Jak vstát z mrtvých? (slovinská Idrija) - uneseni

Jak vstát z mrtvých? (slovinská Idrija)

by - 11.11.20

 


Bylo jednou jedno místo, kde se našly v zemi vzácný věci. Přicházelo čim dál víc lidí ty vzácnosti hledat, až z toho místa bylo město plný lidí a všichni kutali v zemi, aby ty vzácnosti našli. Město bylo poddolovaný kilometry a kilometry chodbiček, postavil se zámek a plno dalších krásných budov, bohatství tu bylo všude. Časem ale svět přišel na to, že ta vzácnost má svoje stinný stránky a přestal o ni stát. Co se asi stalo s městem?

Svět se mění a co bylo cenný včera, nemusí být zítra. A je riskantní sázet na jednu kartu. Města to moc často nedělají, většinou mají těch es v rukávu víc, a proto mě taky slovinská Idrija tak strašně zaujala. Možná to bylo i tim podzimem, ale přišla mi strašně přitažlivá a zároveň strašidelná. Město, který ztratilo svůj smysl. Město, který je vlastně mrtvý, ale pořád tu žijí lidi, který pamatují slavný časy. Na připomínky slavných časů tu narazíte všude. Takový všudypřítomný memento mori. Pamatuj na smrt, pamatuj, že nic netrvá věčně.



Slovinský město Idrija se nachází uprostřed hor, uprostřed nádherný přírody, takový ztracený místo odříznutý od okolního světa. Jen ta okolní scenérie je naprosto dechberoucí a do toho všude trochu ponurý, opuštěný důlní památky. Za vznikem a rozkvětem města stála rtuť, která se tu po staletí těžila. Legenda praví, že byla objevena náhodou roku 1490 a jen něco málo přes třicet let na to už ve městě stál výstavní renesanční zámek, který ovšem nezbudoval král či kníže, ale vlastníci dolu. A tak je to tu se vším. Prakticky všechno tu vzniklo kvůli dolu. Ať už jsou to výstavní renesanční budovy nebo stavby techničtějšího rázu jako třeba kamšt, který čerpal z dolů vodu. A všechno tu teď stojí tak nějak opuštěný. Rtuť se těžit přestala, doly utichly a po zápisu na seznam UNESCO tady na konci světa zbývá jen čekat na turisty.

Pod celym městem je na 700 kilometrů důlních chodeb a část z nich si můžete i projít. Za nás byl tohle hrozně působivý zážitek. Město jsme navštívili počátkem listopadu, kdy tady poměrně chcípl pes, takže na prohlídku jsme šli my a ještě jedna rodina. Po úvodu se každé rodiny ujal jeden průvodce, dostali jsme slušivý helmičky a kabátky a šlo se a už se jen koukalo, jak drsný život tady byl. Každý den si vzít číslo, popřát si štěstí a vlízt tam dolu. Snad ne naposled.



Hornický život nebyl žádná sranda nikde, ale přece jen rtuť měla kromě negativních dopadů na životní prostředí, velký vliv na zdraví zdejšího obyvatelstva. Od roku 1994 jsou doly zavřený a je to jedině dobře. Přesto pokud městem chodíte, ta hornická minulost je tu pořád doslova hmatatelná. Jako by si celý město stýskalo po někdejších slavných a bohatých časech (podrobně k historii doporučuji tento článek), kdy něco znamenalo. Ptala jsem se naší průvodkyně, jak to tu vnímají. Čekala jsem stesk, který by byl úplně pochopitelný. Ale prý je to vzhledem k těm zdravotním rizikům a špatnýmu vlivu na přírodu jen dobře, že se důl zavřel. Snad místo něj budou ty turisti. Připraveno tu je všechno dobře. V dole dostanete i audioguide v češtině.

Celá oblast je navíc velmi zajímavá geologicky, takže je tu také geopark a uprostřed města nové interaktivní návštěvnické centrum, kde se dozvíte fakt všechno. Vstup je zdarma. Další věcí, kterou je Idrija proslulá, je paličkovaná krajka. I ta je ale vedlejším produktem dolů, protože se jí začaly zabývat ženy, aby k ubohýmu hornickýmu platu něco přidaly. A na rozdíl od těch dolů je krajka tradice, na který může Idrija stavět i do budoucna. Naservírovali nám ji třeba i na dezertu.



Slovinsko je dosti populární turistická destinace. Řekla bych, že se v lecčem poučili od sousedů Rakušanů a snaží se vše udělat hodně turisto-friendly. V letních měsících se záplavou lidí, který prolejzaj okolní kopce a užívaj si panenskou přírodu, možná Idrija nevypadá jako začarovaný město, ale jen jako povrchní pouťová atrakce se všemi těmi otevřenými obchody a kavárnami. V době naší návštěvy na začátku listopadu jsem v centru našla otevřenou kavárnu, nonstop, kde dožívala včerejší party, a jednu restauraci. Koupit jste si tu (mimo návštěvnickýho centra) mohli tak akorát věnce na dušičky. Vůbec si nedovedu představit jak a jestli tohle město žije normálně. Ale to je asi obecně moje rada pro návštěvy Slovinska. Jeďte radši na podzim a vyhněte se davům. I když s tim turismem to v posledním roce šlo dost z kopce.

PS: Kolem města v horách můžete vidět tzv. klavže neboli přehrady na řece, kterým se říká také slovinské pyramidy. Jsou to hodně zajímavý technický stavby, široko daleko jen příroda, no, za soumraku se tam nevydávejte. Uzoučká silnice v horách. Čekala jsem, že tam někde uvíznem a popravdě jsem měla dost nahnáno. Lepší si to nechat jako denní výlet, auto nechat na nějakym ještě příčetnym místě a dojít to pěšky.








Když horník po konci směny nevrátil číslo, vědělo se, že zůstal tam někde dole.


Plán všech chodeb pod městem. Jsou všude.

Plán prohlídky dolu









Klavže

Může se vám líbit

0 comments