uneseni: Nové Mexiko

Nalijme si čistého vína, někdy to prostě nevyjde. Každý výlet není posvícení a upřímně řečeno, v plánování nejsem moc velký machr. Od sepsání tohohle článku o mých plánovacích (ne)schopnostech už jsem sice malý kus cesty urazila, ale pokud jde třeba o proviant na výlety, můj majstrštyk stále spočívá ve sbalení vody a tatranek. S tim nepřežijem ani výšlap na Sněžku.

Minimálně jsem se ale poučila, že pokud to s tim mym snem o nasbírání všech (nebo aspoň těch evropských) UNESCO památek myslim vážně, budou některý místa vyžadovat opravdickou přípravu (a kousek toho štěstíčka). Pro začátek – a tohle je dobrá rada pro každýho – je dobrý se opravdu pořádně podívat do správnýho kalendáře.

Jo, tatranky...

Příběh první – Taos Pueblo

Tohle se stalo ještě v dávných dobách, kdy jsem neměla blog, a s nějakym sbíránim UNESCO památek byla teprve na začátku. Prostě mi přišlo jako dobrej nápad tvořit podle nich itineráře a vidět všechny ty krásný místa. Takže jsem si jako zastávku našeho prvního americkýho road tripu naplánovala Taos Pueblo, což je místo obývaný indiány už přes tisíc let. Samotná stavba je to pozoruhodná, pueblo z nepálený hlíny (adobe tam tomu řikaj). Hrozně zajímavá architektura. A teď si vemte, že už přes tisíc let je to živoucí indiánský centrum. Konají se tu různý obřady a hlavně ti lidi tu fakt bydlí. Opravdický indiáni. Pueblané.

No, těšila jsem se jen do té doby, než jsem zjistila, že zrovna během naší návštěvy bude kvůli nějakým těm obřadům pueblo pro veřejnost uzavřený. Trošku smolík a smutek, ale říkala jsem si, že aspoň zvenku na to mrknu. No, nemrkla. Zavřený pueblo je zavřený pueblo a fotky kradou duši. Jeden indián hlídkoval už v dostatečný vzdálenosti před pueblem a do jeho blízkosti nikoho nepouštěl. Ani ten můj cvak z poctivý dálky se mu nelíbil. Přesto na tuhle zastávku vzpomínám ráda, protože samotný městečko Taos je plný stylových staveb v indiánskym adobe stylu a rozhodně stojí za návštěvu.

Blíž ani krok a nefotit. Ale jako chápu, turisti jsou otravný...

Příběh druhý – pohádková Sintra

Naopak ne zrovna ráda vzpomínám na Sintru. Tu hodnotim jako náš největší cestovatelskej provar. Sintra je takový hodně kouzelný místo kousek od Lisabonu. Sídlo královský rodiny, takže tu vzniklo množství parků, zahrad, paláců a různejch romantických stavbiček. Zásadní podobu tomu dalo 19. století a to všechny ty pohádkový, kouzelný, tajemný a mystický věci stavět umělo. No, schválně koukněte na článek od Weef, která ze Sintry i něco měla.

U nás bylo ten den všechno špatně. Byla jsem si vědoma faktu, že Sintra je hodně populární místo, takže (jako všude) bude vhodný vyhnout se víkendu. Tuto poučku jsme splnili. Navíc bylo ten den naprosto odporně a vytrvale a poměrně i vydatně pršelo, viditelno nula. Rozhodně nic na procházky parkem ať už jakkoli romantickym. Plus byl prosinec. Nadějně rozdaný karty, že se davům vyhnem.

Počasí jako stvořený na romantickou vycházku s dětmi

Dost nás překvapilo, že dřív, než jsme se vůbec dostali na dohled k nějakým památkám, potkávali jsme mraky zaparkovaných aut. Jako fakt všude. Nedvědi na Strahově krát sedm set padesát. Pak začala houstnout i doprava a už jsme jen jeli krokem. Zastavit nebylo kde a já se modlila, aby se Toničce nechtělo na záchod. Uvažovali jsme, že až se z toho vymotáme, necháme auto někde daleko a dojedem to hromadnou dopravou. Ale obležený zastávky a kusy lidí, co z busu koukaly snad i výfukem, nás to rychle donutily přehodnotit. Dost asijskej styl. Pochybuju, že bych do toho nacpala kočár, plus ten chcanec nebyl úplně ono. Podtrženo sečteno, v Sintře jsme strávili pěkné circa dvě a půl hodiny, kdy jsme nevylezli z auta. Samozřejmě o hladu. Ani ty tatranky jsem tehdy neměla.

Vrchol byl, když David zajel do uličky, ze který se díky zaparkovanym autům stala jednosměrka a musel to couvat. Plus x aut za nim. To byl jedinej okamžik, kdy jsem z toho auta mohla vyskočit a udělat si aspoň pár fotek, že jsem tam jako byla. Taky to byla poslední kapka a pak jsme odtud zmizli k McDonaldovi. Nejbližší místo, kde se dalo najíst a zaparkovat.

