Mosteček v Mostaru

by uneseni - 22.1.17

Teprve, když jsem se rozhodla začít psát příspěvek o Mostaru, mi došlo to spojení Mostar – most. Symbolem a nejznámější památkou Mostaru je právě most přes řeku Neretvu a nikdy mi nedošlo, že vlastně takovému mostu může vděčit Mostar za svoje jméno. No, mám dlouhý vedení, ale tak lépe k podobným poznatkům dojít pozdě než nikdy. Jméno Mostar se objevuje poprvé v dokumentu z roku 1474 a své jméno dostal podle hlídačů mostu – mostari. Česky by to mohli být mostaři. Ale dřevěný most z 15. století neměl s tím dnešním nic společného.

Dnešní most vlastně nemá s tím historickým, který Mostar proslavil, kromě vzhledu také mnoho společného. Patří totiž do kategorie památek, které jsou jakýmsi mementem hrůz války, památek, které byly zbytečně zničeny, ale národ a vlastně ani svět se s jejich ztrátou nechtěl smířit. "Stari most" obyvatelům města sloužil dlouhých 427 let až do roku 1993, kdy byl během bosenské války zničen chorvatskou armádou. Později Chorvaté přiznali, že nešlo o nehodu, ale o vědomé zničení této významné kulturní památky, kterou považovali za strategicky významnou. Obecně se má ale za to, že strategický význam byl minimální. V okolí mostu na připomínky jeho zničení narazíte na každém kroku.

Ta novodobá historie Mostaru je o to smutnější, že jeho památky jsou dokladem dlouhodobého mírového soužití různých etnik a vyznání. Právě tihle římskokatoličtí Chorvaté, pravoslavní Srbové, Židé a Muslimové vtiskli Mostaru různé tváře své kultury a udělali z něj tak působivé město. Pokud chcete začít poznávat muslimskou kulturu, ale dál na východ si třeba zatím netroufáte, Mostar je skvělý start. Narazíte tu na turecký bazar, prohlédnete si mešity a dokonce můžete vylézt i na minaret.

Mostarský most je ale proslulý hlavně svými skokany. Se skokany z Nuselského mostu tihle nic společného nemají, tohle je tradice stará stovky let a dnes už hlavně velké turistické lákadlo. Takže až na mostě potkáte chlapa, co se prochází po zábradlí a dělá show, že skočí, není to sebevrah. Půjde nejspíš o profesionálního skokana, který si za svůj skok nechá řádně zaplatit. Celá akce je dost dlouhá, jak smlouvání na tureckym bazaru – ještě něco přidejte a já skočim. Jednu tuhle show jsme z dálky pozorovali, ale obecenstvo pustilo asi málo chlupů, takže skokan to nakonec sbalil a šel domu.

Pokud byste čirou náhodou měli chuť tohle adrenalinový dobrodružství zažít na vlastní kůži, radši si nechte zajít chuť. Co jsem slyšela, není to žádná sranda. Musíte se samozřejmě dobře trefit, abyste se nerozplácli o mělčinu, a záludný je i rozdíl teplot. Neretva je dost studená, takže profesionální skokani se před akcí polévají studenou vodou, aby se trochu zchladili. Pokud byste to chtěli zkusit za každou cenu, obraťte se na mostarský klub skokanů, ať nedopadnete jako kdysi turista z Brna.

Jak už jsem zmiňovala, most byl zničen a znovu postaven za pomoci vědeckých postupů, které se co nejvíce přibližovaly starým technologiím. V podstatě jde o podobný případ jako Frauenkirche v Drážďanech. Scénu zničení mostu zachycuje i kniha Tygrova žena, kterou už jsem tu kdysi doporučovala. A vůbec je most podstatnou součástí děje, prostě Mostar je v knize popsán tak magicky, že jsem se sem prostě musela podívat.

A ještě přidám pár knižních tipů na závěr. Pokud byste chtěli porozumět balkánskému konfliktu…i když porozumět není to správné slovo. Tomu, že soused najednou začne zabíjet souseda, se prostě porozumět nedá. Tak pokud byste o válce v bývalé Jugoslávii chtěli vědět více, doporučuji knihu Mishy Glennyho, The Fall of Yugoslavia. Česky bohužel nevyšla, ale vyšla jiná mapující dějiny regionu. Snad se dá sehnat v antikvariátu nebo knihovně. Drsné a zajímavé čtení byla také kniha Ani mouše by neublížili od Slavenky Drakulič, která popisuje, jak se z obyčejných lidí (co by ani mouše neublížili) stali váleční zločinci.