čtvrtek 29. prosince 2016

Požehnání u vodopádu (Medžugorje a Kravica)


            Původně jsem poslední článek roku 2016 chtěla věnovat klasickýmu bilancování. Jako co všechno jsme viděli, co se vidět chystáme, co jsem napsala, jak jsem založila tenhle blog a že se docela čte a baví vás a že to je prostě super a vy jste super a tak. Pak jsem si ale vzpomněla na jeden zážitek z Bosny a říkala jsem si, že se to vlastně k těm svátkům hodí víc a hlavně je to mnohem zábavnější.

úterý 20. prosince 2016

Žijí v Benátkách vozíčkáři?



            Jsou věci, které bereme jako samozřejmost a zapomínáme, jak jsou vlastně cenné. Proto tady jsou různé neviditelné výstavy a kavárny, abychom si uvědomili, jaký je bez těch samozřejmostí život. Když se vám narodí dítě a vytáhnete kočár, stane se z vašeho života taková soft verze života na vozíku. Na rozdíl od vozíčkáře máte ovšem možnost někde ten kočár nechat, když vám rupnou nervy, nebo si pořídit nosítko, což je elegantnější varianta. Ale upřímně, i když s tím kočárem nějaký ten pátek chodíte, stejně vám plno věcí nedojde, takže si v klidu vyjedete do Benátek. Benátky leží na laguně. Benátky jsou milion ostrovů, mezi těmi ostrovy milion kanálů a přes kanály vedou mosty. A na všech těch mostech jsou schody.

sobota 10. prosince 2016

Pár mých nej z Institutu umění v Chicagu


            Už je to nějaký ten pátek (hodně pátků), co jsem kus předvánočního období trávila v Chicagu. Kromě toho, že jsem dost času strávila u Victoria’s Secret a vybírala to nejhezčí spodní prádlo, pyžama a další věci se psem (prostě miluju jejich infantilní kolekci Pink), jsem hodiny a hodiny brouzdala chicagským Art Institute mezi sochami a obrazy. Minule jsem psala o tom, jak nemám ráda být v časovém presu. Tohle byl přímo sen. Byla jsem tam sama, nikdo na mě nečekal, od obrazů mě vyhnal tak akorát hlad nebo žízeň. A stejně jsem toho moře neviděla. Nestihla jsem celé moderní křídlo, ani sbírku fotografie…prostě je tam toho mnoho. Aspoň se mám na co těšit někdy příště, že. Z toho, co jsem viděla, jsem vybrala pár kousků, které by vám neměly uniknout. Takže pokud se dostanete do Chicaga, utíkejte tam. Je to v centru, kousek od „Fazole“ (neboli Cloud Gate), takže okolo určitě půjdete.

sobota 3. prosince 2016

Pont du Gard, turistické sprinty a neplánované zastávky

 

          Jeli jsme autem z Barcelony do Turína a zrovna byli na dálnici někde uprostřed Provence, když tu na nás vykoukla cedule s nápisem Pont du Gard. Žádné zastávky jsme ten den neměli v plánu, protože tahle cesta Barcelona – Turín měla nějakých 900 kilometrů a v autě jsme ten den měli strávit devět hodin. Čas jsme ale měli více než dobrý, takže to byla příležitost si na cestě trochu odpočinout a prohlédnout si slavný akvadukt.

čtvrtek 24. listopadu 2016

Taliesin West Franka Lloyda Wrighta




          Architekta Franka Lloyda Wrighta zná skoro každý. I když vám to jméno nic neříká, určitě jste někdy viděli fotku jeho domu nad vodopádem. Přece jen stavět domy na vodopádech není úplně obvyklé, takže se z něj právem stala jedna z nejslavnějších staveb světa. A jestli neznáte tenhle dům, tak na jeho Guggenheimovo muzeum v New Yorku jste narazili v nějakém americkém filmu nebo seriálu. Minimálně třeba v Manhattanu od Woodyho Allena a samozřejmě nechybělo v newyorské seriálové klasice Sex ve městě.

úterý 15. listopadu 2016

Pět tipů na vánoční dárky


            Ne, tou fotkou nechci říct, že si máte pod stromeček pořídit mimino. Pouze jsem po prohrabání svého fotoarchivu usoudila, že to bude asi moje nejlepší vánoční fotka (zátiší typu David, strom a Jean-Claude Van Damme mi přišlo jako trochu moc….cokoliv). Zase se to blíží. I když se to mnozí snaží ignorovat co nejdéle, stejně tomu neuniknou. Tak jsem sepsala pár tipů na vánoční dárky, který se vám třeba budou hodit.

pondělí 7. listopadu 2016

Barcelona plná Gaudího cukrátek


            Nedávno jsem četla knížku, kde byl slavný Gaudího chrám Sagrada Familia v Barceloně popsán, že vypadá jako z čokolády. Když jsem se o tuhle myšlenku podělila společně s fotkou na svém Instagramu, napsala mi k tomu kamarádka, která shodou okolností v Barceloně zrovna byla, že jí Gaudího stavby připadají jako z perníku. Tak jsem se nad tím tak zamyslela a řekla si, že vlastně jo, že to koneckonců je taková architektonická cukrařina.

