Příběhy z Osvětimi - uneseni

Příběhy z Osvětimi

by - 3.6.17




            David pořád říká, že čtu hrozný krváky a chci koukat na hrozný hrůzy a tragédie. Neřekla bych. Dřív jsem četla mnohem větší hrůznosti a koukala na větší tragédie, protože jsem nechtěla ke všem hrůzám světa zůstat slepá a dělat, že nebyly a nejsou. Prostě jsem to chtěla vědět. Čím jsem starší, tím podobný témata vyhledávám míň a míň. Kdysi jsem se smála mámě, která se nebyla schopná koukat na napínavý filmy a při každý lehce děsivý scéně se schovávala za roh. Dneska jí chápu. S narozením dětí se tohle všechno ještě nějak zvrtlo, protože co kdyby se to stalo jim, co kdybych tam byla já, co kdyby to byla naše rodina… Takže do knížek a filmů z druhý světový už se mi moc nechce. Nebo obecně do věcí pojednávajících o podobných hrůzách.

            Článek o Osvětimi jsem tedy pořád odkládala a odkládala, protože tohle prostě zábavný psaní není. Ale psát bychom o tom měli pořád a pořád bychom si měli tuhle kapitolu dějin připomínat. Aby se už nikdy nic takovýho nestalo. I když se už stalo a stane ještě mockrát. V tomhle se lidi mění jen velmi pomalu a je otázkou, jestli se někdy změní úplně.

            Jak ale takový článek pojmout? Mám vás zahltit čísly? Kolik lidí Osvětimí prošlo? Kolik jich tam zemřelo? Pokud se omezíme na čísla a data, zapomínáme na lidi. V Osvětimi údajně zemřelo přes milion lidí. Dokážete si ale představit milion lidí? Dokážete si jich představit jen tisíc? Zkuste počítat, znáte vůbec tisíc lidí, tisíc tváří, tisíc osudů, tisíc radostí, tisíc smutků, tisíc bolestí, tisíc strachů, tisíc lásek?

            Čísla z lidí dělali nacisté, protože je jednodušší chovat se krutě k číslům. Čísla jsou čísla, abstraktní pojmy, nejsou to lidi jako my. Tenhle vzoreček už k moci vytáhl hodně diktátorů a totalitních režimů a nepřestává fungovat. Najde se nepřítel, vytvoří se anonymní masa, co ohrožuje naše šťastný životy a může za všechnu bolest světa. Je jednodušší hodit sousedovi do okna zápalnou lahev, když je jen jedno z abstraktních čísel, než když víte, že to je Franta, co rád chodí na ryby a chce soutěžit v AZ Kvízu. Ostatně neříká se, že oběť se má snažit s únoscem navázat vztah? Říct mu jméno, cokoliv o sobě. Pak je pro únosce (pokud je relativně normální) těžší oběti ublížit, když ví, že po večerech ráda plete ponožky stejně jako únoscova babička.

            Ale proč tohle všechno píšu? Myslím, že každý by měl aspoň jednou Osvětim navštívit, protože je to i takový symbol koncentračních táborů obecně. Řekněme si upřímně tyhle hrůzy se neděly jen zde, ale tady dosáhly největšího rozsahu a automatizace. Prostě opravdová továrna na smrt. Ale i když o tom všem čtete, stejně nemůžete tak trochu uvěřit, že se to opravdu dělo. Prostě pořád to zůstává tak nějak vzdálené. Opravdu se toho dotknete až na místě.


            Když někam jedu, často o těch místech předem čtu. Tentokrát jsem četla Osvětimskou knihovnici, což je sice beletrie, ale předlohou byly vzpomínky Dity Krausové, která jako dospívající dívka Osvětimí skutečně prošla a ve zdejším polozapomenutém rodinném táboře byla knihovnicí. Její tajná knihovna čítala jen pár knih, ale i ty tehdy znamenaly mnoho. Realita tábora je v knize vykreslena opravdu podrobně. A pak najednou stojíte na místě, kde se tohle všechno dělo. Stojíte v krásném březovém hájku, kde dřív lidé čekali, než se pro ně uvolní místo v plynové komoře. A proto bychom měli dál číst všechny ty vzpomínky a knihy a měli bychom se dívat na všechny ty filmy. Protože bez všech těch příběhů by Osvětim samotná oněměla. 





















Může se vám líbit

10 comments