… Nakonec jsme se tedy s bulharským lékárníkem nějak „domluvili“ a nějakou krabičku léků jsem dostala. Když jsem se pak dostala i do toho pokoje s postelí a záchodem, název těch léků jsem si vygooglila. Bylo to na mykózu nebo tak něco. Naštěstí jsem během toho mávání rukama nohama zahlédla za lékárníkem krabičku, na které byl obrázek brusinek, tak jsem si koupila ještě tu. Tabletky s brusinkami a hektolitry tekutin na mě naštěstí většinou zaberou. Takže další den už mi bylo vcelku žitelně. Akorát jsem zhruba každých 30 minut hledala křoví nebo aspoň použitelnou škarpu u silnice a celé mi to trochu připomínalo psa, který si značkuje teritorium. Já označkovala Bulharsko, Makedonii, Kosovo i Albánii a člověk se ze mě zase stal teprve někde v Černé Hoře.
 |
| Já a křoví - na několik dní nejlepší kamarádi |
0 comments