Památka na hranici (Muskauer Park neboli Park Muzakowski)

by uneseni - 6.5.20

Nebo také Muskauský či Mužakovský park. Aspoň to jsou český názvy, který se mi na internetu povedlo vypátrat. Moc lidí to nepoužívá, páč moc lidí o týhle památce UNESCO vůbec neví. Přitom neleží moc daleko (kus nad Zhořelcem, z Prahy jste tam za necelý tři hodiny) a podle určitých zvěstí jde o největší anglický park celý kontinentální Evropy. Někdo teda tvrdí, že jen střední Evropy, ale ono je to asi vcelku jedno. Prostě je to obrovský kus přírody, který někdo trochu vylepšil, aby se na to líp koukalo. Dohromady přes 500 hektarů, z nichž tak třetina leží v Německu a zbylý dvě v Polsku. Jo, tohle je památka na hranici, a proto jsem si na ní teď v době koronavirový vzpomněla.

Poměrně rychle jsme si zvykli, že hranice zmizely, že jsou to neviditelný čáry, který pro nás vlastně nic neznamenaj. Což je jedině dobře, protože pevný národní hranice, který prostě a jednoduše zavřete, nemaj moc dlouhou tradici. Však to taky byl při vzniku moderních států kolikrát problém, protože stovky let jste tu vládli vy, pak zas my, žijem tu všichni, tak čí to teda bude? Moje máma je vy, můj táta my, můj strejda oni a ke kterýmu národu patřim vlasně já? Na který straně hranice mám stát? Nakonec jsou ty hranice hlavně v hlavách lidí. Jak jsou tyhle umělý bariéry absurdní, jsem si teď připomněla při čtení knihy Šikmý kostel od Karin Lednické (doporučuji), páč hranice mezi Českem a Polskem velmi dlouho jasná nebyla a situace tu byla v první půlce 20. století poněkud napjatá. Rozdělený Těšín je toho dodnes dokladem. A Muskauer park je na tom obdobně.

Stejně jako v Těšíně se při definování hranic mezi Německem a Polskem rozhodlo, že hranici tady bude tvořit řeka. Přece jen s řekou máte v ruce aspoň něco, aby se obě strany nehádaly. Jenže už to jaksi nebere v potaz, co kolem tý řeky za staletí vzniklo. Tady v Bad Muskau vzniklo kolem Lužický Nisy velkolepý krajinářský dílo, který rozdělil až rok 1945. I když jak Polsko, tak Východní Německo stály na stejný straně železný opony, vývoj parku na obou stranách hranice probíhal dosti odlišně. Němcům zůstala sice menší, ale zato hezčí část se zámkem (i když vyhořelym), takže se trochu snažili. Poláci to nechali ležet a běžet a jejich strana parku se prý proměnila v džungli. Dohromady to začali dávat až v roce 1988 a nakonec byli ve svým snažení tak úspěšný, že to Poláci a Němci ruku v ruce dotáhli roku 2004 na seznam UNESCO. Samotný zámek, který v roce 1945 vypálila německá armáda, byl definitivně opraven až roku 2013.

Jo, vlastně je to docela novinka, a proto o ní tolik lidu neví. Krásný zámek a kolem něj obrovský krajinářský park s kouzelnýma zákoutíma. Za jeho vznik může kníže Hermann von Pückler-Muskau, což byl údajně poměrně excentrický člověk, kterýho by dnešní bulvár miloval. Tenhle kníže se v každym případě stal velmi úspěšnym krajinnym architektem, který ovlivnil celou Evropu. Tak třeba Arnošt hrabě Tarouca z něj vycházel při tvorbě pražskýho Průhonickýho parku, no, prostě Pücklerovy stopy najdete i v zahradách, kde nikdy nebyl. V hodně zahradách.

Jelikož je park fakt obrovskej, je nejlepší ho projet na kole, páč takhle naše návštěva s dětma byla: „mě bolí nohy…kam to zase jdeme…další strom…hm, super“. Nevim, no, ale nějak moje nadšení pěknými pohledy a průhledy mezi stromky a kvetoucími kytičkami nebylo úplně sdíleno. Takže jo, kola půjčujou, dělají i kolový prohlídky, kde vám o parku i něco pěknýho řeknou. Pücklerovym cílem bylo údajně vybudovat krajinu, kterou mohl kočárem projíždět několik dní a nejet po stejný cestě. Nenáročných a nepřeplněných tras na kolo je tu teda víc než dost. Případně, což jsme teda zjistili až na odchodu, si park můžete projet v kočáru taženym koňma (info na webu). A rozhodně nevynechejte návštěvu zámecký věže, ze který budete mít parádní výhled. Za vstup do samotnýho parku se neplatí, platí se jen za věž. Obecně tenhle výlet patřil k těm levnějšim. Ubytování doporučuju obstarat na polský straně, páč ty rozdíly v cenách jsou značný. Inu, rozdíl mezi Západem a Východem. I když tenhle Západ byl vlastně taky Východ.

Když jsem se tak probírala fotkama, říkala jsem si, jak tenhle Muskau-mužakovsky park vypadá dneska. Jestli na mostech stojí pohraničníci se zbraněma a kolegové, který se společně starali o jednu kouzelnou památku, na sebe tak akorát smutně koukaj. Doufám, že nám ty hranice zase brzo zmizej.