Jako Fénix z popela (Léto s Vysočinou III)

by uneseni - 24.7.17

Možná si ještě pamatujete (ti mladší už teda určitě ne), jaký kdysi bylo vyjet do Rakouska nebo do Německa. Za hranicemi čekal úplně jiný svět – upravený domečky, trávníčky, kytičky, omalovaný fasádičky. U nás bylo tak nějak šedo, pusto, oprýskáno. Komunistický režim nebyl k památkám zrovna přívětivý. Sice když kouknete na fotky Českýho Krumlova z osmdesátek, má to takovou omšelou romantickou atmosféru, ale řekněme si upřímně, padalo nám to tu na hlavu. Z mnoha zámků se staly pasťáky, JZD a v důsledku prostě ruiny. A tyhle ruiny se po revoluci dostaly zpět původním majitelům a co teď s tím, že jo? Váš pradědeček sice byl bohatej, ale vy prostě bydlíte v paneláku a pracujete v kanclu od devíti do pěti. Co se zámkem, ve kterym byl kravín a podle toho to v něm vypadá? Památky mívají pohnuté osudy a já o nich ráda píšu, takže dnešní článek bude o dvou dost nepravděpodobných happy endech a o jednom zámku, který na svého prince pořád čeká.

Zámek Valeč

Česká republika je na zámky bohatá a nějaký je skoro v každý vsi. Valeč je taková klasika. Tvrz z 15. století střídala majitele i vzhled. Každý samozřejmě přidal svojí trošku do mlýna, aby sídlo odpovídalo dobovým nárokům. Rozhodující podobu zámek dostal někdy po třicetileté válce a nebyla to nějaká velká architektonická hitparáda. Už v 18. století z něj tehdejší majitelé panství udělali kanceláře, byty úředníků a lihovar. Roku 1882 zámek koupil baron Dreher, kterému byly majetky po vzniku 1. republiky vyvlastněny a zámek přešel do českých rukou. Těm byl ale po roce 1948 zámek vyvlastněn opět (protože vyvlastňování bylo ve 20. století oblíbený sport) a zámek začalo využívat zdejší zemědělský družstvo mimo jiné jako sklad zeleniny a stáje (trochu kultury těm zvířatům). Ještě před revolucí se někdo probral a začalo se s rekonstrukcí, ale přišel rok 1989, po něm se zámek vrátil původním majitelům a přišla otázka „Co s ním?“

Tyhlety zámky jsou danajskej dar. Prvně to vypadá jako výhra, prodáte to a budete bohatý. Časem přijdete na to, že to nikdo nechce ani za korunu, protože mnohem mnohem víc korun do toho bude muset nacpat. A k tomu se nikdo neměl. Rodina se zámek snažil léta neúspěšně prodat. Až trosku koupil místní podnikatel a udělal z něj čtyřhvězdičkový hotel s bazénem, restaurací a vším, na co pomyslíte (kuk tady, jestli hledáte pěknej wellness pobyt, jste tu správně). Prostě tohle je happy end snů a kéž by to s podobnými ruinami, který zas až tak zásadní umělecko-historickou hodnotu nemají, ale bylo by mrzutý je nechat spadnout, dopadalo podobně. Pokud si o týhle pohádce chcete přečíst víc a vidět nějaký fotky před, tak tady a tady.

Dalešický pivovar

První dochovaná zmínka o pivovaru je už z roku 1609, ale zlomovým byl rok 1882, kdy celé panství (právě i se zámkem Valeč) zakoupil významný rakousko-uherský podnikatel baron Anton Dreher. Za něho proběhla modernizace a zavedl se průmyslový způsob vaření piva. Po vzniku 1. republiky mu byl pivovar vyvlastněn, ale o několik let později ho od státu koupila Zemědělská jednota Hrotovice a pivo se točilo dál. A limonády k tomu. Dalešická limonáda tehdy konkurovala známé třebíčské ZONce (tyhle limči jsou legenda, jestli neznáte). Pivovar přežil i změnu režimu a za komunismu zde působil sládek František Nikodém. Tehdy dosáhla kvalita a pověst piva vysoké úrovně. Po jeho odchodu do důchodu už to bohužel šlo z kopce a navíc se tehdy razil trend likvidace menších provozů. Pivovar byl tedy roku 1977 uzavřen. Ožil ještě roku 1980, kdy zde Jiří Menzel natáčel svoje slavné Postřižiny a poradce mu dělal právě bývalý sládek František Nikodém.

Pak už ale šlus a pivovar sloužil okolí tak akorát jako zdroj stavebního materiálu a dřeva. Co nebylo přibitý, to se ukradlo. A vlastně i to, co bylo přibitý. Nějakej dobrák vyřezal i trámy ze střešního krovu. Po revoluci pivovar potkal jeden z klasických scénářů divokých devadesátek. Zajímala se o něj skupina podnikatelů, kteří předstírali, že ho chtějí znovu zprovoznit. Ve skutečnosti jim šlo pouze o to vylákat z banky úvěr a zchátralý pivovar dát jako ručení do zástavy. Páni začali s demoličními pracemi (za který nezaplatili, že jo) a pak sbohem a šáteček. No, řeknu vám, že když jsem v pubertě prolejzala těma ruinama, rozhodně bych si netipla, že se tu zase začne vařit pivo. Ale kupodivu se tu už 15 let pivo vaří. A dobrý pivo (kuk na web).

Dalešický zámek

Podobně smutný devadesátkový příběh za sebou má dalešický zámek a to se jeho příběh za komunismu psal velmi slibně. Dějiny tu začaly snad již na přelomu 12. a 13. století, ale dnešní podoba zámku pochází z baroka. Roku 1724 ho koupil Jindřich Josef hrabě Daun a započal přestavbu, na kterou zřejmě angažoval (jak se dnes převážně soudí) architekta Josepha Emanuela Fischera z Erlachu. Pokud jste pravidelní čtenáři, může vám to jméno být trochu povědomé. Tomuhle architektovi se totiž říká taky Fischer z Erlachu mladší, neboť byl synem Johanna Bernharda Fischera z Erlachu a o tom už jsem psala v souvislosti s vídeňských Schönbrunnem nebo českou Lednicí. Tím chci říci, že na dalešickém zámku (konkrétně hlavní bráně) se podepisuje jedna z nejlepších architektonických rukou doby.

Po roce 1948 byl samozřejmě zámek zestátněn a klasika všech klasik, nastěhovalo se sem JZD protože skladovat obilí v baroknim sále je prostě bezva. Naštěstí přišlo jádro neboli stavba nedaleké jaderné elektrárny Dukovany. Zámek byl zrekonstruován, zrestaurován, proběhl stavebně-historický průzkum a kluci a holky z jaderky si sem jezdili odfrknout. A pak přišly ty proklatý devadesátky, návrat původním majitelům a podobná písnička jako u pivovaru. Prodej podvodníkům, peníze žádný a zámek, co nikdo nechce. Současný majitel ho koupil v dražbě za něco přes tři a půl milionu. Náš byt na sídláku bych prodala za víc. Bohužel za ta léta, co tam nikdo nehrábl, by se do toho několik dalších bytů muselo nacpat a to se zatím neděje. Inu, pokud máte někdo nějaký zbytečný peníze, pojďte koupit zámek, ať nám tu nespadne na hlavu. Byla by to fakt škoda.