Účastníci zájezdu (do Benátek)

by uneseni - 8.6.16

Michal Viewegh nepatří mezi moje oblíbené autory, ale nedá se mu upřít, že jeho Účastníci zájezdu jsou vcelku výstižným svědectvím doby, kdy letenky nestály pár korun a na zájezdy se jezdilo autokarem (pro neznalé: autokar = turistický autobus). Řízky v chlebu, ztuhlé tělo, noční čištění zubů na benzínce, snaha najít jakoukoli vhodnou polohu na spaní a kafe z automatu, co prodával řidič během čuracích pauz. Občas byla i instantní polívka. Netušila jsem, že mě v mém dospělém životě ještě něco takového potká, ale naštěstí je tu moje ségra a její super dárky.

Grappa

Takže jsme jednou k Vánocům dostali poukaz na zájezd na karneval do Benátek. Takhle napsané to zní hezky. Háček byl v tom, že šlo o zájezd autobusem, vyjíždělo se v pátek večer a v neděli ráno jste už byli zase zpátky. Čekaly nás dvě romantické noci v buse s partou veselých spolucestujících. Nevím, jestli je to tím, že jsem na posledním autobusovém zájezdu byla mladší a hubenější, ale prostoru tam tedy dříve bylo víc. Teď už bych se rozhodně pod sedačku nenacpala, abych mohla spát na zemi. Řízky samozřejmě byly všude kolem, do mikrofonu notoval rozšafný delegát, mladé holky na něj upíraly oči, prostě atmosféra zlatých časů autokaru. Dokonce i ten film Účastníci zájezdu nám na tu cestu pustili.

Cesta byla prostě boží. Evidentně jsou tyhle zájezdy vcelku oblíbené, protože našich autobusů jelo několik za sebou a každá zastávka na benzínce na čurání tak byla doslova báječná. Díky tomu množství lidí bylo prakticky nemožné se dostat na záchod. A ještě víc super bylo, že vjezd busem do Benátek samozřejmě něco stojí, a na loďku, která nás do města doveze, jsme na břehu moře čekali snad dvě hodiny totálně vymrzlí. Když při té cestě lodí do cíle náš delegát informace o Benátkách četl z papíru, definitivně nás to přesvědčilo, že nabízenou prohlídku města s průvodcem vynecháme.

Hlavně jsme ale byli vymrzlí a hladoví, takže jsme okamžitě zapluli do nejbližší hospody, kde jsme se rozehřáli grappou. A potom už samozřejmě do víru Benátek. Před touhle návštěvou jsem v Benátkách byla už dvakrát, i když ani jednou pořádně (jednou jako malá a jednou na střední škole), ale chtěla jsem se kouknout trochu jinam než na ta úplně profláklá místa, takže jsme se vydali podívat na Palladiovy kostely. Andrea Palladio byl významný pozdně renesanční architekt. Dokonce tak významný, že je po něm pojmenovaný architektonický styl „palladianismus“, který vychází z jeho prací a populární byl nejen v Evropě, ale i v Americe. V tomto stylu své stavby navrhl i někdejší americký prezident a architekt Thomas Jefferson.

Palladiův benátský kostel Il Redentore mě z knih vždycky fascinoval. 4. 9. 1576 se benátský senát rozhodl tváří v tvář morové ráně vystavět chrám k uctění Spasitele, který v sobě měl spojovat tři funkce – votivní, procesní a klášterní, tedy měl být díkuvzdáním, mělo zde končit procesí při slavnosti a zároveň měl být podřízen řádu kapucínů. Palladio toto vyřešil jakýmisi třemi na sebe navazujícími jednotkami – obdélnou lodí pro procesí, kruhem symbolizujícím Boží nekonečnost pro kněžiště a hlavním oltářem, na který navazuje prostor pro mnichy. Kdysi jsem ten půdorys uměla nakreslit zpaměti, tak jsem to na vlastní oči prostě vidět musela.

Na to, jak majestátně Il Redentore působí na fotkách, je uvnitř vlastně docela malý. Nebo jsem z něj aspoň měla takový pocit a mnohem monumentálněji na mě zapůsobil druhý Palladiův kostel San Giorgio Maggiore na stejnojmenném ostrově. To byl ostatně asi největší zážitek našeho výletu. Ostrov je na dohled od náměstí Svatého Marka, ale na rozdíl od náměstí zde nikdo nebyl. Je to doslova oáza uprostřed Benátek plných turistů. Navíc uvnitř můžete vidět obrazy od Tintoretta (včetně jeho úžasné Poslední večeře) a vylézt na kampanilu, odkud budete mít přenádherný pohled na celé Benátky. Jestli jsem z nějakého místa v Benátkách byla naprosto unesená, bylo to tohle, a to krčení se v autobuse za to stálo. Přímo ke kostelu jede jedna linka místní lodní MHD. Také doporučuji se s ní svézt a prohlédnout si Benátky z vody. Je to levnější cesta než gondola a uvidíte toho opravdu hodně, i když jednou bych se chtěla plácnout přes kapsu a projet se i na gondole. Třeba se mi poštěstí už letos, kdy se snad do Benátek podíváme znova. A hlavně tedy máme v plánu Vicenzu, kde Palladio postavil svoje největší poklady.

PS: Nejlepší dárek od ségry jsme stejně dostali loni. Chtěla jsem lístky na Aidu, jako na tu operu. Dostala jsem lístky na Aidu, jako na ten muzikál s Luckou Bílou a Noidem. Bezva to bylo.