uneseni: plánování

Nalijme si čistého vína, někdy to prostě nevyjde. Každý výlet není posvícení a upřímně řečeno, v plánování nejsem moc velký machr. Od sepsání tohohle článku o mých plánovacích (ne)schopnostech už jsem sice malý kus cesty urazila, ale pokud jde třeba o proviant na výlety, můj majstrštyk stále spočívá ve sbalení vody a tatranek. S tim nepřežijem ani výšlap na Sněžku.

Minimálně jsem se ale poučila, že pokud to s tim mym snem o nasbírání všech (nebo aspoň těch evropských) UNESCO památek myslim vážně, budou některý místa vyžadovat opravdickou přípravu (a kousek toho štěstíčka). Pro začátek – a tohle je dobrá rada pro každýho – je dobrý se opravdu pořádně podívat do správnýho kalendáře.

Jo, tatranky...

Příběh první – Taos Pueblo

Tohle se stalo ještě v dávných dobách, kdy jsem neměla blog, a s nějakym sbíránim UNESCO památek byla teprve na začátku. Prostě mi přišlo jako dobrej nápad tvořit podle nich itineráře a vidět všechny ty krásný místa. Takže jsem si jako zastávku našeho prvního americkýho road tripu naplánovala Taos Pueblo, což je místo obývaný indiány už přes tisíc let. Samotná stavba je to pozoruhodná, pueblo z nepálený hlíny (adobe tam tomu řikaj). Hrozně zajímavá architektura. A teď si vemte, že už přes tisíc let je to živoucí indiánský centrum. Konají se tu různý obřady a hlavně ti lidi tu fakt bydlí. Opravdický indiáni. Pueblané.

No, těšila jsem se jen do té doby, než jsem zjistila, že zrovna během naší návštěvy bude kvůli nějakým těm obřadům pueblo pro veřejnost uzavřený. Trošku smolík a smutek, ale říkala jsem si, že aspoň zvenku na to mrknu. No, nemrkla. Zavřený pueblo je zavřený pueblo a fotky kradou duši. Jeden indián hlídkoval už v dostatečný vzdálenosti před pueblem a do jeho blízkosti nikoho nepouštěl. Ani ten můj cvak z poctivý dálky se mu nelíbil. Přesto na tuhle zastávku vzpomínám ráda, protože samotný městečko Taos je plný stylových staveb v indiánskym adobe stylu a rozhodně stojí za návštěvu.

Blíž ani krok a nefotit. Ale jako chápu, turisti jsou otravný...

Příběh druhý – pohádková Sintra

Naopak ne zrovna ráda vzpomínám na Sintru. Tu hodnotim jako náš největší cestovatelskej provar. Sintra je takový hodně kouzelný místo kousek od Lisabonu. Sídlo královský rodiny, takže tu vzniklo množství parků, zahrad, paláců a různejch romantických stavbiček. Zásadní podobu tomu dalo 19. století a to všechny ty pohádkový, kouzelný, tajemný a mystický věci stavět umělo. No, schválně koukněte na článek od Weef, která ze Sintry i něco měla.

U nás bylo ten den všechno špatně. Byla jsem si vědoma faktu, že Sintra je hodně populární místo, takže (jako všude) bude vhodný vyhnout se víkendu. Tuto poučku jsme splnili. Navíc bylo ten den naprosto odporně a vytrvale a poměrně i vydatně pršelo, viditelno nula. Rozhodně nic na procházky parkem ať už jakkoli romantickym. Plus byl prosinec. Nadějně rozdaný karty, že se davům vyhnem.

Počasí jako stvořený na romantickou vycházku s dětmi

Dost nás překvapilo, že dřív, než jsme se vůbec dostali na dohled k nějakým památkám, potkávali jsme mraky zaparkovaných aut. Jako fakt všude. Nedvědi na Strahově krát sedm set padesát. Pak začala houstnout i doprava a už jsme jen jeli krokem. Zastavit nebylo kde a já se modlila, aby se Toničce nechtělo na záchod. Uvažovali jsme, že až se z toho vymotáme, necháme auto někde daleko a dojedem to hromadnou dopravou. Ale obležený zastávky a kusy lidí, co z busu koukaly snad i výfukem, nás to rychle donutily přehodnotit. Dost asijskej styl. Pochybuju, že bych do toho nacpala kočár, plus ten chcanec nebyl úplně ono. Podtrženo sečteno, v Sintře jsme strávili pěkné circa dvě a půl hodiny, kdy jsme nevylezli z auta. Samozřejmě o hladu. Ani ty tatranky jsem tehdy neměla.

