Kam zas šli? (Indiáni z Cahokia Mounds)

by uneseni - 5.8.20

Naše zážitky a dojmy z památek UNESCO bývají různý. Občas někam přijedeme a doslova nás to srazí k zemi, občas je to ze slabšího soudku. Kritériem pro zápis na seznam UNESCO logicky není wow efekt, ani turistická atraktivita, ale hlavně kulturní a historický význam pro lidstvo. A ten zas tak vizuálně ohromující být nemusí. Takže když jsme přijeli na předměstí St. Louis a viděli tam pár travnatejch kopečků, byli jsme trochu zklamaný. Něco jak opuštěný hroudy vybagrovaný zeminy na sídláku, na který se během zimy chodilo sáňkovat.

Ale jak se říká, nesuď knihu podle obalu, zdání klame a tak dále. Zážitek z toho nakonec byl poměrně intenzivní, ale k tomu jsme se museli dozvědět, co za těmi kopečky vězí a nechat se trochu pohltit duchem tohohle prastarýho indiánskýho a opět děsně tajemnýho místa. Ono tedy všechny indiánský UNESCO místa, který jsme ve Státech navštívili (koukněte na článek o Mesa Verde nebo Chaco Culture), jsou sakra tajemný a archeologové si úplně neví rady s otázkami, kam a proč tak najednou jejich obyvatelé zmizli. U nás v Evropě jsme tak nějak zvyklý, že města mizí za pomoci válek či přírodních katastrof. V případě komplexu Cahokia to vypadá, jak kdyby si najednou 30 000 lidí sbalilo svých pět kukuřic a prostě odešlo někam jinam.

Teď...teď tu byli...

Archeologická lokalita dnes známá jako Cahokia Mounds byla poprvé osídlena v 7. století a největšího rozkvětu dosáhla v letech 1050-1350. Zdejší indiáni po sobě nezanechali žádný písemný památky, takže není jistý, kdo vlastně byli. Jméno dostalo místo až dávno potom, co odtud lidi odešli. Nezůstalo ostatně ani nic z jejich domů, jen obrovské mohyly z hlíny, na jejichž vrcholech pravděpodobně kdysi bydleli kněží a náčelníci a mohli tu být důležité svatyně. Těžko říct. Všechno, co o kultuře víme, se skládá z útržků nalezených při zdejších vykopávkách. Právě jednotlivé vrstvy zeminy navršené na mohylách toho můžou dosti prozradit, jak se dozvíte v přilehlém muzeu a návštěvnickém centru.

Teprve tam si uděláte představu, jak život v prastarém indiánském velkoměstě vlastně vypadal. Jak indiáni žili, hospodařili, jaká byla jejich obydlí, co všechno po sobě zanechali, ale i to, jak vlastně probíhá archeologický výzkum. Abyste si všechno dokázali představit ještě názorněji, je tu i krátký film, který vám cahokijské indiány přiblíží. Jelikož tu bylo dost animace, bez problémů na něj koukaly i naše holky. Dokonce bych i řekla, že je to bavilo.

Když jsme návštěvnické prošli a vydali se ven, už jsme na mohyly koukali úplně jinýma očima. Neviděli jsme jen nějaký kopečky, ale viděli jsme i to neskutečný úsilí, který tehdejší lidi stálo je vybudovat. A tolik. V nynějším parku, který je chráněn jako památka UNESCO a samozřejmě i jako National Historic Landmark je zhruba na osmdesát mohyl. Celkově jich ale ve městě bylo zhruba 120 a ta největší, Monk Mound, má nějakých 30 metrů na výšku. A teď si představte, že tehdy neměli žádný bagry, ale tak kyblík s lopatkou. Neuvěřitelný.

Na nejvyšší Monk Mound vedou taky schody a když se vyškrábete nahoru (a že to je docela kus cesty), jste zase o kousek blíž tý představě, jak velký tohle město vůbec bylo. Dokonce z toho kopec vidíte až do centra St. Louis na jejich ikonický oblouk, Bránu na západ, kam se určitě jeďte podívat taky. Tam to byla zase jízda jak z Jamese Bonda (o St. Louis si přečtěte tady). Abych se tu ale ještě vytasila s nějakýma číslama, Cahokia byla údajně největší město, který na sever od Mexika až do roku 1780 bylo. Podle dalších měření byla ve 13. století větší než Londýn v tý samý době.

Takže jak je možný, že něco tak velkýho dokázalo beze stopy zmizet? Kam ti indiáni zase šli? Jako obvykle se spekuluje o tom, že v oblasti došlo k vyčerpání přírodních zdrojů, což je taková univerzální odpověď na mizející indiány. Poslední výzkumy taky přišly s tím, že oblast byla zasažena povodněmi, mluví se o klimatických změnách, které zapříčinily neúrodu (neboli malá doba ledová), a svojí roli asi sehrál i fakt, že bydlet v tak velkym městě bez fungující kanalizace a komunálního svozu odpadu zdravíčku taky úplně neprospívalo. Na kloub týhle věci asi nikdo nikdy nepřijde, ale návštěvy podobných míst se vám zaryjí hluboko pod kůži.