středa 26. října 2016

Co jste si o Srí Lance nejspíš nepřečetli


Je zima. Což je velmi překvapivé a objevné sdělení takhle na konci října, ale nějak ten článek začít musí a začátky jsou vždycky nejtěžší. A taky konce. Ty mi jdou vůbec nejhůř. Ale zpět k věci. Jelikož je ta zima, přišlo mi jako dobrý nápad se na blogu přenést do teplých krajů a zavzpomínat na naší nejteplejší a nejexotičtější dovolenou, konkrétně na Srí Lanku, kde jsme před pár lety na nějakých čtrnáct dní byli. Trochu kuriózní tehdy bylo složení naší výpravy – já David, naše tehdejší spolubydlící, moje máma, jedna ségra a druhá ségra s přítelem a to celý jelo navštívit další ségru, která tam pobývala delší čas. Než se tenhle kolos vždycky někam vypravil, mohl u toho David přečíst minimálně půlku Vojny a míru (kdyby teda četl), ale o úskalích rodinné dovolené tady psát nechci. Spíš o nějakých těch kulturních rozdílech.

středa 19. října 2016

Nečmárejte nám tu po tý rotundě (výlet na Říp)


            Pověst o praotci Čechovi zná asi každý. Putoval přes hory a přes doly v čele svého kmene, aby našel zemi zaslíbenou. Pak se vyškrábal na Říp, uviděl všechny ty krásy kolem dokola a řekl: „To je ona, země zaslíbená, mlékem a strdím oplývající.“ A my v Čechách mu máme dodnes za zlé, že nedošel trochu dál na jih, kde by bylo přívětivější klima a dalo by se tam koupat v moři. Inu, nevděk světem vládne.

pondělí 10. října 2016

Ve Veroně mě o ruku nežádej, prosím



            Jestli mě nějaké město při naší poslední návštěvě Itálie trochu zklamalo, byla to Verona. Tedy takhle – nebylo to tak strašné zklamání, že bych tam už znovu nejela, ale prostě jsem čekala víc. Když se řekne Verona, vybaví se mi asi jako každému Romeo a Julie, balkon a romantika. A tady jsme přišli k jádru pudla. Lásku a romantiku čeká každý, kdo do Verony zamíří.

středa 28. září 2016

Na líbánky pojedeme za Draculou do Sighişoary



            Naše první dovolená s Davidem byl road trip po Balkáně, takže to byla vlastně i taková cestovní zkouška vztahu. Jestli to spolu čtrnáct dní na cestách vydržíme. Předtím už jsme tedy byli v Schönbrunnu, ale pokud se svým partnerem v rané fázi zamilovanosti nedáte v klidu, míru, lásce a poníkovym rozpoložení ani výlet do Vídně, nemá cenu s ním ztrácet čas. Až na drobné zádrhele s mojí „schopností“ se vyznat v navigaci („Tady mám zahnout?“ – „Počkej…nevim…kde je tady ta ulice…já tomu nerozumim…aha, tak tady jsi měl zahnout.“), jsme první velkou cestu zvládli úspěšně. A postupem času už si i ta navigace vcelku sedla.

pondělí 19. září 2016

Pět jídel, o kterých se mi zdá, aneb od těhotný pro těhotný

Figlmüller a řízek jak sloní ucho


            Ochutnávání místního jídla k cestování patří. I proto je pro mě noční můrou all inclusive dovolená v nějakym resortu, kde k místnímu jídlu přičuchnu asi stejně jako většina vanilkový zmrzliny v supermarketových mrazácích k opravdické vanilce. Stejně tak jídlo patří i k těhotenství a proslulý těhotenský chutě se projevují třeba tím, že po návratu z Itálie nemůžete dostat z hlavy pistáciovou zmrzlinu a přemýšlíte, kde v Praze (nebo aspoň středních Čechách) sehnat nějakou podobně dobrou. Pak jí seženete nebo z nedostatku materiálu zmrzlinová muka přejdou samy, aby je za pár dní vystřídalo něco jiného. Takže tady je pár chutí, o kterých v poslední době sním. Neboli sním o tom, že je sním.

pondělí 12. září 2016

Mantova, dějství druhé - co jsme všechno (ne)stihli


            Jsou věci, které oceníte teprve, když s sebou po památkách taháte dítě v kočáru. V Mantově na děti a vozíčkáře myslí, takže v turistické mapce města se dozvíte, jak dalece jsou které památky na kolečkách přístupné. Dlažba na náměstí Piazza Sordello a přilehlém okolí už je ke kolečkům přátelská míň. Zlatý kočičí hlavy. Zajímalo by mě, kolik vozíčkářů si na tomhle už vydrncalo zuby.