Vrchol byl, když David zajel do uličky, ze který se díky zaparkovanym autům stala jednosměrka a musel to couvat. Plus x aut za nim. To byl jedinej okamžik, kdy jsem z toho auta mohla vyskočit a udělat si aspoň pár fotek, že jsem tam jako byla. Taky to byla poslední kapka a pak jsme odtud zmizli k McDonaldovi. Nejbližší místo, kde se dalo najíst a zaparkovat.

A důvod týhle turistický apokalypsy? Zřejmě státní svátek, který mělo kromě Portugalska i Španělsko. To se tam ten den vypravilo pravděpodobně úplně celý.

Ten dav vepředu...tam byla autobusová zastávka

Tady vyloženě couvat chceš

A ještě kus Taosu - kostel v adobe stylu jsme si prohlídnout zvládli

Konec dobrý, všechno dobré - v Taosu jsme taky měli nejlepší milkshake na planetě Zemi!

A taky skvělej tex-mex. Tyhle mexický jídla sice vypadaj, jak kdyby vám do talíře někdo nablil, ale chutnaj epesně

2 comments

Poslední článek loňskýho roku jsem tu věnovala bilancování a balancování, souhrnu všeho, co se povedlo, co jsme viděli a co ten další rok uvidíme. Na moje loňský plány můžete kouknout sem a já k tomu jen dodám, že v Americe jsme byli nakonec s dětma (série o našem road tripu začíná tady). Litomyšl jsem viděla a všechny český UNESCO památky sesbírala (kuk sem). I na tom wellness víkendu jsem byla, abych zjistila, že cáchat se celej víkend v kádi vlastně vůbec není pro mě a místo toho opruzovala svou spoluwellnessující pěší turistikou (sorry, Veru).

Akorát ten Berlín nevyšel. Ale letos vás tu vůbec nechci zahlcovat vyprávěnim, kde jsem byla a kam pojedu (i když pár vět na konci vás ještě čeká). Letos je to o tom, kam byste měli jet v roce 2019 vy. Oslovila jsem čtyři svoje oblíbený blogery, jejichž blogy byste měli číst, pokud to ještě neděláte, aby se podělili o svoje nej místa. Čtěte a mezi pojídánim cukroví a bramborovýho salátu, začněte plánovat svůj cestovatelský rok 2019.

Švýcarsko od Hanky (Naše švýcarské zážitky)

„Znáte nějakou jinou zemi, která je synonymem pro čokoládu? A pro kýčovitě malebnou krajinu, ve které si budete říkat, ve které že pohádce jste se to právě ocitli? To je prostě Švýcarsko! Země, ve které najdete přes 24 čtyřtisícovek a přes 200 třítisícovek, jezera s křišťálově průzračnou vodou, ale i zajímavá historická města a roztomilé vesničky s rudými muškáty v každém okně.

Švýcarsko je v zimě rájem pro lyžaře, v létě pro pěší turisty, kteří se rádi toulají po horách. Ale i když počasí zrovna nepřeje výletům k alpským vrcholkům, ve Švýcarsku se rozhodně nudit nebudete! Už jsem zmiňovala čokoládu, že? Co tak se zajet podívat, jak se taková pravá švýcarská čokoláda vyrábí? Známé švýcarské značky mají ve svých továrnách i prohlídky, na kterých můžete jejich výrobky ochutnat ve (skoro) neomezeném množství :)

To samé platí o sýru! Víte, jak chutná takový čerstvý Emmentál právě vytažený z kádě? Přijeďte ochutnat!“

Díky Hanky blogu Naše švýcarské zážitky už mám pořádný seznam míst, která chci ve Švýcarsku vidět. Přiznám, že nejvíc mě lákají právě ty prohlídky továren na čokoládu. To bych hodně chtěla zažít. Hanka s dětmi cestuje ale i jinde po Evropě a vůbec má její blog dost širokej záběr. I nějaké to tvoření s dětmi tam najdete, což já teď dost cenim. No, a hlavně cenim Hanku, protože blog píše kromě češtiny i v angličtině a v němčině!

