uneseni: jeskyně

Studená opona už je sice nějaký ten pátek minulostí, ale to dělení na Západ a Východ furt nějak přetrvává. Aspoň co se turismu týče, protože na ten Východ se tolik turistů nevydává. Asi máme trochu pocit, že tam není úplně nic k vidění, jenže když tam přijedete, tak vám kolikrát až oči přecházejí. Nejen že narazíte na plno monumentů ve stylu takzvaný sorely (neboli socialistickýho realismu) a že tohle teda na Západě fakt nepotkáte, ale hlavně narazíte na místa a památky neuvěřitelně starý, krásný a v podstatě neobjevený.

Do Kyjeva jsme se vydali kvůli návštěvě Černobylu (článek tady), ale když už jsme tam letěli, chtěli jsme taky pořádně projít město, seznámit se s nim a navíc Kyjev je na seznamu památek UNESCO. Nebo přesněji Kyjevskopečerská lávra a chrám svaté Sofie, což jsou místa, která stojí za to navštívit.

Abych vám ale ještě udělala takovej obrázek. Historie obou komplexů sahá až někam do 11. století, takže jde o opravdu stará a posvátná místa, ale nepředstavujte si v Kyjevě úplně nějaký historický centrum. Oba komplexy jsou spíš takový ostrůvky stálosti a kontinuity v rozbouřených vlnách historie. A je s podivem, že to až do dneška vůbec přežily. Kyjev historickejch ran zrovna ušetřen nebyl, komunismus zase nebyl vůbec přátelskej k jakýmukoliv náboženství a památková péče tu je pořád dosti svérázná. Šílený balkony a lodžie vytvořený na historických domech z 19. století těžko někde od nás na západ potkáte. I když to je možná to nejmenší. Prostě štěstí, že to Stalin nesrovnal se zemí a nepostavil tam výstavní sorelovej sídlák. Nebo svojí sochu. Daleko k tomu nebylo.

Pohled na Kyjev z věže ve svatosofijskym komplexu

Chrám svaté Sofie

Ale tak pojďme k těm památkám. Sofie je taková standardnější, prostě něco jako když jdete do pražskýho svatýho Víta, v komplexu je muzeum a taky věž, na kterou se můžete vyškrábat a vidět celý Kyjev pěkně z výšky. Chrám byl založen v 11. století jako konkurence Svaté Sofii v Konstantinopoli neboli pozdější mešitě Hagia Sofia v Cařihradu/Istanbulu. Prostě a jednoduše tim chtěli dát najevo, že Kontantinopol má nejlepší časy za sebou a vrchní velitelství pravoslavnýho světa se momentálně nachází v Kyjevě.

Což tak úplně nevyšlo, ale snaha byla velká, o čemž svědčí bohatý fresky a mozaiky z 11. století, který se dochovaly dodnes. Právě tahle část je na Sofii to nejzajímavější a to, co mě úplně uhranulo. Prostě ten interiér je boží. Samozřejmě na exteriéru se projevili nějaký ty Tataři, války a revoluce, takže ten z 11. století nečekejte, tam čekejte ukrajinský baroko (neplést s podnikatelskym barokem).

Snaha chrám a všechny budovy kolem něj zbourat tu samozřejmě byla. Ve 20. letech 20. století se plánovalo srovnat to se zemí a udělat tam velkolepý park sovětským hrdinům, ale (nejen) kunsthistorici to ubránili, takže se z toho udělalo aspoň muzeum. Hlavně aby se tam nikdo nemodlil, že jo. Takový sousední chrám svatýho Michala už takový štěstí neměl. K zemi šel a Ukrajinci si ho postavili znova až po rozpadu Sovětskýho svazu a získání nezávislosti.

A pohled na Kyjev z lávry

Kyjevskopečerská lávra

Tohle je poněkud z jinýho soudku. Za prvé je tenhle komplex obrovitánskej. I když se kouknete na mapku u vchodu, stejně vám nedojde, jak šíleně obrovitánskej je. Prostě klášterní komplex, který se rozrostl v jakousi samostatnou čtvrť s řadou různých historických budov. No, vlezli jsme jednou stranou, říkala jsem si, že tam si to pak musim nafotit, až zas půjdeme zpátky, což jsme nešli, protože jsme vylezli asi tak o milion světelných let jinde.

Ale hlavně…klášter je velmi živý místo. Jakože se sem chodí poklonit poutníci, prostě pro lidi to tu je posvátný. Což vám plně dojde, když se dostanete do jeskyní. Na těch byla totiž celá lávra vystavěna a od nich má taky název. Právě v jeskyních žili první mniši a byli tu taky pohřbeni a právě do jeskyní se v žádnym případě nevydávejte, pokud trpíte klaustrofobií. Jsou to fakt úzký neosvětlený podzemní tunely, dovnitř se vydáváte se svíčkou a dva lidi se tam vyhnou velmi stěží. Je to labyrint, který vás pohltí a chvílemi uvažujete, jestli se ze změti chodbiček a výklenků s rakvemi, u kterých se lidi modlí a pláčou, dostanete ven. Pokud jdete dovnitř ve skupině, asi tak za třetím rohem počítejte, že budete sami či spíše v proudu cizích zbožných poutníků, který vás povalí bůh ví kam. Pro bezvěrce jako já to rozhodně byl intenzivní zážitek.