čtvrtek 1. září 2016

Mantova, dějství první – Palazzo Te a Pád gigantů


           Stejně jako Romeo i my jsme zdrhli z Verony do Mantovy. Romeo tam musel odejít po zabití Tybalta, my jsme utíkali před množstvím turistů. Přece jen Verona je poněkud větší město, kde je i letiště, takže koncentrace lidu tam je logicky vyšší. Mantova je oproti tomu vcelku díra (i když pořád není tak turistoprázdná jako Brescia), ale pokud jde o památky, tak toho má mnohem víc co nabídnout. Proto to radši vezmu nadvakrát.

            Každý, kdo se trochu víc zajímal o italskou renesanci, se určitě setkal s rodem Gonzagů a jménem Giulio Romano. Ostatně se jménem Gonzaga se setkáte i v dějinách českých – taková Eleonora Gonzagová byla českou královnou. Ale to už je jiný příběh a žádné kdo s kým v našich dějinách tu nebudeme rozebírat. Naopak se podíváme na jeden z mantovských klenotů, Palazzo Te, který pro mantovského vévodu Federica II. Gonzagu postavil a vyzdobil Giulio Romano.

středa 24. srpna 2016

Jaroměřice nad Rokytnou – moravské Versailles a moje srdcovka


            Určitě máte taky nějaký ten zámek, kde jste byli za svůj život nejmíň padesátkrát. Někam do okolí jste jako děti jezdili na prázdniny k babičce nebo tetě nebo k nějakému jinému příbuzenstvu a návštěva téhle pamětihodnosti se na program dostala skoro vždycky. Možná jste v tom zámku byli tolikrát, že už ho nemůžete ani vidět, a komnata plná loveckých trofejí či portrét zámeckého pána, který vás sleduje všude, kam se hnete, vás už k smrti nudí. Navíc se cítíte podvedeni tím zrcadlem, které vám mělo zajistit věčné mládí, když se do něj podíváte. Řekněme si upřímně, návštěvy zámků bývají plné takových klišé a prohlídky se časem zas až tolik nemění, takže vás toho zpět (kromě nostalgických vzpomínek) už moc netáhne. Přidejte nudné průvodce a nepříjemný personál a může z toho vyjít třeba taková lednická tragédie. To ale není případ Jaroměřic nad Rokytnou. To je jeden ze zámků, kam se budete vracet rádi. Nebo aspoň já se tam ráda vracím a to z několika důvodů.

středa 17. srpna 2016

Plánovací super(ne)schopnost

            Konečně jsme byli ve vile Tugendhat. Ale o tom někdy příště. Popravdě jsem si myslela, že se tam nikdy nedostanu. Návštěva totiž předpokládá, že si lístky koupíte nebo rezervujete předem. A to dost předem nebo musíte mít dost kliku. Ona by to nebyla žádná zásadní výzva, kdyby se na to člověk trochu soustředil, ale mně tohle moc nejde. Možná v rámci svého okolí ještě patřím k těm lepším, ale v globálu to není žádná sláva.

            Když někam jedeme, nevedu podrobné dokumenty s informacemi týkajícími se tamní dopravy a MHD. Možná proto se nejradši všude vydáváme autem, protože jinak bychom se daleko nedostali. O cenách mám přehled tak maximálně, jestli je tam dráž nebo levněji než u nás, a co hůř ani po dovolené nemíváme moc přehled, kolik jsme tam vlastně utratili. Rámcově nám něco prozradí stavy našich účtů, ale vždycky na nich zůstává míň, než jsme doufali.

            Někdy ani nevíme, kde budeme spát, ale na road tripech mám ráda právě to, že nemusíte nutně dojet do bodu B. Když se vám někde bude hodně líbit, tak se tam prostě můžete zdržet a cestu klidně upravit. Samozřejmě to s sebou nese jisté nevýhody jako, že objedete půl města v jedenáct večer a v každém motelu bude plno a vy už si začnete malovat noc v autě, kde se vám po X hodinách fakt už být nechce.

úterý 2. srpna 2016

Brescia, město turisty nepolíbené


         
  Nejpříjemněji překvapeni jste, když nic moc nečekáte. To jste potom doopravdy uneseni a divíte se, že jste o takových krásách nic netušili. Tak nějak jsme to měli s Brescií během naší italské dovolené. Na můj seznam míst, která musíme vidět, se dostala tak nějak na poslední chvíli. Přece jen to bylo město nejblíže našemu dočasnému italskému bydlišti a to jméno mi něco říkalo, ale představit jsem si pod ním nedovedla nic. Lehce jsem zapátrala na tripadvisor, abych se tak dozvěděla, co se tam turistům líbí nejvíc, a zjistila, že je tam prý pěkný castello a duomo, což řekněme si upřímně, je v těchto končinách snad v každé vsi (minimálně jedno z toho). Víc mě ovšem zaujalo, že v Brescii se nachází i památka UNESCO do mé sbírky. Je společně s dalšími šesti místy součástí skupinového zápisu, který představuje kulturu Langobardů a jejich mocenská střediska v Itálii.