Hanku můžete sledovat na https://www.ourswissexperience.com/cs/
a aby vám nic neuniklo, nezapomeňte sledovat taky její
facebook www.facebook.com/nasesvycarskezazitky
a instagram www.instagram.com/our_swiss_experience

Portugalsko od Martiny (Pohled za hranice)

„Zemička na nejzápadnějším kousku pevninské Evropy se až donedávna držela stranou hledáčku cestovatelů. S levnými letenkami do Lisabonu a Porta, ale i se stoupající oblibou surfování, se však postupně stává destinací, která je v kurzu. A zcela právem! V Portugalsku si na své přijde snad každý. Algarve nabízí příjemné koupání, luxusní letoviska a nejromantičtější skalnatá zákoutí. Jihozápadní pobřeží je divoké a pusté. Po stezkách tu putují skupinky větrem ošlehaných milovníků pěších túr a v oceánu řádí surfaři z celého světa. Města nabízejí kouzelné uličky a zákoutí lemovaná pitoreskními domečky, prastaré chrámy i supermoderní architekturu. To vše korunováno vynikajícím jídlem a (nejen portským) vínem.

Pro mě je Portugalsko nejkouzelnější na jaře, kdy i ty jinak pusté útesy rozkvetou. To bych se tam mohla toulat nekonečné hodiny…“

Pokud vás stejně jako nás láká cestování obytnou dodávkou a chcete se o něm dozvědět co nejvíc, jste u Martiny správně. Osobně bych si to hodně chtěla vyzkoušet už jen proto, že by odpadlo to neustálý vybalování a zabalování na našich cestách, takže tyhle Martininy články fakt hltám. Ale hltám i ty ostatní, protože Martina opravdu hodně dobře píše.

Martinu můžete sledovat na jejím blogu http://pohled-za-hranice.cz/
na facebooku www.facebook.com/pohledzahranice

a na instagramu www.instagram.com/pohledzahranice

Rumunsko od Ivy (DIY projekty)

„Letos jsem konečně měla to štěstí se podívat do Rumunska. Líbilo se mi u moře, konkrétně v Costinesti. Kouzelná je také krajina kolem ústí Dunaje. Klidná široká řeka obklopená zelenými pralesy. Rybáři tu tiše seděli a čekali na svůj úlovek. A nakonec Brašov. Velkoměsto uprostřed hor.

Do Rumunska můžete přijet kdykoli. Jsou tu hory, ale i moře. Krásnou přírodou se prohánějí stáda koz a ovcí. Určitě si někde kupte ovčí sýr. Rumunská kuchyně taky není k zahození. Doporučuji třeba sarmale s mamaligou nebo perišvárovou polévku. Ceny jsou nastavené jako u nás a veškeré služby jsou taky na přibližně stejné úrovni. Máte jedinečnou příležitost objevit tuhle krásnou zemi ještě, než úplně propadne turismu. A nezapomeňte navštívit pár hradů, ať nasajete trochu historie.“

Já se do Rumunska kdysi zamilovala na první pohled (ok, kecám na druhý, ale zamilovala), tak jsem byla hodně zvědavá, co na něj bude říkat Iva. A jsem ráda, že byla nadšená jako já. Iva se na svém blogu věnuje hlavně tvoření, ať už s dětmi nebo spíš tomu dospěláckýmu. Inspirace tam rozhodně najdete mraky a Ivu často inspiruje právě cestování, o kterém na blogu taky píše.

Inspirujte se na Ivy blogu http://www.diyprojekty.cz/ na jejím facebooku www.facebook.com/diyprojekty a na instagramu www.instagram.com/ivabaltaretu

Srí Lanka od Sylvy a Ondry (Rodina cestuje)

„Ne neprávem je Srí Lanka pro rok 2019 cestovatelskou destinací číslo jedna. Víme o tom své, vždyť jsme se letos na svěží ostrov omývaný vodami Indického oceánu podruhé vrátili, abychom ho ukázali naší malé cestovatelce, a už teď víme, že to rozhodně nebylo naposledy, co jsme tuto perlu indického oceánu navštívili.

Srí Lanka nabízí cestovateli vše, na co si jen vzpomene. Nekonečné liduprázdné pláže lemované palmami a mangrovy, úžasné národní parky, kde potkáte stádo divokých slonů a na břehu jezera vyhřívajícího se krokodýla, milí a vstřícní lidé vám kdykoliv pomohou a poradí, ochutnáte to pravé ďábelsky pálivé kari, které místní snídají, obědvají i večeří a když budete mít štěstí, setkáte se s velrybami, které kolem srílanských břehů hojně migrují.“

Pokud zatoužíte po ochlazení, vydáte se do hor, kde písčité pláže vystřídají věčně zelené dech beroucí plantáže čajovníku, jehož lístky jsou ručně sbírány tamilskými ženami a následně v továrnách tradičním způsobem zpracovány tak, aby se konečně ocitly v čajové konvici kdekoliv na světě.“

A já se pod tahle slova můžu podepsat! Sylva s Ondrou už spolu procestovali pořádný kus světa a loni k nim přibyla i malá cestovatelka Sabinka. Na jejich blogu tak najdete plno informací ohledně cestování s dětmi a také plno inspirace na výlety po ČR i cesty na druhý konec světa. Já letos obdivovala hlavně jejich výlet na polskou poušť Leba.

