architektura baroko cestování s dítětem ČR Jan Blažej Santini-Aichel jídlo knížky kostel popkultura poutní místo Vysočina

Zelenohorská legenda mistra Santiniho (Léto s Vysočinou IV)

by uneseni - 6.8.17

Jan Blažej Santini-Aichel je národní poklad, a kdyby nebyl, museli bychom si ho vymyslet. To možná přeháním, ale já ho naprosto nekriticky zbožňuju. On je prostě tak nějak obecně přitažlivej, trochu takovej Leonardo da Vinci. Toho má taky každej rád. Santini v sobě kombinuje správnou dávku tajemna, talentu a hlubokýho lidskýho příběhu k tomu. Narodil se totiž s tělesnou vadou, která mu zabránila převzít kamenickou dílnu po otci. Díky bohu za vadu, protože jinak by nevzniklo celé to úžasné Santiniho dílo, které je naprosto nádherné, působivé, ohromující, uchvacující, okouzlující…a dá se v něm číst jako v knížce. Ty odkazy, narážky, možné výklady tak podněcují lidskou fantazii, že by se o Santiniho stavbách dal napsat napínavý román. Počkat, to už vlastně někdo udělal!

Kniha Santiniho jazyk Miloše Urbana vyšla roku 2005 a byl podle ní natočen i televizní film. Tady je taky ta spojitost s da Vincim, který zase inspiroval slavnou Šifru mistra Leonarda. V obou knihách se pátrá po velkym tajemství, teče tam krev a čtenář je napnutej jak kšandy. Santiniho jazyk mi na rozdíl od Šifry nepřišel svým obsahem jako taková blbost (něco k Šifře tu), ale zázrak to taky nebyl. V zásadě fajn letní čtení a tím jazykem se taky dostáváme na Zelenou horu ve Žďáru. Jeden velkej jazyk tam totiž zdobí kupoli.

Poutní kostel na Zelené hoře je zasvěcen Janu Nepomuckému, světci, který dle legendy držel jazyk za zuby a dvakrát se mu to nevyplatilo. I když jak se to vezme. Kdyby jazyk za zuby nedržel, dnes by po něm pes neštěkl. Takhle stojí skoro na každym mostě. Legenda vypráví, že Jan Nepomucký byl zpovědníkem královny Žofie. Její manžel král Václav IV. byl chlap žárlivý a samozřejmě ho zajímalo, z jakých hříchů se jeho manželka asi tak může zpovídat. Jan Nepomucký ale ctil zpovědní tajemství, což ho přivedlo na mučidla a nakonec shodilo do Vltavy. A to mu možná královna svěřila pouze to, že si zase koupila nový boty, ale šlo prostě o princip. Tělo milýho Jana potom našli, protože se nad hladinou objevilo pět hvězd, ale největší zázrak zázraků byl, když se po staletích v jeho hrobě objevil Nepomuckýho zachovaný jazyk, jako by ho včera vyplivnul. Což mělo za následek jeho svatořečení a v důsledku i tu Zelenou horu.

Tohle všechno je jenom legenda. Ve skutečnosti Jan s královnou zřejmě neměl co do činění a důvody jeho smrti byly příběhově dost sušší. Pokud by vás zajímalo, jak to všechno s Janem Nepomuckým bylo nejen za života, ale hlavně po smrti (protože to teprve začala pořádná party), určitě neprohloupíte, když si přečtete tuhle knihu. Ono i s tím jazykem se to má jinak a při přezkoumání Nepomuckého ostatků ve 20. století se přišlo na to, že to není jazyk, ale kus mozku.

Proč tu ale tenhle příběh vyprávím? On je totiž vepsaný v Santiniho stavbě. Můžete tam číst jako v čítance. Jsou tam toho mraky a není tu prostor se o tom detailněji rozepisovat. Dojděte si na prohlídku, dozvíte se toho dost i s praktickými ukázkami. Ale tak uveďme alespoň něco pro představu. Proč je v kostele na stropě jazyk, snad dojde i pomalejšímu čtenáři. Potom tu máme zmíněných pět hvězd (podle těch Jana poznáte, když ho někde potkáte) neboli číslo pět. To prý odkazuje také na pět ran Kristových či latinské slovo TACUI neboli mlčel jsem. A s hvězdami a pětkami se potkáte na Zelené hoře mockrát. Pět vchodů, pět kaplí s pěti oltáři, pět andělů na hlavním oltáři...počítat můžete do aleluja.

Kromě samotné Zelené hory najdete Santiniho rukopis v nedalekém zámku, dřívějším klášteře. Určitě se vydejte i tam, protože zajímavých programů tam mají víc než dost. My letos bohužel tamější údajně úžasný a báječný Muzeum nové generace opět nestihli, ale můžu doporučit zdejší kavárnu a obchod se suvenýry. Na literaturu je to tam chudý, ale mají poměrně velký množství různých regionálních výrobků pro všechny generace (mám krásný modrotiskový chňapky – přesně tyhle). Zato byl tentokrát ale výjimečně otevřený Dolní hřbitov, což pro mě byla větší výhra než Muzeum jakýkoli generace. Šanci ho vidět máte ještě každý víkend do konce prázdnin (kuk zde).

PS: A ještě instagramovo-jídelní-dětská vsuvka. Instagram se mi začíná osvědčovat při hledání restaurací. Ve Žďáru jsem takhle našla Grand Poppet Restaurant a to teda byla pecka. Krásný prostředí, skvělý jídlo, výborná obsluha a jako bonus nejlepší dětský koutek. Ještě pěkně v separátní místnosti, aby děti moc nerušily, a můžete jim mávat přes sklo.