            A kdože to byli ti Langobardi? Nebyla jsem na tom o nic líp než zbytek skupiny a ze školních lavic mi v hlavě utkvěla tak akorát mlhavá vzpomínka na nějaké ty germánské kmeny, jako byli ještě ti Vizigóti, Ostrogóti a Markomani, stěhování národů a pád Říma. Nutno říct, že tyhle vstupní znalosti vám úplně nezapomenutelný kulturní zážitek neslibují a i v té kultuře marketing dělá hodně (pro takovou Veronu udělal už Shakespeare tolik, že mi to přineslo jisté zklamání). Zbytek skupiny se tedy na Brescii dvakrát netvářil, ale když je to teda to UNESCO, tak by se to vidět mělo, takže jedem.

čtvrtek 28. července 2016

Italský zápisníček




          Cestování rozšiřuje obzory. To je obecně známo. A taky si díky němu uvědomíte plno věcí a ne nadarmo se říká, že taková dovolená je zkouškou každého vztahu. Zvlášť když všechno neprobíhá úplně poníkově. Nám společné cestování rozhodně jde a úspěšně nám to jde i ve třech, ale Itálie mě poučila, že až Tonička doroste do puberty, nechám jí doma, protože bych jí na dovolené mohla zabít. Časem se ze mě možná stane rodič ošlehaný větrem a otlučený kamením, takže mi to všechno bude třeba tak nějak jedno, ale momentálně se děsím představy, že budu ten rodič, co na svou ratolest u moře řve: „Když jsme těm sem vyvezli, tak si to tu budeš užívat, i kdybys nechtěla!“

úterý 12. července 2016

Santa Maria delle Grazie a šifra mistra Leonarda


Repro dle: Wikipedia


            Škoda, že se nedá do psaného textu propašovat italský přízvuk naší průvodkyně. Obecně mám s přízvuky jižních národů v angličtině poněkud problém. Nedávno jsem byla na konferenci a z příspěvku řecké kolegyně jsem si odnesla tak Pablo Picasso. Což bylo velmi cenné vzhledem k tomu, že příspěvek byl o Picassovi. Naštěstí na tu italskou průvodkyni jsem se byla schopná vcelku adaptovat.

Obecně služeb průvodců nebo jakýchkoli organizovaných skupin v zahraničí nevyužíváme. Už jen proto, že všechno zkoumám, všechno fotím, prohlídka galerie mi trvá milion let a jsem prostě ten, na kterého pak čeká celý autobus a spolucestující ho chtějí ukamenovat. Pokud jsme ovšem chtěli vidět Poslední večeři od Leonarda da Vinci v milánském klášteře Santa Maria delle Grazie, neměli jsme jinou možnost.

středa 6. července 2016

Nejlepší koupání na světě je v Boce Kotorské


           Začaly prázdniny. A taky Karlovarský filmový festival, kam zmizela asi třetina obyvatel Prahy. Další třetina zmizela na dovolené a ten zbytek si užívá, že nemusí každý den bojovat o místo k parkování. Trochu všem závidím, protože roční děti prázdniny nemají a v kině nevydrží sedět, takže jsme zůstali bránit domácí pevnost. Zatím aspoň napíšu jeden prázdninový článek o nejlepším koupání na světě a příští týden to tu zabalíme taky. Takže kdo nemá plány na léto, může tu nabrat trochu inspirace a vydat se letos třeba do Kotorského zálivu.

čtvrtek 30. června 2016

Kalvárie Zebrzydowska



            Jestli bylo něčeho během našeho výletu do Krakova dost, tak to byli turisti a fronty. Krakov je přece jen krásné historické město, které stojí za návštěvu, a pro většinu turistů se stává výchozím bodem pro návštěvu Osvětimi. A pak je tu ještě kousek za Krakovem solný důl Wieliczka. Pokud se budete procházet centrem Krakova, v podstatě všude narazíte na nabídku výletů do Wieliczky a Osvětimi. A taky to na těch místech podle toho vypadá. Lidí jsou tam mraky. Zajímavé je, že podobně daleko od Krakova leží další krásná památka zapsaná na seznam UNESCO, Kalvárie Zebrzydowska, a tam není skoro nikdo. Což bylo dobře, protože front a lidí už jsme měli plné zuby.

středa 22. června 2016

Diokleciánův palác ve Splitu


            Víte co má společného dezert banana split a chorvatské město Split? Vlastně nic. Dezert se jmenuje podle rozpůleného banánu (anglické slovíčko split) a chorvatské město podle jakéhosi žlutě kvetoucího keře, který v oblasti všude roste a česky se mu prý říká čilimka. Botanik zrovna nejsem, takže o téhle kytce slyším poprvé, a snad jsem to česky našla správně. Mnohem víc se mi líbila představa Splitu, jeho pobřežní promenády a kavárniček, ve kterých si všude dáte rozpůlený banán s kopcem zmrzliny, šlehačky a ovoce. Chorvati by ten dezert mohli aspoň zkusit domestikovat, když už ho nevymysleli. Ale tak hlavně že zmrzliny tam mají dost.

středa 15. června 2016

V létě k vodě jedině s knížkou


               Blíží se čas dovolených a nepostradatelným společníkem u vody je pro mě knížka. Knížky čtu celý rok, ale na dovolené bývá víc času a můžu si čtení víc užít. A když dovolená za hranicemi nevyjde, můžu se do dalekých krajů podívat aspoň v té knížce. Takže tady jsou moje dva tipy a pak taky dva knižně cestovatelské netipy.