Určitě se podívejte na jejich blog http://www.rodinacestuje.cz/ a sledovat je můžete samozřejmě i na facebooku www.facebook.com/rodinacestuje a instagramu www.instagram.com/rodinacestuje

A kam vás a nás pošlu já?

Naše cestovatelský nej byl bezpochyby road trip po Americe a hlavně návštěva St. Louis. Článek o něm už jsem napsala, tak si ho přečtěte a zapište si to město za uši. Fakt to stálo za to! A my se teď vydáme oslavit příchod novýho roku do Bruselu. Těšim se jak malá. Na hranolky, wafle a hlavně na pralinky. Normálně bych se těšila i na pivo, ale to s dětma asi padá a pojedem spíš na cukrový vlně. V lednu to vypadá na Holandsko bez dětí a na konec června se chystá velký rodinný výlet do Černobylu. Jo, vybíráme si samý atraktivní destinace pro rodinný cesty. Minule jsme byli v Užhorodu, takže po Černobylu bysme mohli třeba mikrobusem na výlet do Chánova nebo tak něco.

Každopádně to v příštím roce vypadá na zajímavý čtení, tak zůstaňte na příjmu. Vážim si toho, že jste tu se mnou. Chci vám za to všem moc poděkovat a hlavně vám popřát hodně štěstí, zdraví a splněných snů v roce 2019!

Švýcarsko, Eiger, foto od Hanky

Portugalský Porto. tam jsme byli loni taky nadšený. Foto od Martiny

Ovšem jestli něco Martině hodně závidim (kromě skvělýho psaní a obytný dodávky), je to výlet po sklípcích s portskym v údolí Douro. Fakt sen, čtěte tady http://pohled-za-hranice.cz/stopach-nejlepsiho-portskeho-vina/

V Rumunsku najdete fakt pohádkový hrady a zámky. Třeba ten Draculův nebo taky Peleș, kde se dokonce o část výzdoby postaral můj milovaný Gustav Klimt.

Dunaj tvoří hranici mezi Rumunskem a Bulharskem. Jo, je to pořádná řeka.

Na Srí Lance najdete jak nádherný pláže,

....tak nádherný hory. Foto: Rodina cestuje

No comments

Vídeň je moje nejoblíbenější zahraniční město. Možná vlastně vůbec nejoblíbenější. Nevím, Praha je domov a u sousedů je vždycky tráva zelenější, takže se to nedá srovnat. Vídeň znám ze zahraničních měst nejlíp, byla jsem tam nejvíckrát a hlavně jsem tam poprvé vyjela na vlastní pěst. Tahle první cesta bez rodičů se odehrála už před nějakým tím pátkem a je fakt šílený, jak se za tu dobu všechno změnilo. Jako když si na tohle vzpomenu, přijdu si už jako totální vykopávka vhodná do muzea. A když o tom tak přemýšlím, Vídeň byla vlastně cílem mého vůbec prvního výjezdu za hranice. Bylo mi asi šest a nic si z toho nepamatuju. Akorát mám pocit, že jsem tam tehdy poprvé viděla samootevírací dveře.

No, prostě Vídeň je moje osudový město a teď k tomu cestování před skoro dvaceti lety (který už nebylo zdaleka tak hrozný jako cestování před třiceti lety). Takže v prvé řadě takhle v pravěku nebyl internet. Nebo byl, ale byl to hrozně pomalej internet přes telefon. Jako ne přes mobilní telefon, ale přes pevnou linku (jakože tohle). Všechno teda trvalo dost dlouho a navíc to stálo hrozně peněz, takže o nějakých rezervacích přes internet, hledání informací a vůbec všem možnym, co teď před cestou standardně děláme, jsem si mohla nechat tak akorát zdát. Takže jsme měli obyčejnýho tištěnýho průvodce a Vídeň platila šilinky.

