Sny o lepším bydlení / Modernistická sídliště v Berlíně
Dostupné bydlení. Věčný problém moderního člověka, který se z vesnic přestěhoval do měst a místo obdělávání půdy nastoupil do továren. Růsty počtu obyvatel byly během 19. století obrovský. Takový Londýn měl v roce 1801 kousek pod milion obyvatel. O sto let později už to bylo šest a půl milionu. A s touhle zásadní změnou přišla samozřejmě otázka, kam se všemi těmi lidmi?
A hlavně kam s těmi, kteří mají hluboko do kapsy? Což dělníci v továrnách měli. Začaly vznikat chudinský čtvrti, kde rostla kriminalita a byly otřesný hygienický podmínky. Některý dělníci si dokonce pronajímali jen na určitý počet hodin postel, kde se vyspali a pak mazali zase do továrny. Na víc než na pár hodin v posteli neměli. Osvícenější továrníci postupem času začali budovat bydlení pro své zaměstnance, zavedli cenově dostupné stravování nebo pokladnu pro případ nemoci, prostě i když tohle byla nelítostná městská džungle, všichni průmyslníci se ke svým zaměstnancům nechovali jak k citrónu, který vymačkaj a zahodí. Časem se podobných sociálních výdobytků chytnul i stát.
Kolem a kolem před architekty stála velká výzva: jak narvat hodně lidí do relativně malýho prostoru a zajistit jim slušný bydlení?
Jak se s tim kdo vyrovnával a kam to všechno vedlo, je na dlouhý vyprávění. V podstatě bychom tímhle způsobem mohli projet celý dějiny architektury 20. století, na což tu není prostor a ani se k tomu necítim moc kompetentní. Bohužel hodně zapomínám a málo čtu, ale aspoň mě to donutilo vyndat z knihovny Modern Architecture since 1900 s tim, že si tuhle bichli za dlouhých zimních večerů třeba prostuduju a někdy taky napíšu něco erudovanějšího.
Sídliště pro moderního člověka mě totiž strašně fascinujou. Nejen sídliště, ale třeba i dělnický kolonie jako je ta v Ostravě – Vítkovicích nebo třeba takový Baťovy domky. Kvalitní a zároveň dostupný bydlení je věc, kterou v dnešní době nějak postrádám. Jsou to domy, jejichž autoři stáli před relativně novými problémy a čas ukázal, že obstáli na výbornou.
Některý z těchto projektů měli na svědomí opravdu velký jména architektury, některý jsou dokonce zapsaný na seznam UNESCO. To je třeba případ modernistických sídlišť v Berlíně, který vznikly povětšinou v meziválečný době za takzvané Výmarské republiky. Republiky, která byla nejspíš odsouzena k zániku už ve chvíli svýho zrodu, ale i když skončila neslavně nástupem Hitlera, za její vlády nastal neuvěřitelný intelektuální a kulturní rozkvět.
Na seznamu UNESCO je šest těchto obytných komplexů v Berlíně, jejichž autory byly takový jména jako Walter Gropius nebo Bruno Taut. Bytový jednotky splňovaly moderní nároky na bydlení. Ty taky pořád splňují a jejich řešení mělo velký vliv na další podobný sociální projekty. Kromě funkčnosti a promyšlenosti je tu taky krásný design, který časem tak nějak ještě víc uzrál. A taky práce s veřejnym prostranstvim a společnym prostorem. Prostě se nad tim někdo zamýšlel komplexně.
V domech se pořád bydlí a evidentně si tu klidně můžete pronajmout byt. Což je taky důvod, proč byty můžete obdivovat jen zvenku, i když se samozřejmě nabízí taky procházky s průvodcem, který vám ukáže a poví víc. My tu byli s dětma, takže jsme dali jen dvě sídliště – Wohnstadt Carl Legien a Siedlung Schillerpark, který jsme měli tak nějak příhodně při cestě. Víc procházení a šmírování balkonů jsme nedali a pokračovali pak dál do Postupimi. Ale kdybych si měla vybrat, tak jedu hlavně do Großsiedlung Britz ve tvaru koňský podkovy nebo do absolutně neuvěřitelnýho Großsiedlung Siemensstadt.
Na další courání po Berlíně a nějaký ty must see se podívejte do tohoto článku.
 |
| Wohnstadt Carl Legien |
 |
| Siedlung Schillerpark |
0 comments