Téa Obrehtová, Tygrova žena

            Přibalila jsem ji do kufru, když jsem jela na klasickou válecí dovolenou do Chorvatska. Odehrává se na Balkáně, takže mi přišlo tak nějak stylové si ji přečíst právě tam. Je o dívce, které zemřel dědeček, a ona pátrá po jeho životě, smrti a magických příbězích, které jí kdysi vyprávěl a které se možná staly nebo taky nestaly. Jeden je o tygrově ženě a druhý o nesmrtelném muži. Kniha proplouvá od přítomnosti do minulosti, takže se dotýká i událostí války v Jugoslávii, ale nic tu není zasazeno do pevného historického nebo geografického kontextu. Nevíte, kde přesně, ani kdy přesně se ta která část příběhu odehrává. Ale to poutavé vyprávění o městě s krásným, starým mostem, kde jedna z postav dědečkových příběhů chtěla být kdysi muzikantem, mě donutilo pátrat, zda to místo má nějaký reálný předobraz. Byl to Mostar a právě díky popisu v téhle knize jsem se tam o pár měsíců později podívala. Občas díky příběhům objevíte nádherná místa.
            Tygrovu ženu jsem četla v anglickém originále, ale český překlad snad taky špatný nebude. Určitě doporučuji přečíst!

středa 8. června 2016

Účastníci zájezdu (do Benátek)



            Michal Viewegh nepatří mezi moje oblíbené autory, ale nedá se mu upřít, že jeho Účastníci zájezdu jsou vcelku výstižným svědectvím doby, kdy letenky nestály pár korun a na zájezdy se jezdilo autokarem (pro neznalé: autokar = turistický autobus). Řízky v chlebu, ztuhlé tělo, noční čištění zubů na benzínce, snaha najít jakoukoli vhodnou polohu na spaní a kafe z automatu, co prodával řidič během čuracích pauz. Občas byla i instantní polívka. Netušila jsem, že mě v mém dospělém životě ještě něco takového potká, ale naštěstí je tu moje ségra a její super dárky.

středa 1. června 2016

Noc na Karlštejně


            Vlastně spíš pod Karlštejnem. Sice by se hodilo přidat ještě nějaký ten zážitek z Polska, ale rozhodla jsem se nechat si to na později. V sobotu 14. 5., tedy přesně ten den, kdy jsme se prodírali frontami v solném dole Wieliczka, slavil své 700. narozeniny Karel IV., takže jsem se rozhodla přispět i svojí troškou do mlýna. Navíc noc na Karlštejně byla jedním z dárků mojí ségry a v tom se vyplatí pokračovat. Ten nejlepší dárek si nechávám na příště a upřímně doufám, že za odměnu nic lepšího nedostanu.

středa 25. května 2016

Kopalnia soli Wieliczka (neboli jedna velká fronta)



Moje ségra ráda dává zážitkové dárky, takže se každé Vánoce těšíme i hrozíme, co dostaneme. Tenhle rok to byly vstupenky na stand up comedy Komici s. r. o. a součástí byl i skeč Lukáše Pavláska o Češích na dovolené. Pointa byla v tom, že pro takového Čecha jsou všichni mimo Čechy debilové a hlavně všude mají hnusný pivo. V solném dole Wieliczka jsme si párkrát něco o debilech řekli. Ale vlastně největší debilové jsme byli my, že jsme do toho šli dobrovolně a ještě zaplatili za jednu vstupenku 84 zlotých, což je takové pěkné lidové pětikilo. Pokud zvládnete prohlídku v polštině, můžete skoro 30 zlotých ušetřit, ale doporučovala bych se téhle „kopálně“ zatím vyhnout a počkat si, až se prokopou do 21. století.

čtvrtek 19. května 2016

Krakov a okolí s dítětem a s kočárkem

          







         Nedávno jsem zjistila, že kromě fashion blogů, food blogů nebo travel blogů existuje samostatná kategorie mama blogů a navíc je i soutěž o nejlepší mamablog. Každý, kdo mě zná, moc dobře ví, že tohle je něco, co jsem vždycky chtěla vyhrát. Začínám tedy s mama články a doufám, že příští rok to mám díky vašim hlasům v kapse.
  