Na tom internetu jsem si tehdy našla tak akorát odjezd vlaku z pražskýho Hlavního nádraží, což bylo někdy v noci. Nevim, jak to chodí na Hlaváku teď, ale tehdy byl v nočních hodinách plný pasáků, šlapek, bezdomovců a feťáků. Prostě příjemná společnost. Ve vlaku to nebylo o moc lepší, ale na hranice s Rakouskem jsme dojeli v pohodě, ukázali pasy a zdárně vystoupili na nádraží ve Vídni. Jazykově vybavený jsme moc nebyli. Koupit si lístek na tramvaj se ukázalo jako nadpozemskej výkon, takže jsme k prvnímu vytipovanýmu hostelu dle tištěnýho průvodce jeli načerno. Naštěstí nás nikdo nechytl. V hostelu jsme se chatrnou angličtinou dožadovali pokoje. Napoprvý neúspěšně, v druhym hostelu se zadařilo.

Ubytování tedy bylo. Jelikož jsme se ve vlaku moc nevyspali, kamarád se rozhodl si dát dvacet a já vyrazila na tour de galerie. Mám dojem, že ten první den jsem prochodila celý Kunsthistorisches Museum. Nebo to byl Belvedere? Rozhodně jsem tehdy byla v obou. Pořadí nevim. Pamatuji si, jak jsem v Belvederu obdivovala Klimtův Polibek. A taky díla Egona Schieleho, ale ten Klimt je od té doby moje číslo jedna.

Poučeni tramvajovym neúspěchem, jsme se pak už do žádný hromadný dopravy radši nepouštěli a centrum Vídně prochodili křížem krážem po svých. Možná se od tý doby datuje i moje nechuť hromadnou dopravu ve městech používat. Já prostě nejradši všude chodim pěšky, všechno tak taky líp poznám. Jelikož na tramvaje jsme rezignovali, do Vídně jsme dojeli, ubytování našli, tak jedinou další výzvu představovalo najít dopravu zpět do Prahy. V tistěnym průvodci jsme si našli adresu jakýsi autobusový společnosti, v mapě našli adresu a pěšmo vyrazili koupit jízdenky. Což se kupodivu povedlo.

Vlastně to žádný velký dobrodružství, kde bychom museli bojovat s nepřízní osudu, nebylo, ale přece jen mi tehdy přišlo, že dělám fakt velkou věc. Že jsme sami v cizim městě, v cizim světě, odkázaný jen na sebe. Kilometrově je Vídeň pořád stejně daleko, ale dnes je mnohem mnohem blíž. Jak dopravou, tak tím, že zmizely hranice na zemi i ve vzduchu. Díky telefonům a internetu v mobilu nejsou vaši kamarádi a rodiče vlastně o nic moc dál, než když si odskočíte na nákup do krámu. Tehdy by mě telefonát domu stál měsíční kapesný.

A co vy? Pamatujete si, kdy jste vyjeli za hranice na vlastní pěst a jak se od té doby změnilo cestování? Je docela fajn si takhle sednout a zavzpomínat, jak to vypadalo tehdy a jak by celá ta cesta probíhala asi dnes. Trochu nás to jednoduchý klikání na internetu připravilo o kouzlo lehkého dobrodružství. I když bych teda neměnila. Budu ráda, když vás článek inspiruje k sepsání vašich historek – ať už tady v komentářích nebo napište rovnou článek na blog (jestli nějaký máte) a pošlete mi odkaz. Ráda ho pak nasdílím na fb svým čtenářům, ať si užijeme trochu nostalgický zábavy.

PS: Díky Marku, že jsi se mnou tehdy jel!

Fotky samozřejmě nejsou z mý pravěký návštěvy, páč za a) nevim, jestli jsem tehdy fotila; za b) jestli jo, tak na film a ví Bůh, kde ty fotky jsou

Na Naschmarktu býval o sobotách velmi kvalitní blešák. Byl někdo? Nevíte, zda to ještě funguje?

Budova Secese

Kafe u Hawelky

Štěstí jsem měla jednou i na barevný Stephansdom

Pohled od Belvederu

Pohled od Schönbrunnu

A pohled ze zoo

I výstavu toitoiek na Karlskirche jsem ve Vídni zažila

No comments

Je tu nový rok a s ním přišel i nejvyšší čas přemýšlet, kam se letos vypravit na cesty, pokud už jste to tedy nevymysleli. Předpokládám, že i když si nevedete seznamy míst, které byste chtěli navštívit nebo nejste lovci UNESCO památek jako já, určitě máte pár vysněných destinací, tak třeba letos přišel jejich čas. A pokud hledáte inspiraci kam se vydat a ještě ke všemu s dětmi, tak vám třeba pomůže dnešní článek.

