uneseni: poutní místo

Studená opona už je sice nějaký ten pátek minulostí, ale to dělení na Západ a Východ furt nějak přetrvává. Aspoň co se turismu týče, protože na ten Východ se tolik turistů nevydává. Asi máme trochu pocit, že tam není úplně nic k vidění, jenže když tam přijedete, tak vám kolikrát až oči přecházejí. Nejen že narazíte na plno monumentů ve stylu takzvaný sorely (neboli socialistickýho realismu) a že tohle teda na Západě fakt nepotkáte, ale hlavně narazíte na místa a památky neuvěřitelně starý, krásný a v podstatě neobjevený.

Do Kyjeva jsme se vydali kvůli návštěvě Černobylu (článek tady), ale když už jsme tam letěli, chtěli jsme taky pořádně projít město, seznámit se s nim a navíc Kyjev je na seznamu památek UNESCO. Nebo přesněji Kyjevskopečerská lávra a chrám svaté Sofie, což jsou místa, která stojí za to navštívit.

Abych vám ale ještě udělala takovej obrázek. Historie obou komplexů sahá až někam do 11. století, takže jde o opravdu stará a posvátná místa, ale nepředstavujte si v Kyjevě úplně nějaký historický centrum. Oba komplexy jsou spíš takový ostrůvky stálosti a kontinuity v rozbouřených vlnách historie. A je s podivem, že to až do dneška vůbec přežily. Kyjev historickejch ran zrovna ušetřen nebyl, komunismus zase nebyl vůbec přátelskej k jakýmukoliv náboženství a památková péče tu je pořád dosti svérázná. Šílený balkony a lodžie vytvořený na historických domech z 19. století těžko někde od nás na západ potkáte. I když to je možná to nejmenší. Prostě štěstí, že to Stalin nesrovnal se zemí a nepostavil tam výstavní sorelovej sídlák. Nebo svojí sochu. Daleko k tomu nebylo.

Pohled na Kyjev z věže ve svatosofijskym komplexu

Chrám svaté Sofie

Ale tak pojďme k těm památkám. Sofie je taková standardnější, prostě něco jako když jdete do pražskýho svatýho Víta, v komplexu je muzeum a taky věž, na kterou se můžete vyškrábat a vidět celý Kyjev pěkně z výšky. Chrám byl založen v 11. století jako konkurence Svaté Sofii v Konstantinopoli neboli pozdější mešitě Hagia Sofia v Cařihradu/Istanbulu. Prostě a jednoduše tim chtěli dát najevo, že Kontantinopol má nejlepší časy za sebou a vrchní velitelství pravoslavnýho světa se momentálně nachází v Kyjevě.

Což tak úplně nevyšlo, ale snaha byla velká, o čemž svědčí bohatý fresky a mozaiky z 11. století, který se dochovaly dodnes. Právě tahle část je na Sofii to nejzajímavější a to, co mě úplně uhranulo. Prostě ten interiér je boží. Samozřejmě na exteriéru se projevili nějaký ty Tataři, války a revoluce, takže ten z 11. století nečekejte, tam čekejte ukrajinský baroko (neplést s podnikatelskym barokem).

Snaha chrám a všechny budovy kolem něj zbourat tu samozřejmě byla. Ve 20. letech 20. století se plánovalo srovnat to se zemí a udělat tam velkolepý park sovětským hrdinům, ale (nejen) kunsthistorici to ubránili, takže se z toho udělalo aspoň muzeum. Hlavně aby se tam nikdo nemodlil, že jo. Takový sousední chrám svatýho Michala už takový štěstí neměl. K zemi šel a Ukrajinci si ho postavili znova až po rozpadu Sovětskýho svazu a získání nezávislosti.

A pohled na Kyjev z lávry

Kyjevskopečerská lávra

Tohle je poněkud z jinýho soudku. Za prvé je tenhle komplex obrovitánskej. I když se kouknete na mapku u vchodu, stejně vám nedojde, jak šíleně obrovitánskej je. Prostě klášterní komplex, který se rozrostl v jakousi samostatnou čtvrť s řadou různých historických budov. No, vlezli jsme jednou stranou, říkala jsem si, že tam si to pak musim nafotit, až zas půjdeme zpátky, což jsme nešli, protože jsme vylezli asi tak o milion světelných let jinde.

Ale hlavně…klášter je velmi živý místo. Jakože se sem chodí poklonit poutníci, prostě pro lidi to tu je posvátný. Což vám plně dojde, když se dostanete do jeskyní. Na těch byla totiž celá lávra vystavěna a od nich má taky název. Právě v jeskyních žili první mniši a byli tu taky pohřbeni a právě do jeskyní se v žádnym případě nevydávejte, pokud trpíte klaustrofobií. Jsou to fakt úzký neosvětlený podzemní tunely, dovnitř se vydáváte se svíčkou a dva lidi se tam vyhnou velmi stěží. Je to labyrint, který vás pohltí a chvílemi uvažujete, jestli se ze změti chodbiček a výklenků s rakvemi, u kterých se lidi modlí a pláčou, dostanete ven. Pokud jdete dovnitř ve skupině, asi tak za třetím rohem počítejte, že budete sami či spíše v proudu cizích zbožných poutníků, který vás povalí bůh ví kam. Pro bezvěrce jako já to rozhodně byl intenzivní zážitek.

Jinak myslím, že v komplexu vidíte prakticky celý dějiny ukrajinskýho umění a architektury. Je tam toho prostě moc. Kromě toho jsme tu narazili na klášterní obchod s lněnym oblečenim lidovýho střihu, kde měli naprosto úžasný věci za přijatelný ceny. Šaty jsem hned využila, protože do jeskyní nesmí ženy ani v kalhotech. Vyžaduje se delší sukně a pokrývka hlavy. Chlapům stačí dlouhý kalhoty. Sukně i šátky se dají půjčit, ale doporučuju si vzít něco svýho z nehořlavýho materiálu, žádný umělinky, páč ty svíčky v těsných chodbách jsou fakt nebezpečný.