          A teď vážně. Máme roční dítě a jezdí s námi, takže to prostě občas trochu o dětech bude. Nebudu tedy zabíhat do detailů typu, jak si poradit s posranou plínou v solném dole, ale říkala jsem si, že pár informací ohledně těch jednotlivých míst, co jsme v Krakově a okolí navštívili, někomu třeba v budoucnu pomůže.   


pondělí 9. května 2016

Z vinaře kolařem u Neziderského jezera


           Ten rok jsme autem po Americe najeli mnohem víc než 1000 mil a ke konci léta jsme si chtěli dopřát ještě jednu opravdu odpočinkovou dovolenou. Zrak mi padl na Neziderské jezero, jelikož tam je všechno – koupání, příroda, památky, vinice, termály a outletový ráj Parndorf nedaleko. Navíc zdejší krajina je placka protkaná sítí cyklostezek a kola se půjčují na každém rohu. Jezero je zapsané na seznam UNESCO a leží na hranicích Rakouska a Maďarska, takže jsem plánovala, že se podíváme i do Maďarska, kterým jsem vždycky jen projížděla, ale nikdy tam pořádně nebyla. A při té příležitosti jsme naplánovali i návštěvu kláštera Pannonhalma.

úterý 3. května 2016

Klášter Horezu v Rumunsku



           Naše road tripy většinou vypadají tak, že ráno vstaneme, prohlédneme památky, posuneme se autem dál, v blízkosti dalšího místa z cestovního itineráře najdeme nocleh a ráno to začíná zase od začátku. Tak nějak tomu bylo i v Horezu, kam jsme mířili, abychom viděli pravoslavný klášter zapsaný na seznam UNESCO.

pondělí 25. dubna 2016

Lednice zamrzlá v časoprostoru



           Předem upozorňuji, že tenhle článek bude trochu povzdechnutí. Taková ukázka, jak by to být nemělo a vlastně trochu jak i mělo. Zámek v Lednici měl navíc tu smůlu, že jsem ho navštívila krátce poté, co jsem se vrátila z road tripu po USA, kde je úroveň služeb úplně jinde než v Čechách a člověk si na to rychle zvykne. Po památkách vás provázejí lidé, kteří tomu rozumí, zajímá je to a jsou schopni odpovědět téměř na jakýkoli dotaz. Nevím, jak tam na tom jsou s platy, ale uvědomuji si, že u nás jsou platy v kultuře mizerné. Což se projevuje tím, že naše zámky jsou plné rozkvétajících průvodkyň a odkvétajících pokladní. Fajn, hrad nebo zámek je v každé druhé vsi a všude úžasně kvalifikovaný personál prostě obstarat a zaplatit nejde, ale aby tohle platilo i pro Lednici, která je na seznamu kulturního dědictví UNESCO?

pondělí 18. dubna 2016

Prohlídka Mesa Verde, při které se (na rozdíl od nás) nespálíte

Spruce Tree House - původní vzhled kivy (se "střechou")

               Do Mesa Verde jsme přijeli v polovině dubna, tedy v době před hlavní sezonou. Nebyl ještě otevřený kemp, ani horská chata Far View, o které jsem psala v minulém článku. Stejně tak nebyly přístupné všechny památky, což byla na jednu stranu škoda, ale za den bychom toho stejně o moc víc nezvládli. Do parku jsme přijeli kolem deváté ráno a odjížděli po šesté. Pokud byste tedy chtěli vidět opravdu všechno, jeden den vám rozhodně stačit nebude.

úterý 12. dubna 2016

Mesa Verde


S čím kdo zachází, tím také schází. Já dřív hodně koukala na horory, což se vám na cestách může snadno vymstít. Obzvlášť na takovém road tripu po Americe. Pokud něco podobného plánujete, vyhněte se filmům o výletnících, kteří kdesi na samotě potkali skupinu zmutovaných horníků, nebo těm o párech, kterým se porouchalo auto a musely se ubytovat v hodně špatném motelu.

pátek 8. dubna 2016

Když si nerozumíte s lékárníkem

            V minulém článku jsem psala o českých stopách v Bulharsku, což mi připomnělo moje bulharské stopy. Plán byl jasný. Po skalních kostelech pojedeme do Sofie, kde se najíme, prohlédneme si katedrálu svatého Alexandera Něvského, navštívíme muzeum pravoslavných ikon, následovat bude Bojanský kostel, který je na seznamu UNESCO, a potom se vydáme směr Rilský monastýr a někde po cestě najdeme něco na přespání.

úterý 5. dubna 2016

Skalní kostely v Ivanovu


Někdy se při cestování cizími zeměmi dozvíte něco o své domovině, o čem jste neměli ponětí. Nebo se dozvíte o českých rodácích, které neznáte. A musím říct, že mě tyhle české stopy v zahraničí hodně baví, protože odhalují úplně jiný úhel pohledu na nás a naši zem. Někdy ty stopy cíleně vyhledávám, třeba když jdu v cizině do české hospody. Někdy na ně narazím úplnou náhodou. Když jsme se vyšplhali v Bulharsku do skalního kostela poblíž vesnice Ivanovo, vážně jsme nečekali, jak vřelého přijetí se nám od zdejšího průvodce dostane kvůli Karlu Škorpilovi. Hlavně jsme tedy vůbec netušili, kdo je Karel Škorpil.

