Zimní Provence

by uneseni - 30.1.24

ulice v Arles v pozadí starořímský amfiteátr

Přiznám se, že jsem měla z cesty do Provence smíšené pocity. Na jednu stranu jsem do Provence strašně toužila jet. Mám v paměti náš road trip, kdy nás po cestě z Barcelony do Turína zlákala cedule na Pont du Gard, my odbočili z dálnice a kochali se provensálským venkovem. Projížděli jsme tehdy městem Uzès a to byla taková nádhera. Sem musíme někdy znova, říkala jsem si a doma pak hledala, kolik stojí v Provence ubytování.

Na druhou stranu Francouzi jsou poměrně proslulí svou nezdvořilostí a neochotou komunikovat jinak než francouzsky. Takže jsem měla lehké obavy, jestli mi jejich přístup k turistům tenhle krásný kout světa trochu neznechutí. Naštěstí to byly obavy naprosto plané.

Proč jsme se vydali v zimě Provence?

Náš zimní týden v Provence byl taková last minute náhoda. Hledali jsme, kam se s dětmi vydat na vánoční prázdniny, a na hory se nám letos nechtělo. Loni to sice bylo v Altenbergu skvělý, na druhou stranu hory jsou v období kolem silvestra absolutně nejdražší a všude bývá plno lidí. My jsme chtěli spíš někam k moři, kde bude trochu tepleji než u nás a nikdo tam moc nebude. Prostě jsme chtěli jít proti proudu a užít si mimo sezonu místo, kde je za plnýho provozu narváno. Před pár lety jsem o tom na blog sepsala článek Jak cestovat v době přeturistované.

Původně jsme přemýšleli o Toskánsku, ale přece jen cesta daleká a měli jsme jen týden (taky jsme chtěli vzít mámu, ale to nakonec nevyšlo). Tak jsem sledovala letenky, který samozřejmě na období Vánoc taky bývají absolutně nejdražší. Několikrát denně jsem vyhledávala všechny možný data a místa přes Skyscanner, až se nakonec usmálo štěstíčko a letenky do Marseille vycházely zhruba na 1600 Kč na jednoho. K tomu teda příplatek za sedadla, za velký odbavený kufr a byli jsme kousek přes 9 000 Kč, což je za čtyři lidi v takhle exponovaný období absolutně boží cena. Na podobnou částku vyšlo i půjčení auta, ubytování se dalo sehnat taky za slušný ceny, takže bylo rozhodnuto. Konečně se podíváme do Provence.

prázdné ulice městečka Sait-Rémy-de-Provence

Kde jsme v Provence bydleli?

Jelikož jsem sběratelka památek UNESCO, bylo poměrně jasné, že musíme navštívit města Arles, Avignon a Nîmes. Já se viděla hlavně v Arles, protože to je město, kde vytvořil velkou část svýho díla Vincent van Gogh. Navíc tu s ním po určitou dobu, než se dohádali a Vincent si uřízl ucho, tvořil i Paul Gauguin. Dílo obou je pro mě hrozně silný a chtěla jsem na sebe nechat pořádně působit město, které tak mocně zapůsobilo na tyhle dva (a ano, mocně teda zapůsobilo i na mě). Úplně jsem se viděla, jak se procházim s foťákem v jedný a croissantem v druhý ruce těma úzkýma francouzskýma uličkama.

Jenže hektický přípravy Vánoc a než jsme se dobrali k bookování ubytka, bylo snad 23. 12., nabídka v Arles se jaksi zúžila a velký problém byl najít něco za slušný peníze s dostupnym parkovánim. Auto bývá v historických městech s úzkými uličkami vždycky problém. Zvažovali jsme nějaké místo u moře, ale nakonec se rozhodli pro domeček v zahradě v plný oliv zhruba uprostřed trojúhelníku Nîmes – Avignon – Arles.

Jeden z důvodů tohoto rozhodnutí byl i fakt, že hostitelka Jasmine měla na Bookingu velmi příjemný medailonek v angličtině a já si říkala, že kdyby s námi v Provence nikdo nechtěl mluvit, aspoň ona bude a případně nám poradí s čímkoli potřebným. Což nakonec nebylo třeba, ale Jasmine a její manžel Patrice byli oba maximálně vstřícní a příjemní a dali nám i plno užitečných tipů, kam se jet podívat. I když tu továrnu na Haribo bonbony, kterých jsme pak měli plný kufr, bych možná i oželela.

