pondělí 24. července 2017

Jako Fénix z popela (Léto s Vysočinou III)


          Možná si ještě pamatujete (ti mladší už teda určitě ne), jaký kdysi bylo vyjet do Rakouska nebo do Německa. Za hranicemi čekal úplně jiný svět – upravený domečky, trávníčky, kytičky, omalovaný fasádičky. U nás bylo tak nějak šedo, pusto, oprýskáno. Komunistický režim nebyl k památkám zrovna přívětivý. Sice když kouknete na fotky Českýho Krumlova z osmdesátek, má to takovou omšelou romantickou atmosféru, ale řekněme si upřímně, padalo nám to tu na hlavu. Z mnoha zámků se staly pasťáky, JZD a v důsledku prostě ruiny. A tyhle ruiny se po revoluci dostaly zpět původním majitelům a co teď s tím, že jo? Váš pradědeček sice byl bohatej, ale vy prostě bydlíte v paneláku a pracujete v kanclu od devíti do pěti. Co se zámkem, ve kterym byl kravín a podle toho to v něm vypadá? Památky mívají pohnuté osudy a já o nich ráda píšu, takže dnešní článek bude o dvou dost nepravděpodobných happy endech a o jednom zámku, který na svého prince pořád čeká.

 

Zámek Valeč



            Česká republika je na zámky bohatá a nějaký je skoro v každý vsi. Valeč je taková klasika. Tvrz z 15. století střídala majitele i vzhled. Každý samozřejmě přidal svojí trošku do mlýna, aby sídlo odpovídalo dobovým nárokům. Rozhodující podobu zámek dostal někdy po třicetileté válce a nebyla to nějaká velká architektonická hitparáda. Už v 18. století z něj tehdejší majitelé panství udělali kanceláře, byty úředníků a lihovar. Roku 1882 zámek koupil baron Dreher, kterému byly majetky po vzniku 1. republiky vyvlastněny a zámek přešel do českých rukou. Těm byl ale po roce 1948 zámek vyvlastněn opět (protože vyvlastňování bylo ve 20. století oblíbený sport) a zámek začalo využívat zdejší zemědělský družstvo mimo jiné jako sklad zeleniny a stáje (trochu kultury těm zvířatům). Ještě před revolucí se někdo probral a začalo se s rekonstrukcí, ale přišel rok 1989, po něm se zámek vrátil původním majitelům a přišla otázka „Co s ním?“

Tyhlety zámky jsou danajskej dar. Prvně to vypadá jako výhra, prodáte to a budete bohatý. Časem přijdete na to, že to nikdo nechce ani za korunu, protože mnohem mnohem víc korun do toho bude muset nacpat. A k tomu se nikdo neměl. Rodina se zámek snažil léta neúspěšně prodat. Až trosku koupil místní podnikatel a udělal z něj čtyřhvězdičkový hotel s bazénem, restaurací a vším, na co pomyslíte (kuk tady, jestli hledáte pěknej wellness pobyt, jste tu správně). Prostě tohle je happy end snů a kéž by to s podobnými ruinami, který zas až tak zásadní umělecko-historickou hodnotu nemají, ale bylo by mrzutý je nechat spadnout, dopadalo podobně. Pokud si o týhle pohádce chcete přečíst víc a vidět nějaký fotky před, tak tady a tady.


Dalešický pivovar


První dochovaná zmínka o pivovaru je už z roku 1609, ale zlomovým byl rok 1882, kdy celé panství (právě i se zámkem Valeč) zakoupil významný rakousko-uherský podnikatel baron Anton Dreher. Za něho proběhla modernizace a zavedl se průmyslový způsob vaření piva. Po vzniku 1. republiky mu byl pivovar vyvlastněn, ale o několik let později ho od státu koupila Zemědělská jednota Hrotovice a pivo se točilo dál. A limonády k tomu. Dalešická limonáda tehdy konkurovala známé třebíčské ZONce (tyhle limči jsou legenda, jestli neznáte). Pivovar přežil i změnu režimu a za komunismu zde působil sládek František Nikodém. Tehdy dosáhla kvalita a pověst piva vysoké úrovně. Po jeho odchodu do důchodu už to bohužel šlo z kopce a navíc se tehdy razil trend likvidace menších provozů. Pivovar byl tedy roku 1977 uzavřen. Ožil ještě roku 1980, kdy zde Jiří Menzel natáčel svoje slavné Postřižiny a poradce mu dělal právě bývalý sládek František Nikodém.

