A já ani nevěděl, kde ty pitomý Bruggy jsou…

by uneseni - 22.1.19

Miluju film V Bruggách. Patří mezi moje nejoblíbenější filmy. Tenhle a Anglický pacient, což je možná zvláštní kombinace, ale to je vedlejší. Bruggy představujou v tomhle filmu hodně zvláštní místo. Všechny ty kanály, středověký domy a celý příběh tu působí tak, že nevíte, jestli jste se neocitli v očistci nebo na prahu samotnýho pekla. Město tu doslova hraje jednu z hlavních rolí a já hrozně chtěla vědět, jaký je ve skutečnosti.

Ve zkratce pro ty, kdo film neznaj. Máme tu dva nájemný vrahy, který jsou po jednom kšeftu odlifrovaný do Brugg, kde mají čekat na další rozkazy. A jednomu z nich se v Bruggách dvakrát nelíbí, páč je z Dublinu a miluje Dublin. Film je co do slovní zásoby poměrně sprostej. Anglický slovíčko „fuck“ se tu objeví mnohokrát ve všech možných variacích. Wikipedia uvádí, že ve filmu zazní celkem 126 krát, ale z úst Colina Farrella a s tim jeho irskym přízvukem je to prostě neodolatelný (nevim teda jak pro kluky).

„Bruggy jsou prdel světa.”

„Bruggy nejsou prdel světa.“

„Bruggy jsou prdel světa.“

„Teprve jsme vylezli ze zasranýho vlaku. Nenecháme si ty soudy na pozdějc? Až něco kurva uvidíme?”

„Vím, že to bude prdel světa.”

Tak jak to teda vlastně je? Trocha historie na zahřátí. Od ranýho středověku Bruggy sloužily jako námořní přístav. A kde jsou lodě se zbožím, tam je i obchod. A kde je obchod, tam jsou i prachy. Prachy na to vybudovat výstavní středověký město se všema těma zdobenýma barákama, dlážděnýma uličkama a logicky taky kanálama, který Bruggy spojovaly s mořem. Od 11. století pak Bruggy platí za obchodní centrum celoevropskýho významu. No, stačí se tu projít a vidíte, že peněz tu bylo opravdu hodně. Ne prdel, ale pupek světa. Jenže nic netrvá věčně. Koncem 15. století došlo k postupnému zanesení kanálu, který město spojoval s mořem, a bylo po legraci. Z Brugg se postupně stalo provinční město, kterýmu se ekonomicky moc nedařilo. Prdel světa, ve který se nikomu moc nechce bejt a už vůbec tu něco stavět. A tady dobře pro nás, protože jen díky tomu si Bruggy zachovaly komplexní středověký ráz. Město zakonzervovaný chudobou.

Vždyť je to kurva pohádkový město, nebo snad ne? Jak to může někoho nebavit? To mi teda kurva řekni jak všechny ty kanály a mosty a dlážděný uličky a kostely a všechny ty kurva pohádkový věci, můžou někoho kurva nebavit!

A ještě labutě. Jak tohle někoho může nebavit? Nemůže, proto jsou taky Bruggy plný turistů. Jezdí na lodičkách po kanálech, pijí pivo v restauracích, kupují pralinky v jedný z milionu pralinkáren. Jsou všude. Bruggy jsou opravdu takový Benátky severu. A nejen kvůli těm kanálům, ale taky kvůli tomu, že tu je prostě přeturistováno. Podle tohohle článku město navštíví skoro devět milionů lidí za rok a v sezoně je tu často třikrát víc turistů než obyvatel historickýho centra. Trochu jsem doufala, že se tomu v zimě vyhnem, ale zřejmě v době kolem vánočních svátků to tu přitahuje davy taky. A není se čemu divit. Domy a ulice jsou krásně nazdobený, na hlavnim náměstí se bruslí, prostě hotová pohádka.

Bohužel pro nás to mělo za následek to, že upíchnout někam na jídlo tři dospělé, dvě děti a jeden kočár, se zdálo jako nadlidskej výkon. Jako rozhodně se na cestách snažíme jíst místní kuchyni, protože proč jíst čínu ve Vídni, ale tady to vypadalo, že nás čeká pizza nebo Burger King. Středověký domečky nebejvaj zrovna prostorný, takže i když je v centru restaurace na každym rohu, s kočárem jste tu dost…no, v prdeli. Nakonec se nám povedlo zakotvit v bistru Jan van Eyck na náměstí pojmenovanym po tomhle slavnym malíři. Doporučuju vlámskej guláš na pivu. Epesní. Jo, a číšník tu miluje Prahu a Kunderu. Prvně si vás asi splete s Rusy, ale až se provalí, že jste z Čech, budete za hvězdy.

A co v těch pitomejch Bruggách vlastně vidět?

Na tohle film V Bruggách poskytne dobrou odpověď. Vlastně dobře poslouží i jako průvodce (seznam filmových lokací tu). Až na ty turisty. Těch ve filmu moc není. Vzhledem k zachovalosti centra, si vlastně Bruggy nejlíp užijete, když budete zevlit po ulicích s pralinkama a sklenicí piva (mimochodem belgický Leffe teď patří mezi moje absolutní favority). Pokud mám ale vypíchnout pár věcí, tak by to byla věž Belfried, Groeningemuseum (protože tu najdete Poslední soud od Hieronyma Bosche) a bazilika svaté Krve. Protože děti, čas a kočárek, navštívili jsme jen tu baziliku což je velmi fascinující místo. Je tu totiž ve skleněné ampuli uložena Kristova krev a opečovávána jako drahocenná relikvie. Místo je to tak posvátný, že i když ve filmu V Bruggách figuruje, filmaři tu točit nemohli a museli si najít náhradu (točilo se v Jeruzalémském kostele). My měli velkou kliku. V době naší návštěvy tu byl i kněz a mohli jsme si na ampulku dokonce i sáhnout. Musim říct, že pro Toničku byl tohle zážitek nad zážitky. Co dětský atrakce, Ježíškova krev byla prostě nejvíc.

Ve filmu chybí (nebo jsem si nevšimla) dvůr bekyní neboli bekináž, která by nám unikla taky, kdybychom s sebou nevzali mámu a ta neudělala důkladnou domácí přípravu (to jsou ty učitelky). Bekyně byly vlastně takový jeptišky, co nechtěly tak úplně být jeptišky (víc si přečtěte třeba tady). Pokud budete chtít tlupám turistů zdrhnout, tenhle klášter neklášter je přesně to místo. Na rozdíl od zbytku historickýho centra, tady byl božskej klid.

A stejně jako mi kdysi v Benátkách nevyšla ta gondola, nevyšla mi ani projížďka po kanálech v Bruggách, protože děti a kočár. Ale víc mě stejně mrzí ten Hieronymus Bosch. Prostě mám asi milion důvodů, proč se do Brugg vrátit. Je to fakt pohádkový město.