úterý 29. března 2016

Prokopské údolí – základní okruh pro hospodské povaleče

             Sice bych se ráda podívala do celého světa, ale nejsem ten typ, co by zavázal boty, hodil mimino a milého do baťohu a vyrazil. Takže mě těší, že bydlíme v blízkosti Prokopského údolí, což je krásný kout Prahy a i tam se neustále dá něco objevovat. Jedna z výhod mateřské dovolené je, že když počasí dovolí, můžu tam chodit na procházku každý den. Což je fajn, protože o víkendech tam bývá vcelku dost lidu na kolech, bruslích, s kočáry, se psy i bez a kolikrát je z toho hotová promenáda. Letos první krásné počasí vyšlo na tuto velikonoční neděli, takže jsme vyrazili uvítat jaro takovým naším základním okruhem, na který většinou bereme návštěvy, protože je to větší zábava než sedět doma, dítě je třeba provětrat na čerstvém vzduchu a navíc to začíná i končí v hospodě.



            Zastávka číslo jedna bývá v restauraci Černý kohout v Klukovicích, kde se posilníme na „cestu“. Obsluha tu sice bývá pomalá, ale nikam nespěcháme, tak co. Letos jsme tedy začali velikonočním zeleným pivem a výbornou škvarkovou pomazánkou. Potom se přesouváme ke Klukovickému koupališti, které bylo postaveno ve 30. letech 20. století jako součást slunečních lázní. Hloubka tam tedy byla dost malá, pouze něco málo přes metr, takže ho slavná budoucnost nečekala a v roce 2013 byly jeho zchátralé pozůstatky odstraněny. Na břehu potoka bylo ale postaveno dětské hřiště a jsou zde i tábořiště a stoly na piknik. Za hezkého počasí tu je beznadějně plno.

pondělí 21. března 2016

Vesnička Marie Antoinetty ve Versailles



              Malé holky si rády hrají na princezny. Dnešní článek bude tak trochu o tom, na co si hrají princezny, a vydáme se do jednoho z nejkrásnějších a nejpřepychovějších zámků, tedy do Versailles. Zámek a jeho zahrady stojí minimálně za jedno pořádné povídání, na které určitě v budoucnu dojde (fotek k tomu mám naštěstí víc než dost), ale tentokrát ho vynecháme a vydáme se do útočiště Marie Antoinetty, do Hameau de la Reine, její vesničky, která se nachází v zahradách Versailles kousek od Malého Trianonu.

pondělí 14. března 2016

Kostnice v Sedlci u Kutné Hory a v polské Čermné


Kromě klasického turisty – veselého výletníka, který v baťůžku na zádech schovává obložený chleba v rozmočeném ubrousku, existuje také takzvaný temný turista. Vyhledává místa různých tragédií, katastrof a neštěstí, místa spojená se strachem, bolestí či smrtí, prostě cokoliv s temným přídechem. Velkým lákadlem pro tyto turisty je i kostnice v Sedlci u Kutné Hory se svojí výzdobou z téměř 40 000 mrtvých. A samozřejmě platí, čím více mrtvol, tím lépe pro temného výletníka. Pro mnohé opravdu je návštěva kostnice děsivým zážitkem – doslova se tu můžete podívat smrti do očí, ale vlastně nám má připomínat, že máme žít svůj život tak, abychom si na jeho konci nemuseli nic vyčítat.

pondělí 7. března 2016

Dácké pevnosti v Orăștijských horách




           Občas zavítáte do míst, kde si přijdete, jako ve svém oblíbeném (nebo neoblíbeném) filmu. Kdyby se upírská gangsterka Od soumraku do úsvitu neodehrávala v díře u mexických hranic, měla by se odehrávat ve městě Orăștie v Rumunsku. Řidiči kamionů si tu dávají dobrou noc a ti upíři by do země hraběte Draculy pasovali lépe. Celé je to tu navíc okořeněné lehkou atmosférou Chánova. Dojem totální díry potvrdila i recepční nejlepšího hotelu ve městě. Na otázku, zda je tu něco zajímavého, nám věnovala pouze tázavý pohled. Něco jako, jestli to myslíme vážně nebo si z ní děláme srandu. Po chvilce přemýšlení nám ale řekla, že ve městě není nic, jen dále v horách jsou pozůstatky starých dáckých pevností. Tam jsme ostatně měli namířeno.

neděle 28. února 2016

Ruská avantgarda v Albertině

Kazimir Malevič, Rudá jízda, 1932, repro: http://www.albertina.at/


Ve vídeňské Albertině bývají k vidění nádherné výstavy, na které se leckdy stojí fronty. Předpokládám, že na aktuální přehlídku ruské avantgardy zase až takový nával jako na někdejší impresionisty nebude, ale zážitek to bude přinejmenším stejně velký. Jestli se mi povede se na výstavu do Vídně dostat, je věc poněkud nejistá. Ale rozhodně je to takové moje jarní přání a ráda bych tento výlet doporučila i vám. Už jen proto, že zde budou k vidění zápůjčky z Ruska a do Vídně je to přece jen lepší cesta než do Petrohradu.