A důvod týhle turistický apokalypsy? Zřejmě státní svátek, který mělo kromě Portugalska i Španělsko. To se tam ten den vypravilo pravděpodobně úplně celý.

Ten dav vepředu...tam byla autobusová zastávka

Tady vyloženě couvat chceš

A ještě kus Taosu - kostel v adobe stylu jsme si prohlídnout zvládli

Konec dobrý, všechno dobré - v Taosu jsme taky měli nejlepší milkshake na planetě Zemi!

A taky skvělej tex-mex. Tyhle mexický jídla sice vypadaj, jak kdyby vám do talíře někdo nablil, ale chutnaj epesně

2 comments

Popravdě nevím, jak jsou na tom se světovým věhlasem karlovarské lázně dnes, ale na přelomu 19. a 20. století to byla dobrá značka. Svědčí o tom i to, že ve Spojených státech najdeme Karlovy Vary pod někdejším názvem Carlsbad hned troje a všechny vděčí za svůj název tomu, že zde byly objeveny prameny údajně stejně léčivé a blahodárné jako ty karlovarské. Kalifornské Vary s těmi českými udržují vzájemné vztahy a ty v Novém Mexiku daly název rozsáhlému jeskynnímu komplexu a národnímu parku, který je zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.

Informační centrum

Centrem je Carlsbadská jeskyně, která byla objevena jako první a dala celému parku jméno. Jen pro představu celý park má rozlohu 189 km²a aktuálně je známo 120 jeskyní, ale číslo se s postupujícím průzkumem stále mění. Přístupný je samozřejmě pouze zlomek. Největší jeskyně Lechuguilla je veřejnosti nepřístupná, některé jeskyně jsou přístupné pouze v rámci „dobrodružných výprav“ a Carlsbadská jeskyně je upravena pro turisty, takže si část lze prohlédnout po vyznačených cestách i bez průvodce. Je zde vybudováno dokonce podzemní informační centrum, kam se návštěvník dostane buď tříkilometrovou cestou od ústí jeskyně, nebo výtahem, který za méně než minutu klesne o výšku Empire State Building.

Existují doklady, že jeskyně byla známá už indiánům, ale když něco objeví bílý muž, je z toho jiná pohádka. A jako v jiných případech i tady je celý seznam lidí, kteří si objev nárokovali. Za objevitele je ale tradičně považován James Larkin White, lépe známý pod jménem Jim White. Což je dáno i tím, že byl prvním, kdo jeskyně začal systematicky zkoumat, mapovat a dal názvy mnoha místům a krápníkovým útvarům, které se používají dodnes.

Oficiálně tedy byla Carlsbadská jeskyně objevena roku 1898. Tehdy šestnáctiletý kovboj Jim White takhle jednou navečer sháněl dobytek, když tu náhle uviděl v dálce sloup kouře. Chtěl vědět, jak silný požár je, aby o tom mohl informovat v táboře. Jel tedy blíž a blíž, až nakonec zjistil, že nejde o kouř, ale o tisíce netopýrů, kteří vylétávají z ústí jeskyně. Stejnou podívanou je zde možné za soumraku od května do října zažít dodnes. My jsme ji bohužel vzhledem k nedostatku času propásli. I tak jsme v jeskyních strávili víc než půl dne a zůstat do večera už jsme si prostě nemohli dovolit.

Přirozený vchod do jeskyně

Díky netopýrům se velmi záhy po objevení jeskyně stala zlatým dolem, přesněji řečeno guanovým dolem. Četná populace netopýrů (dnes se odhaduje na 400 000) samozřejmě zajistila velké množství guána, netopýřího trusu, a to bylo žádané hnojivo. Začalo se tedy s těžbou. Byla vybudována šachta, kterou se spouštěly obrovské železné kbelíky, ve kterých se dolů vozili dělníci, a zároveň se do nich sbíralo guáno. A kromě toho všeho sloužily jako dopravní prostředek prvním turistům, které sem vodil Jim White.

Dnes už je tento přirozený vstup do jeskyně uzpůsoben pěším turistům a jde o vcelku příjemnou cestu, na které si návštěvník všechny ty podzemní krásy může prohlédnout svým tempem. To samé platí o okruhu pro turisty ve Velkém dómu, což je největší takto přístupná jeskynní komora v Severní Americe. Vyplatí se nechat si na všechny ty roztodivné útvary v podobě krápníkového Lustru, Čínského divadla či Haly obrů čas. Takovou krásu na povrchu jen tak nenajdete. Rozhodně si ale nenechte ujít ani prohlídku s rangerem, který vás zavede i do nepřístupných míst a hlavně vše obohatí o zajímavý a zábavný výklad.

No comments

Příběh první – Taos Pueblo

Příběh druhý – pohádková Sintra

O mně

najdete mě taky tady

ŠTÍTKY

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY

Blog Archive