Pak už ale šlus a pivovar sloužil okolí tak akorát jako zdroj stavebního materiálu a dřeva. Co nebylo přibitý, to se ukradlo. A vlastně i to, co bylo přibitý. Nějakej dobrák vyřezal i trámy ze střešního krovu. Po revoluci pivovar potkal jeden z klasických scénářů divokých devadesátek. Zajímala se o něj skupina podnikatelů, kteří předstírali, že ho chtějí znovu zprovoznit. Ve skutečnosti jim šlo pouze o to vylákat z banky úvěr a zchátralý pivovar dát jako ručení do zástavy. Páni začali s demoličními pracemi (za který nezaplatili, že jo) a pak sbohem a šáteček. No, řeknu vám, že když jsem v pubertě prolejzala těma ruinama, rozhodně bych si netipla, že se tu zase začne vařit pivo. Ale kupodivu se tu už 15 let pivo vaří. A dobrý pivo (kuk na web).


Dalešický zámek


Podobně smutný devadesátkový příběh za sebou má dalešický zámek a to se jeho příběh za komunismu psal velmi slibně. Dějiny tu začaly snad již na přelomu 12. a 13. století, ale dnešní podoba zámku pochází z baroka. Roku 1724 ho koupil Jindřich Josef hrabě Daun a započal přestavbu, na kterou zřejmě angažoval (jak se dnes převážně soudí) architekta Josepha Emanuela Fischera z Erlachu. Pokud jste pravidelní čtenáři, může vám to jméno být trochu povědomé. Tomuhle architektovi se totiž říká taky Fischer z Erlachu mladší, neboť byl synem Johanna Bernharda Fischera z Erlachu a o tom už jsem psala v souvislosti s vídeňských Schönbrunnem nebo českou Lednicí. Tím chci říci, že na dalešickém zámku (konkrétně hlavní bráně) se podepisuje jedna z nejlepších architektonických rukou doby.

Po roce 1948 byl samozřejmě zámek zestátněn a klasika všech klasik, nastěhovalo se sem JZD protože skladovat obilí v baroknim sále je prostě bezva. Naštěstí přišlo jádro neboli stavba nedaleké jaderné elektrárny Dukovany. Zámek byl zrekonstruován, zrestaurován, proběhl stavebně-historický průzkum a kluci a holky z jaderky si sem jezdili odfrknout. A pak přišly ty proklatý devadesátky, návrat původním majitelům a podobná písnička jako u pivovaru. Prodej podvodníkům, peníze žádný a zámek, co nikdo nechce. Současný majitel ho koupil v dražbě za něco přes tři a půl milionu. Náš byt na sídláku bych prodala za víc. Bohužel za ta léta, co tam nikdo nehrábl, by se do toho několik dalších bytů muselo nacpat a to se zatím neděje. Inu, pokud máte někdo nějaký zbytečný peníze, pojďte koupit zámek, ať nám tu nespadne na hlavu. Byla by to fakt škoda.

Kromě hotelových hostů, bydlí ve Valči taky čápi. A pardon, některý fotky jsou z mobilu a vypadaj jak omalovánky.



Dalešický pivovar

Hele, čápi na komíně!

Jo, tady bydlej čápi taky

Kromě piva vaří v pivovaru i dobrý jídlo. Naprosto luxusní je místní škvarkovka. Fakt nej. A černý pivo taky miluju.

Fotky z knížky o Dalešicích, kde můžete vidět někdejší zoufalej stav pivovaru.

Zámek - tady ještě bez opravený vstupní brány. aspoň že s tou se pohlo.


Pohled na nádvoří z věže sousedícího kostela

Žádné komentáře:

Okomentovat