Vezmi špek a běž do kostela (Opevněné kostely v Rumunsku)

by uneseni - 31.10.18

V Rumunsku žijou pohádkový bytosti. Kouzelný babičky v šátcích, který cestujou na koňskym nebo volskym povozu, vyšívaj, předou, prodaj vám vstupenky do kostela a nabídnou výklad v několika světových jazycích. V Rumunsku na vlastní kůži zažijete časy vesnice a jejích tradic, který jste možná kdysi dávno zahlídli koutkem oka a znáte je spíš z knížek a filmů. Rumunsko je země, která se snaží podporovat folklor a vidí v něm důležitou část svýho turistickýho ruchu. Protože dovolenkový resorty u moře má každej druhej, ale starý vesnice, který drží starý tradice, už skoro nikdo. Navíc vesnice tak pohádkově romantický, že do jedný z nich se zamiloval i princ Charles (ano, ten z Anglie) a koupil si tu barák.

Nevím, jak často sem jezdí. I ty cesty do vesnic jsou dost starosvětský, plný bahna, krav a ovcí. Průměrná rychlost dvacet. Dovolená v Rumunsku je místy jak cestování časem. Aspoň tak to vypadalo před těmi šesti lety, kdy jsme tam byli. Upřímně pochybuju, že silniční síť do těch zapadlých koutů doznala zásadních změn. A vlastně i doufám, že to tam pořád vypadá stejně.

Vesnice, která tak zaujala prince Charlese leží v Transylvánii, jmenuje se Viscri a najdete tu taky jednu z památek UNESCO, opevněný kostel. Přesně tam nám prodávala vstupenky ta pohádková babička s bohatou jazykovou zásobou. Ve středověku byla Transylvánie kolonizována Němci. Ti měli chránit hranice uherského království před vpádem Tatarů a později Turků a tím se také dostáváme k těm opevněným kostelům. Život v Transylvánii nebyl žádný med a ve vzduchu neustále visely útoky od nepřátel. Bylo třeba se pořádně opevnit. A co tehdy bylo ve vesnici důležitějšího než kostel?

Kostely byly v podstatě takový vesnice ve vesnici. Byly tam zásobárny jídla, kde rodiny uschovávaly všechny trvanlivé potraviny, byla tu kuchyň a samozřejmě ten kostel, prostě všechno, co by obyvatelé vesnice mohli při obléhání potřebovat. Když se blížilo nebezpečí, stačilo vzít jen to nejnutnější, a běžet se schovat do kostelních hradeb. Podobných kostelních staveb a hodně silných hradeb najdete v transylvánských vesnicích a městech více, ale na seznam UNESCO se dostalo sedm vesnic z 13.–16. století (Biertan, Câlnic, Dârjiu, Prejmer, Saschiz, Valea Viilor a Viscri), které si nejlépe zachovaly svůj středověký ráz. My navštívili tři vesnice (Biertan, Saschiz a Viscri) poblíž Draculova města Sighisoara (kuk článek).

Vnitřek kostela v Biertanu byl už v době naší návštěvy zavřený, ale ostatní kostely jsme prolezli doslova od sklepa po půdu. Dost jsem se tehdy divila, že návštěvníky nechaj lízt po všech těch rozvrzaných žebřících a chatrných prkýnkách skoro až na střechu. V českých luzích a hájích by pravděpodobně všude byly řetězy a cedule upozorňující na nebezpečí úrazu.

V oblastech obydlených transylvánskými Sasy (tak se říká zdejšímu německýmu etniku) se do dnešních dnů poměrně dobře dochovaly staré tradice a kultura. Zůstali tam u starých pořádků až do chvíle, kdy začaly být zase moderní, takže dnes se tu nevyrábí tradiční oděvy jen pro potřeby vesnice, ale také pro turisty. Může se vám zdát divný, že je z tradice suvenýr, ale v dnešní divoký době, je to jeden ze způsobů, jak může tradice přežít.

Tradiční kroje a lidová kultura jsou bohatou inspirací pro všemožné umělce, architekty, designéry a módní návrháře. A zrovna poměrně nedávno si někdo v Rumunsku všiml, že vestičku, která nápadně připomíná rumunský kroj z kraje Bihor (severozápadní část Rumunska u hranic s Maďarskem) střelili u Diora za 30 000 euro. Rumunsko přešlo do protiútoku. Spustili značku Bihor Couture a babky v krojích vyslali na pařížskej fashion week. Ty mají teď zřejmě objednávek na léta dopředu a tradice můžou žít dál. Já bych si z Bihor Couture taky vybrala (stránky zde, celej příběh najdete třeba na lidovkách nebo marketing journalu) a pamatuju si, že pěkný tradiční oblečení prodávali právě i ve Viscri.

Tak to byl módní příběh z Transylvánie na závěr. Rumunsko rozhodně doporučuju. Ono nikdy nevíte, kdy začnou tyhle tradice jít do kopru, protože ty staletý pohádkový babičky nebudou žít věčně, na silnice přijde asfalt a místo povozů budou jezdit už jenom auta.

*povzdech* Stejně nechápu, proč se z lidový kultury víc netěží i u nás. Stačí zajet do sousedního Polska a mezi suvenýry najdete kytičkový šátečky, který nosila vaše prababička, a variace lidových vzorů na sto způsobů. Centrum Prahy je proti tomu samá zaručeně pravá pašmína, matrjošky a ruský ušanky. *povzdech*

PS: A výherce soutěže o Outdoorovou kuchařku (kuk minulý článek) je Káča a její škubánky se špenátem. Gratuluju a všem moc děkuju za krásný a inspirativní komentáře!

PPS: Podívejte se na další články pod štítkem Rumunsko. Je to překrásná země.