Tady je odkaz na jejich ubytování Le Clos Olives. Domeček je v malé vesnici v uzavřené zahradě, hostitelé bydlí hned vedle, kousek je cyklostezka, vinohrady, i když přiznávám, že nejbližší okolí jsme neměli šanci prozkoumat. Stejně tak jsme neměli šanci otestovat bazén, do kterého můžete skočit přímo z ložnice. Holkám se tu líbilo moc a chtěly by sem znova za teplejšího počasí. Upřímně nejsem proti, i když se trochu děsim množství turistů. Teď byl všude klid, mír a prázdno.

Provence s dětmi

Cestování s dětmi dokáže být poměrně stresující. Musíte řešit neznámý jídla, který konzervativní děti nejsou ochotný jíst, únavu, bolavý nožičky, rozdílný představy nebo hledání záchodu na úplně blbých místech. Když se k tomu přidají ještě mraky lidí a stres, že děti ztratíte někde v davu, příjemný to není.

Zimní Provence byla v tomto ohledu balzám na duši. Lidí minimum, v kostelech vystavené betlémy, města krásně vyzdobená a my navíc prakticky v každém narazili na kolotoč a případně i další atrakce. Řekněme si upřímně, s ruskym kolem a řetízkáčem je ta prohlídka památek celá taková příjemnější.

Velmi kids friendly se ale ukázal i papežský Avignon. V parku s výhledem na slavný Avignonský most půjčovali šlapací koníky, z čehož byly holky absolutně nadšený. K prohlídce Papežského paláce dostanete půjčený i tablet, který vám v jednotlivých místnostech ukáže, jak to tam možná kdysi vypadalo a k čemu sloužily. A v tomhle virtuálním světě mohou děti hledat i papežský poklady. A hned u výlezu z paláce jsme potkali moc krásný hřiště.

Dále je tu samozřejmě moře, národní park Camargue, kde uvidíte plameňáky, býky a spoustu sněhobílých koní, a samozřejmě je tu už zmíněná Haribo továrna. Prostě plno skvělých atrakcí a zážitků. Děti si zimní Provence užily vrchovatě.

Týden v Provence – náš stručný itinerář

K UNESCO památkách určitě sepíšu samostatné články s více tipy a fotkami, ale zatím tady alespoň ve stručnosti, kde jsme všude byli a co jsme viděli.

Den první: Příjezd až večer, takže jsme jen stihli naběhnout těsně před zavíračkou do Carrefouru. Všichni bychom si přáli mít v Praze Carrefour. Ten francouzský. Ne, ten, co jsme tu před lety měli.

Den druhý: Vydali jsme se do Arles a nechali se městem překvapit a očarovat. Začali jsme jídlem, pokračovali přes starořímské památky a zakončili to velkým nákupem v Carrefouru. Víno nemohlo chybět, takže večer testování legendárního Chateauneuf-du-Pape.

Den třetí: Národní park Camargue – koně, býci, plameňáci. Byli jsme poměrně skeptický, co tu vlastně uvidíme, ale viděli jsme vše a mnohem víc. Prvně na skok do Musée de la Camargue a potom už do ornitologického parku, kde z plameňáčí růžové po pár hodinách až oči přecházely. A to prý část zdejší populace na zimu migruje do Afriky! Pozdě odpoledne jsme pokračovali do legendárního městečka Saintes-Maries-de-la-Mer, který je absolutně kouzelný a ještě tu mají úplně boží fromagerii.

Den čtvrtý: Absolutní pouťovka. Amfiteátr v Nîmes jsme si prohlídli z ruskýho kola. Proběhla horská, řetízkáč, Stázka se zamilovala do churros, který tady měli nadpozemsky dobrý. Po prohlídce města jsme se přesunuli do muzea a továrny Haribo, což je spíš taková past na rodiče, ale dle velikosti parkoviště i množství lidí, kteří odcházeli s krabicema Haribo bonbónů všech tvarů a velikostí, je tu velmi populární. Nadopovaní cukrem jsme se ještě přesunuli ke starořímskému akvaduktu Pont du Gard, jestli náhodou nebude třeba osvětlený. Tak nebyl. Tma, jak víte kde.

Den pátý: Vrátili jsme se do Arles, tentokrát do starořímských katakomb pod radnicí, kde to holkám poněkud nahánělo strach. A potom hned vedle do románského kláštera svatého Trofima, kde bych já osobně klidně strávila celý den, prohlížela si všechny ty nádherný hlavice a prostě jen tak byla. Kousek od kláštera jsme narazili na skvělou pekárnu s nejlepšíma makronkama. Potom už znovu do národního parku Camargue podívat se na solná pole a k moři.

