Jak se to někdy nepovede

by uneseni - 5.6.19

Nalijme si čistého vína, někdy to prostě nevyjde. Každý výlet není posvícení a upřímně řečeno, v plánování nejsem moc velký machr. Od sepsání tohohle článku o mých plánovacích (ne)schopnostech už jsem sice malý kus cesty urazila, ale pokud jde třeba o proviant na výlety, můj majstrštyk stále spočívá ve sbalení vody a tatranek. S tim nepřežijem ani výšlap na Sněžku.

Minimálně jsem se ale poučila, že pokud to s tim mym snem o nasbírání všech (nebo aspoň těch evropských) UNESCO památek myslim vážně, budou některý místa vyžadovat opravdickou přípravu (a kousek toho štěstíčka). Pro začátek – a tohle je dobrá rada pro každýho – je dobrý se opravdu pořádně podívat do správnýho kalendáře.

Jo, tatranky...

Příběh první – Taos Pueblo

Tohle se stalo ještě v dávných dobách, kdy jsem neměla blog, a s nějakym sbíránim UNESCO památek byla teprve na začátku. Prostě mi přišlo jako dobrej nápad tvořit podle nich itineráře a vidět všechny ty krásný místa. Takže jsem si jako zastávku našeho prvního americkýho road tripu naplánovala Taos Pueblo, což je místo obývaný indiány už přes tisíc let. Samotná stavba je to pozoruhodná, pueblo z nepálený hlíny (adobe tam tomu řikaj). Hrozně zajímavá architektura. A teď si vemte, že už přes tisíc let je to živoucí indiánský centrum. Konají se tu různý obřady a hlavně ti lidi tu fakt bydlí. Opravdický indiáni. Pueblané.

No, těšila jsem se jen do té doby, než jsem zjistila, že zrovna během naší návštěvy bude kvůli nějakým těm obřadům pueblo pro veřejnost uzavřený. Trošku smolík a smutek, ale říkala jsem si, že aspoň zvenku na to mrknu. No, nemrkla. Zavřený pueblo je zavřený pueblo a fotky kradou duši. Jeden indián hlídkoval už v dostatečný vzdálenosti před pueblem a do jeho blízkosti nikoho nepouštěl. Ani ten můj cvak z poctivý dálky se mu nelíbil. Přesto na tuhle zastávku vzpomínám ráda, protože samotný městečko Taos je plný stylových staveb v indiánskym adobe stylu a rozhodně stojí za návštěvu.

Blíž ani krok a nefotit. Ale jako chápu, turisti jsou otravný...

Příběh druhý – pohádková Sintra

Naopak ne zrovna ráda vzpomínám na Sintru. Tu hodnotim jako náš největší cestovatelskej provar. Sintra je takový hodně kouzelný místo kousek od Lisabonu. Sídlo královský rodiny, takže tu vzniklo množství parků, zahrad, paláců a různejch romantických stavbiček. Zásadní podobu tomu dalo 19. století a to všechny ty pohádkový, kouzelný, tajemný a mystický věci stavět umělo. No, schválně koukněte na článek od Weef, která ze Sintry i něco měla.

U nás bylo ten den všechno špatně. Byla jsem si vědoma faktu, že Sintra je hodně populární místo, takže (jako všude) bude vhodný vyhnout se víkendu. Tuto poučku jsme splnili. Navíc bylo ten den naprosto odporně a vytrvale a poměrně i vydatně pršelo, viditelno nula. Rozhodně nic na procházky parkem ať už jakkoli romantickym. Plus byl prosinec. Nadějně rozdaný karty, že se davům vyhnem.

Počasí jako stvořený na romantickou vycházku s dětmi

Dost nás překvapilo, že dřív, než jsme se vůbec dostali na dohled k nějakým památkám, potkávali jsme mraky zaparkovaných aut. Jako fakt všude. Nedvědi na Strahově krát sedm set padesát. Pak začala houstnout i doprava a už jsme jen jeli krokem. Zastavit nebylo kde a já se modlila, aby se Toničce nechtělo na záchod. Uvažovali jsme, že až se z toho vymotáme, necháme auto někde daleko a dojedem to hromadnou dopravou. Ale obležený zastávky a kusy lidí, co z busu koukaly snad i výfukem, nás to rychle donutily přehodnotit. Dost asijskej styl. Pochybuju, že bych do toho nacpala kočár, plus ten chcanec nebyl úplně ono. Podtrženo sečteno, v Sintře jsme strávili pěkné circa dvě a půl hodiny, kdy jsme nevylezli z auta. Samozřejmě o hladu. Ani ty tatranky jsem tehdy neměla.

Vrchol byl, když David zajel do uličky, ze který se díky zaparkovanym autům stala jednosměrka a musel to couvat. Plus x aut za nim. To byl jedinej okamžik, kdy jsem z toho auta mohla vyskočit a udělat si aspoň pár fotek, že jsem tam jako byla. Taky to byla poslední kapka a pak jsme odtud zmizli k McDonaldovi. Nejbližší místo, kde se dalo najíst a zaparkovat.

A důvod týhle turistický apokalypsy? Zřejmě státní svátek, který mělo kromě Portugalska i Španělsko. To se tam ten den vypravilo pravděpodobně úplně celý.