čtvrtek 25. února 2016

Benediktinské opatství Pannonhalma



          Lány levandule je proslulá hlavně francouzská Provence. Od 17. století se levandule pěstuje také v maďarském klášteře Pannonhalma a je zdejší nejznámější bylinou. Místní benediktini z ní vyrábí mýdla, oleje, soli do koupele, čaje, sirupy, najdete ji třeba v čokoládě a předpokládám, že i v benediktinských bylinných likérech připravovaných podle tradičních receptur. A kromě toho všeho jsou zde rozsáhlé vinice. Ročně se tu prý naplní na 300 000 lahví a ve zdejším vinném sklípku je možné si domluvit i ochutnávku. K tomu navíc překrásná knihovna a klášterní muzeum. Pro mě je to tu v podstatě takový malý ráj na zemi.


Klášter sv. Martina se vypíná na kopci nad stejnojmenným městem nedaleko silnice z Vídně na Budapešť. Jméno Pannonhalma pochází až z 19. století a je maďarskou verzí latinského názvu Mons Sacer Pannoniae, tedy Svatý vrch Panonie. Klášter byl založen již roku 996 a zajímavá je i souvislost s českou zemí. Prvním opatem v Pannonhalmě se stal Anastasius I. (v Maďarsku známý jako Astrik), který byl zároveň prvním opatem Břevnovského kláštera v Praze. Tento nejstarší mužský klášter v Čechách založil roku 993 kníže Boleslav II. s pražským biskupem Vojtěchem z rodu Slavníkovců. Jak si mnozí pamatují ze školních lavic, Slavníkovci byli roku 995 na Libici vyvražděni a tato událost pravděpodobně vedla břevnovského opata Anastasia jako přítele Slavníkovců opustit Čechy a vydat se do Maďarska, kde ostatně nakonec udělal asi lepší kariéru. Kromě toho, že se stal prvním opatem v Pannonhalmě, později působil jako diplomat ve službách krále Štěpána I. a byl i první arcibiskup ostřihomský.

úterý 16. února 2016

Carlsbadské jeskyně



Popravdě nevím, jak jsou na tom se světovým věhlasem karlovarské lázně dnes, ale na přelomu 19. a 20. století to byla dobrá značka. Svědčí o tom i to, že ve Spojených státech najdeme Karlovy Vary pod někdejším názvem Carlsbad hned troje a všechny vděčí za svůj název tomu, že zde byly objeveny prameny údajně stejně léčivé a blahodárné jako ty karlovarské. Kalifornské Vary s těmi českými udržují vzájemné vztahy a ty v Novém Mexiku daly název rozsáhlému jeskynnímu komplexu a národnímu parku, který je zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.

pátek 5. února 2016

Hala století ve Vratislavi

            Polsko nepatří mezi nejoblíbenější turistické destinace Čechů. Spíše je synonymem levných nákupů a nekvalitního jídla s přídavkem posypové soli. A je to škoda, protože tu je plno krásných míst, která stojí za to vidět, a mnoho pirohů, které stojí za to ochutnat. Sama mám co dohánět. Navíc je tu pro našince vcelku levně, takže si lze dopřát lepší hotel a hostely bývají skoro zadarmo. Vlastně ideální místo na výlet nebo dovolenou.
Vstupní branou k poznávání našeho severního souseda může být Vratislav (Wroclaw). Metropole Slezska není příliš daleko od českých hranic a je dobře dostupná autem nebo třeba vlakem. Po Plzni letos přebrala titul Evropské hlavní město kultury, takže je připraveno množství kulturních akcí všeho druhu. A hlavně se pyšní pozoruhodnou stavbou zapsanou na seznam UNESCO, kterou je Hala století.

středa 27. ledna 2016

Schönbrunn








            Metropoli někdejší rakousko-uherské monarchie máme takřka za humny a není divu, že je Vídeň častým cílem českých turistů. V zimě lákají vánoční trhy, celoročně pak proslulé vídeňské kavárny, Sacher dort plný čokolády, vídeňský řízek přes celý talíř, kvalitní výstavy starého i moderního umění a jako třešnička na dortu zbožňovaná císařovna Sissi. Ta má ve Vídni dokonce vlastní muzeum.

            Dokonalým svědkem časů císařpána je zámek Schönbrunn, habsburská rezidence, kde už po rozpadu monarchie nedošlo k žádným přestavbám. František Josef I. se zde narodil i zemřel.  Původně šlo o lovecký zámeček za branami Vídně, vlastně něco jako francouzské Versailles akorát blíž k centru. Zámeček byl ovšem zničen, když se Turci dostali roku 1683 před Vídeň, a z dnešního pohledu jim za to můžeme poděkovat, neboť došlo k výstavbě rezidence nové, navržené architekty Johannem Bernhardem Fischerem z Erlachu a Nicolausem Pacassi. Kromě samotné stavby zámku byla samozřejmě vybudována rozsáhlá zahrada s množstvím staveb a prvků, které nemohly chybět na dvorku žádnému pořádnému baroknímu kavalírovi – sochy, fontána, oranžerie a hlavně menažerie neboli předchůdkyně dnešní zoo. A právě tato zoologická je jedním z důvodů, proč Schönbrunn navštívit, neboť jde o opravdu celosvětový unikát.