Den šestý: Začínali jsme v Carriere des Lumieres, což je taková digitální výstava, projekce, která vás vtáhne přímo do vybraných děl. Popravdě zrovna tohle vypadá asi trochu líp na fotkách než na místě, ale zas je to v Les Baux des Provence, což je krásná, starobylá vesnice se zříceninou hradu ležící na skalní plošině. Patří mezi nejkrásnější vesnice Francie, takže stojí za to se sem vydat. Taky je turisticky poměrně navštěvovaná, ale na Nový rok tu celkem chcípl pes. Na doporučení naší paní domácí jsme se potom vydali do sousedního městečka Saint-Rémy-de-Provence, který je snad ještě hezčí a kde jsme na dětskym hřišti potkali Hugha Granta s rodinou. Jakože fakt. Slovy z jednoho jeho filmu: Surreálné, ale milé. Nakonec jsme se přesunuli opět k moři, protože holky nás uprosily, že musíme na to stejný místo jako včera – Plage Napoléon, konec světa, skvělý vlny, plno písku, prostě zábavička. Tak zábavička na pláži byla až do západu slunce. I nohy jsem si nakonec ocachtala.

Den sedmý: Papežské město Avignon, které se, jak už jsem psala, ukázalo jako velmi kids friendly město. Kromě výše zmíněného byl i kolotoč.

Den osmý: Poslední den a cestou na letiště ještě krátká zastávka u skalního kláštera Saint-Roman. Bylo zavřeno, ale díky procházce jsme objevili vyhlídku na protějším kopci a ty výhledy byly naprosto fenomenální. A hlavně tam byly i jeskyně vytesané do skal (něco jak u nás Valečovské světničky), takže děti tam byly hodně spoko a myslím, že by tam vydržely ve svých obydlích klidně celý den. No, a pak na skok do Arles dát si oběd, vydat se po stopách van Gogha a ještě chvíli se pokochat těma krásnýma uličkama.

Co nás překvapilo

Možná za to může fakt, že jsme přijeli mimo sezonu, takže místní nebyli z turistů tak unavení a ty největší turistické pasti se ani neobtěžovaly otevírat, ale všichni byli velmi milí. A i když anglicky nemluvili, nikdy nebyl problém tu společnou řeč dát nějak dohromady.

Poměrně obtížnou disciplínou bylo najít bankomat. Ty byly nějak důmyslně skrytý a kde Google říkal, že jsou, tam nebyly. Stejně tak na benzinky jsme moc nenaráželi, takže i když mi to prvně nepřišlo jako dobrý nápad, nakonec se půjčení elektromobilu ukázalo jako velmi výhodná věc. Prostě se to dle potřeby nabíjelo na parkovišti, zatím co my jsme si prohlíželi památky.

A ještě jeden praktický letecký tip

Ryanair povoluje zdarma přepravu dvou kusů příručního dětského vybavení, což může být kočárek, autosedačka, podsedák nebo cestovní postýlka. Autosedačku lze, pokud má značku evropského standardu a dítě má koupené vlastní sedadlo, vzít na palubu a dítě v ní může po dobu letu sedět. Půjčení sedaček v autopůjčovně se dost nasčítá a kvalita půjčených sedaček bývá všelijaká, takže tohle je dobrý vědět a využít. My holkám brali na cestu podsedáky z domova. Informace si ale raději před letem zkontrolujte na stránkách. Nikdy nevíte, kdy to změní.

obraz Vincenta van Gogha a reálné zobrazené místo

Tipy na čtení na závěr

Jestli se rádi na cesty připravujete čtením knížek, snažíte si atmosféru cest uchovat co nejvíc doma nebo se prostě jen chcete přenést někam pryč, mám tu pro vás ještě pár knížek, který bych k Provence doporučila.

S dětmi si před cestou dejte patřičnou kapitolu z knihy Van Goghova hvězdná noc, protože Vincent nás v Provence sledoval na každém kroku a jeho uřízlý ucho bylo velký téma. O tom, jací Francouzi jsou, proč dělají, co dělají, o kultuře stolování, povýšenosti nebo artových filmech je kniha Žáby se přece jedí. Četla jsem ji už podruhý.

Kdysi jsem četla Provence jako sen od Lenky Horňákové-Civade o rekonstrukci a životě v jednom polorozpadlého zámečku na provensálském venkově. A provensálskou klasikou je Rok v Provenci od Petera Maylea, na který se chystám teď. Ve váze v kuchyni mi voní levandule z Uzès, kterou se mi podařilo přivézt jakž takž vcelku, a chci si tu atmosféru Provence vychutnávat doma co nejdýl. Nádherně nám tam bylo.