Lednice zamrzlá v časoprostoru
Předem upozorňuji, že tenhle článek
bude trochu povzdechnutí. Taková ukázka, jak by to být nemělo a vlastně trochu
jak i mělo. Zámek v Lednici měl navíc tu smůlu, že jsem ho navštívila
krátce poté, co jsem se vrátila z road tripu po USA, kde je úroveň služeb
úplně jinde než v Čechách a člověk si na to rychle zvykne. Po památkách
vás provázejí lidé, kteří tomu rozumí, zajímá je to a jsou schopni odpovědět téměř
na jakýkoli dotaz. Nevím, jak tam na tom jsou s platy, ale uvědomuji si,
že u nás jsou platy v kultuře mizerné. Což se projevuje tím, že naše zámky
jsou plné rozkvétajících průvodkyň a odkvétajících pokladní. Fajn, hrad nebo
zámek je v každé druhé vsi a všude úžasně kvalifikovaný personál prostě
obstarat a zaplatit nejde, ale aby tohle platilo i pro Lednici, která je na
seznamu kulturního dědictví UNESCO?
Konírny a jízdárna |
Přitom zrovna zámek Lednice má
obrovský potenciál. Vznikl na místě středověké tvrze a v 17. století byl přestavován
na luxusní lichtenštejnské letní sídlo. Z velkolepé barokní přestavby
zůstal jen nádherný objekt koníren a jízdárny. Projekt k nim vypracoval
v letech 1687–1688 slavný rakouský architekt Johann Bernard Fischer
z Erlachu, který měl na svědomí i samotný vídeňský Schönbrunn. Zbytek
zámku prošel v polovině 19. století rozsáhlou romantickou přestavbou, která mu
dala dnešní pohádkový neogotický vzhled. Opravdu vypadá, jak kdyby vypadl
z některé z klasických diesneyovek.
Tuhle pohádkovost ještě podtrhuje
překrásná a důmyslně koncipovaná krajinná zahrada s mnoha
architektonickými prvky. Nejznámějším a nejvýraznějším je turecký minaret,
který leží na hlavní pohledové ose od zámku. Když koukáte od zámku, vidíte přes
zámecký rybník v dáli minaret a naopak. Krajina parku byla radikálně
upravena, dokonce bylo přeloženo řečiště Dyje, takže je zde dnes vodní systém
vhodný ke splavování. Návštěvníci mohou park procestovat i na loďce, která
jezdí trasy Zámek – Minaret a Minaret – Janův Hrad. Navíc nejde jen o zámek,
ale o celý lednicko-valtický areál. Přetvářela se celá krajina a velkolepé dílo
začalo být v 19. století nazýváno Zahradou Evropy. V okolí je tedy
mnoho co objevovat (průvodce celým Lednicko-valtickým areálem uvádí 50 míst).
Když k tomu připočtete, že jste ve vyhlášené vinařské oblasti, vyjde vám
naprostá turistická bomba.
Pohled od zámku k minaretu |
Pohled od minaretu k zámku |
Jenže
ledovou facku dostanete už u pokladny, kde v době naší návštěvy nabízeli
několik možností prohlídky, přičemž okruh II a III bylo možné koupit jen na
pokladně 2 a okruh I zase jen za rohem na pokladně 1 nebo něco podobně
absurdního, co by se dalo čekat možná v Kafkově muzeu. To bylo ještě
korunováno faktem, že jediný cizí jazyk, kterým dámy na pokladně vládly, byla zřejmě
slovenština a ta jim v prodeji čehokoliv cizincům moc platná nebyla. V době
naší návštěvy bylo možné se také vydat na prohlídku parku se zahradním
architektem a tady moje srdce zaplesalo, protože dozvědět se něco o koncepci
celé zahrady, různých rostlinách, proč a jak a kam byly zasazeny a jak vlastně
vypadá údržba dnes, je přesně to, co mě zajímá. A hlavně je to přesně ten typ
prohlídek, které by se v Lednici měly konat.
Mému
doprovodu se ten nápad zase až tak nezamlouval, protože jsme ještě koupili
lístky na prohlídku zámku (asi I. okruh na pokladně č. 1), ale nakonec mi za
můj skvělý nápad líbali nohy. Kdybychom totiž šli jen na ten I. okruh,
odjížděli bychom z Lednice pěkně naštvaní. Výklad zahradní architektky byl
skvělý. Bylo to povídání někoho, kdo na místě dlouhodobě pracuje a opravdu o
něm něco ví. A to jak z historie, tak ze současného provozu. Naproti tomu
zámkem nás provázel robot. Bylo to trochu jak ta bába s kazeťákem na krku
z filmu Jára Cimrman ležící, spící, akorát tohle byla plně pohyblivá
dospívající dívčina. Mluvila ovšem jak nahrávka na kazetě včetně povinných
pauz, které následují po otázce, na kterou se žádná odpověď nečeká. Interakce
s početnou skupinou byla nula a popravdě bych se bála, že kdyby se holky
někdo na něco zeptal, nastane chyba systému a celý ten stroječek se rozsype.
Po
návštěvě zbyl tedy spíš pocit promarněné příležitosti a jakýsi závan dob
minulých. Teď nemyslím baroko, ani 19. století, ale spíš něco jako nedávnější
osmdesátky. Což ještě vylepšil fakt, že k minaretu jsme doběhli doslova za
pět minut dvanáct a samozřejmě a neomylně už bylo vše zamčeno a důkladně
zabedněno. Musím přiznat, že tahle návštěva proběhla už předloni, takže se to
tam třeba už zlepšilo. Třeba už si na jedné pokladně koupíte všechny lístky a
neprovází tam roboti. Rozhodně ve mně tahle návštěva, ale nechala hluboký
zážitek. Na tak hrozné prohlídce zámku jsem fakt nikdy nebyla.
Opravdický jednorožec |
Palmový skleník |
Akvadukt |
Brána do pekla |
2 comments