architektura baroko cestování s dítětem ČR Jan Brokoff jeskyně jídlo klášter Kryštof Dientzenhofer poutní místo výlet

Barokní areál Skalka aneb zmrtvýchvstání v praxi

by uneseni - 15.6.17

Takových článků už jsem napsala a zatím ani jeden Dientzenhofer. Tomu se ani nechce věřit, že jsem tyhle dva geniální barokní architekty ani nezmínila. Přitom teda kam šlápl Dientzenhofer, tam to stojí za to, takže jestli hledáte tipy na výlety po českých luzích a hájích stačí třeba mrknout na nějaký seznam jejich staveb (kuk Kryštof a kuk Kilián Ignác), a máte výlety minimálně na dvě léta. No, prostě Dientzenhoferové jsou stejně geniální jako třeba Santini, o kterém jsem už psala (třeba tady). A když tak koukám na ty seznamy, tak toho mám ještě hodně co navštívit. Ale dneska začnu jedním drobným výletem kousek za Prahou (ano, blog je trochu pragocentrický, omluva všem nepražským), který zvládnete levou zadní. To místo je hotový háelpéčko (neboli hluboký lidský příběh, pokud se to dá říct o budovách), krásný panoramata a navrch přihodim ještě gastrotip, takže šup na Skalku u Mníšku pod Brdy.

Poutní komplex se tyčí na kopci nad Mníškem pod Brdy (takže proto ty panoramata) a jde o barokní kapli a klášter, od kterého vede čtrnáct zastavení křížové cesty až k rekolekčnímu domu (poustevna/modlitebna). Já si z dětství tohle místo pamatuju jako jednu velkou ruinu. Kromě té kaple tehdy snad nic pořádně nestálo, ale to předbíhám. Historie areálu se začala psát, když mníšecké panství koupil roku 1655 Servác Engel z Engeflussu. Obratem ruky nechal zbourat starý zámek v Mníšku, postavil nový zámek v Mníšku a vrhl se na Skalku. Pán to byl velmi zbožný, takže proč si na kopci nad zámkem nepořídit taky nějaký ten klášter, že jo. Navíc se mu podařilo přežít těžký mor, při kterém zemřela asi čtvrtina obyvatel Prahy, a to už je důvod k pořádný Boží děkovačce.

Tenhle Engel byl velkým ctitelem Máří Magdalény. Prostě měl ten příběh o zlobivý holce, která podle pověsti 33 let oplakávala své hříchy v jeskyni v Marseille, rád. U téhle jeskyně byla postavena její svatyně a Engel tam poslal architekta Kryštofa Dientzenhofera, aby mu něco takového, jako mají v Marseille, postavil i na Skalce. Nebo tak se to aspoň říká, i když doopravdicky o té cestě nevíme vůbec nic a možná z Marseille přišel jenom obrázek holubí poštou (těžký časy bez těch internetů). V každém případě vznikla krásná kaple, uvnitř nádhera, přenádhera, oltář, sochy, parádní výzdoba a ještě to vypadalo, že jste v krápníkové jeskyni. Půdorys kaple prý připomíná kapku, aby se jako odkázalo na kajícný pláč Máří Magdalény. Kromě toho vznikl i klášter a rekolekční dům. Bohužel o tom nádherném interiéru si můžeme udělat jen chabou představu z černobílých fotek. Ale to ještě předbíhám.

Celé to začalo skřípat už po Engelově smrti. Dědici se jaksi neměli moc k tomu, aby do postaveného kláštera nastěhovali mnichy a hlavně je taky platili. Trochu to ještě zkomplikoval pražský arcibiskup a na dlouho bylo ticho po pěšině. Mniši na Skalku dorazili teprve, když si jeden z dalších majitelů přivedl na panství společně s manželkou taky zbožnou tchyni, Benediktu Čejkovou z Olbramovic, a to už se psala 60. léta 18. století. Skalce pak nastaly zlaté časy. Byla založena tradice slavných skaleckých poutí, byl postaven hostinec a z místa se stalo i oblíbené výletní místo. Právě hraběnka Čejková nechala postavit i křížovou cestu. Františkánští mniši zde sice během první republiky skončili, ale turistů bylo stále dost a roku 1947 byla celá Skalka v plné parádě opravena.

Asi to je i jedna z takových typických absurdit komunistického režimu, že místo, které zazáří novotou, je o pár let později totálně na odpis. Skalka měla tu smůlu, že se pod ní nacházela ložiska nepříliš kvalitní železné rudy. Ta se tu těžila už od dob Marie Terezie, ale tak komunista vždycky plnil nad plán, že jo. V padesátých letech se tedy začalo přes nesouhlas památkářů těžit přímo pod kaplí. Úplné vytěžení ložisek pod Skalkou bylo uloženo jako vládní úkol a zdálo se, že kaple těžbu nevydrží. Ve stavbě se objevilo mnoho trhlin, propadla se střecha, propadl se pod ní terén, což kapli vlastně roztrhlo (to je stále patrné na fasádě). Kupodivu kaple přežila a v osmdesátých letech se opět započalo s její rekonstrukcí. Postupem času došlo i na další části areálu a dnes na tyhle smutné doby upomínají pouze informační cedule. Když se ohlédnu zpět, nevěřila bych, že celý ten komplex někdy takhle znovu ožije.

A teď k těm gastrotipům. Skalka je pořád oblíbené výletní místo a když se takhle jede na čundr, patří k tomu táborák a buřt. No, a na Skalce je občerstvení, kde si buřt můžete koupit, napíchnout na klacek a opéct, spát pak jdete ovoněný táborákovým oparem, prostě vzpomínky na dětský tábory a těžká romantika. Pak je tu luxusnější verze oběda a to je restaurace Lískovka, kde se můžete naobědvat a na Skalku pak dojít spálit zkonzumované kalorie. Lískovku doporučuji všemi deseti. Byla jsem maximálně nadšená a všichni ostatní taky (a že nás bylo poměrně dost). Takže díky a přijdeme zas!

Dětská poznámka pod čarou: Pokud nemáte k dispozici auto, tak na Mníšek jede autobus ze Smíchovského nádraží, autobusy jezdí každou chvíli a povětšinou nízkopodlažní, takže to pohodlně dáte i s kočárem. Na Skalku se vyškrábete taky s kočárem. A Lískovka má naprosto parádní dětský koutek.

A pokud byste toužili ještě po nějakých Dientzenhoferech, další výlet si naplánujte třeba na Broumovsko.