Kalvárie Zebrzydowska

by uneseni - 30.6.16

Jestli bylo něčeho během našeho výletu do Krakova dost, tak to byli turisti a fronty. Krakov je přece jen krásné historické město, které stojí za návštěvu, a pro většinu turistů se stává výchozím bodem pro návštěvu Osvětimi. A pak je tu ještě kousek za Krakovem solný důl Wieliczka. Pokud se budete procházet centrem Krakova, v podstatě všude narazíte na nabídku výletů do Wieliczky a Osvětimi. A taky to na těch místech podle toho vypadá. Lidí jsou tam mraky. Zajímavé je, že podobně daleko od Krakova leží další krásná památka zapsaná na seznam UNESCO, Kalvárie Zebrzydowska, a tam není skoro nikdo. Což bylo dobře, protože front a lidí už jsme měli plné zuby.

S těmi lidmi bych to radši měla upřesnit. Kalvárie je významné poutní místo. Navíc se nedaleko odtud narodil někdejší papež Jan Pavel II., který je v katolickém Polsku totální modlou a na jehož počest byla před bazilikou v roce 2000 odhalena bronzová socha. Pokud se sem vydáte během některých významných svátků, zvláště o Velikonocích, bude tu asi víc lidí než kdysi na Nedvědech na Strahově. Pokud se sem vydáte jako my v nějaký církevně nevýznamný den, potkáte tu maximálně pár osamělých skupin důchodců s křížem.

Celý poutní komplex začal vyrůstat doslova na zelené louce, nebo spíše na vrcholku zdejší hory Zarek, kde nechal roku 1600 krakovský vejvoda Mikołaj Zebrzydowski postavit kostel Ukřižování Ježíše Krista podle vzoru kostela na hoře Golgotě v Jeruzalémě. Jelikož jsou Češi národ nevěřících Tomášů, tak je možná na místě upřesnit, že Golgota (nebo také Kalvárie) je hora, na které byl ukřižován Ježíš Kristus. A podle míst spjatých s Ježíšem Kristem a jinými svatými se dřív budovalo vcelku čile. Ať už to byly kaple Božího hrobu podle kaple v Jeruzalémě nebo třeba loretánské kaple podle údajného domu Panny Marie, který byl podle legendy ve 13. století přenesen z Nazaretu do italské obce Loreto.

Mapička

Kaple Božího hrobu byla postavena i na hoře Zarek. Aby se o svaté místo někdo staral, pozval sem vejvoda řád františkánů a nechal jim vystavět klášter s kostelem. Samozřejmě dál rozšiřoval i kaple v okolní krajině, kterou chtěl co nejvíce připodobnit Jeruzalému. Vznikl zde tedy jedinečný soubor kaplí a kostelů zasazených do krajiny. Vlastně jde o jakýsi sakrální park. Způsobů, jak ho projít, je několik. Nejznámější je cesta Ježíše Krista nebo cesta Panny Marie. Obě se na několika místech spojují.

Když jsme přijeli, zamířili jsme do baziliky, kde je mapa celého komplexu, a rozhodli jsme se vydat cestou Ježíše Krista. U jednoho ze stánků jsme se ještě posilnili na cestu a optali se, jak dlouho tahle cesta trvá a jestli se dá zvládnout s kočárem. Paní nám řekla, že to půjdeme tak čtyři hodiny a s kočárem to zvládneme. Ty čtyři hodiny nás poněkud vyděsily. Zvlášť když naše dosavadní polská zkušenost byla, že to, co má trvat dvě hodiny, trvá tak čtyři. Ale rozhodli jsme se to risknout. V každém případě čtyři hodiny jsou zřejmě průměrem těch důchodců s křížem, kteří se u každé kaple modlí. Pokud půjdete normální procházkou, zvládnete to za dvě. Možná za trochu víc. Finále na hoře Zarek jsme vynechali, protože se nám do toho kopce přes kořeny stromů s kočárem tahat nechtělo a radši jsme se šli najíst.

Místní restauraci rozhodně nesmíte vynechat. Je to takové retro, že už je to zase moderní. Pamatujete ty jídelny s tabulemi nad kasou, kde jste si přečetli, co dneska mají? Něco takového jako mají v pražských Lokálech. Tak to tady pořád je. A k tomu naprosto neuvěřitelné květinové kreace na stolech. A parádní obraz s Janem Pavlem II. nade dveřmi. Kromě super interiéru musím přiznat, že tam i vcelku dobře vařili. Samozřejmě nečekejte nějaké gurmánské speciality, ale prostě klasická jídla typu řízku, který je tu dobrý jak v tom Lokálu, ale stojí tak polovinu. Nebo samozřejmě v Polsku všudypřítomné pirohy, které patří k mým oblíbeným jídlům. V Praze jsem na ně v žádné restauraci nenarazila. Pravý polský recept od kamarádky mám, tak se je asi budu muset naučit vařit.