S malými cestovateli je nutné trochu upravit plány. Samozřejmě závisí na nátuře dětí i rodičů. Určitě jsou i drsňáci, kteří hravě překonávají časová pásma za pomoci superlevných letenek s dvacetihodinovým čekáním na přestup, ale asi mi přijde zábavnější týden sbírat mandelinku bramborovou než tohle. A svojí dovolenou si představuju o dost zábavněji než jako sbírání mandelinky. S malými dětmi je prostě lepší volit destinace, kam se člověk relativně pohodlně dostane. Takže já jdu pět ódy na Lago di Garda, konkrétně na jeho jižní část. Co jsme tam loni byli, tak to doporučuji každýmu. A zvlášť těm, co mají děti.

Kamení je i u památek, takže i v Mantově se Tonička dobře bavila.

Zásadní výhoda Gardy je, že to je jezero, ale přijdete si tam jako u moře, protože to je fakt velký jezero – žádnej Mácháč – a jsou tam vlny a i nějaký ty mušle. Jezero je pod Alpama, takže i okolní přírodní scenérie jsou naprosto nádherný, ale zároveň ty hory přinášejí nevýhodu, že voda občas bývá studená. Ti, co mi to říkali, pobývali ale na severnějším konci Gardy v Malcesine nebo mimo hlavní sezónu. Pokud se chcete vykoupat, v červnu bych sem tedy radši nevyrážela. My jeli v druhý polovině července a se studenou vodou fakt problém nebyl. Pro jistotu jsme ale měli v záloze bazén u apartmánu, kdyby to náhodou nevyšlo.

Sladká voda navíc znamená, že děti nebudou štípat oči, což mi pro našeho potápěče přišlo jako dobrá volba. Kamenitý pobřeží vás zbaví problému s pískem všude možně. Jsem prostě pohodlnej rodič, takže tohle všechno pro mě byly docela podstatný benefity. Plus se Tonička ráda přehrabuje v kamení, takže na pláži bylo o zábavu postaráno. Pro děti je pak taky dobrá pláž Jamaica Beach v Sirmione, kde je strašně mělko, takže si tam sice nezaplavete, ale zase tam nemusíte dítě lovit ze spárů podvodních příšer. Ale teda počítejte, že v Sirmione obecně bývá dost narváno, takže tam směřujte radši ve všední den a už někdy dopoledne, abyste našli flek. Na pláži byl i bar s občerstvením, takže tu můžete strávit klidně celý den.

Garda je ale hlavně skvělý startovní bod pro poznávání severní Itálie. Vzhledem k tomu, že jsme zakotvili kousek od dálnice, měli jsme to dvě hodinky do Benátek, stejně tak do Milána nebo Padovy, tři čtvrtě hodiny do Verony, prostě města zvučných jmen jsou v dostupné vzdálenosti, takže se dá skvěle nakombinovat poznávací/vzdělávací a válecí pobyt. Pokud vás ještě ani to nepřesvědčilo, tak mám v záloze ještě pár silných kalibrů.

Verona je město módy, nákupní metropole, ideální místo na lov bot a kabelek. V červenci navíc probíhaly výprodeje, což bylo hodně příjemný.

Na Gardě leží zábavní park Gardaland, který si užijou spíš starší děti, ale myslim, že i dospělí. Původně jsme ho měli v plánu, ale platí se tam jednorázový vstupný, který není úplně levný, a nějak jsme usoudili, že ani jeden není zas až tak velkej milovník horských drah a podobných parád, abychom si to plně užili. Moje máma by nešla ani na řetízkáč a mně jako těhotný přišlo lepší ty peníze projíst než problít.

Italové mají skvělý jídlo. I když pojedete na low cost dovolenou, stejně si můžete užít prosciutto, buvolí mozzarellu, čerstvý těstoviny a prosecco ze supermarketu a bude to skvělý. A tiramisu a to ovoce a zelenina někde na trhu…a skvělej olivovej olej.

A hlavně, což ocení ty děti, mají Italové fakt nejlepší zmrzlinu. Pistáciová z Cremamore byla fakt top.

PS: O některých městech, které jsme během pobytu na Gardě navštívili, jsem už napsala články a tady jsou odkazy – Brescia, Mantova poprvé, Mantova podruhé, Verona, Benátky a Vicenza.