Jinak myslím, že v komplexu vidíte prakticky celý dějiny ukrajinskýho umění a architektury. Je tam toho prostě moc. Kromě toho jsme tu narazili na klášterní obchod s lněnym oblečenim lidovýho střihu, kde měli naprosto úžasný věci za přijatelný ceny. Šaty jsem hned využila, protože do jeskyní nesmí ženy ani v kalhotech. Vyžaduje se delší sukně a pokrývka hlavy. Chlapům stačí dlouhý kalhoty. Sukně i šátky se dají půjčit, ale doporučuju si vzít něco svýho z nehořlavýho materiálu, žádný umělinky, páč ty svíčky v těsných chodbách jsou fakt nebezpečný.

Svatá Sofie

A uvnitř

Plno krásných fresek

Pohled z věže na město a trocha kyjevskýho street artu

Se jako tak procházim

Kyjevskopečerská lávra...takhle na mapě mi to tak obrovský nepřišlo

Tady už jsou fresky poněkud novější

Do tý chodbičky vpravo za mnou zalezete a doufáte, že ještě někdy vylezete

No comments

barokní kaple sv. Maří Magdaleny na Skalce v Mníšku pod Brdy od Dientzenhofera

Kam šlápl architekt Dientzenhofer, tam to stojí za to, takže jestli hledáte tipy na výlety po českých luzích a hájích stačí třeba mrknout na nějaký seznam staveb otce a syna Dientzenhoferových (kuk Kryštof a kuk Kilián Ignác), a máte výlety minimálně na dvě léta. Prostě Dientzenhoferové jsou stejně geniální jako třeba barokní architekt Santini. A když tak koukám na ty dientzenhoferovské seznamy, tak toho mám ještě hodně co navštívit.

Ale dneska začnu jedním drobným výletem kousek za Prahou (ano, blog je trochu pragocentrický, omluva všem nepražským), který zvládnete levou zadní. To místo je hotový háelpéčko (neboli hluboký lidský příběh, pokud se to dá říct o budovách), krásný panoramata a navrch přihodim ještě gastrotip, takže šup do barokního areálu Skalka u Mníšku pod Brdy.

socha sv. Jana Nepomuckého v poutním areálu Skalka

Skalka v dobách zbožnosti

Poutní komplex se tyčí na kopci nad městem (takže proto ty panoramata) a jde o barokní kapli a klášter, od kterého vede čtrnáct zastavení křížové cesty až k rekolekčnímu domu (poustevna/modlitebna). Z dětství si tohle místo pamatuju jako jednu velkou ruinu. Kromě té kaple tehdy snad nic pořádně nestálo, ale to předbíhám. Historie areálu se začala psát, když mníšecké panství koupil roku 1655 Servác Engel z Engeflussu. Obratem ruky nechal zbourat starý zámek v Mníšku, postavil nový zámek v Mníšku a vrhl se na Skalku. Pán to byl velmi zbožný, takže proč si na kopci nad zámkem nepořídit taky nějaký ten klášter, že jo. Navíc se mu podařilo přežít těžký mor, při kterém zemřela asi čtvrtina obyvatel Prahy, a to už je důvod k pořádný Boží děkovačce.

Engel byl velkým ctitelem Máří Magdalény. Prostě měl ten příběh o zlobivý holce, která podle pověsti 33 let oplakávala své hříchy v jeskyni v Marseille, rád. U téhle jeskyně byla postavena její svatyně a Engel tam poslal architekta Kryštofa Dientzenhofera, aby mu něco takového, jako mají v Marseille, postavil i na Skalce. Nebo tak se to aspoň říká, i když doopravdicky o té cestě nevíme vůbec nic a možná z Marseille přišel jenom obrázek holubí poštou. V každém případě vznikla krásná kaple, uvnitř nádhera, přenádhera, oltář, sochy, parádní výzdoba a ještě to celé navizovalo dojem, že jste v krápníkové jeskyni. Půdorys kaple prý připomíná kapku, aby se odkázalo na kajícný pláč Máří Magdalény. Kromě toho vznikl i klášter a rekolekční dům. Bohužel o tom nádherném interiéru si můžeme udělat jen chabou představu z černobílých fotek. Ale to ještě předbíhám.

Celé to začalo skřípat už po Engelově smrti. Dědici se jaksi neměli moc k tomu, aby do postaveného kláštera nastěhovali mnichy a hlavně je taky platili. Trochu to ještě zkomplikoval pražský arcibiskup a na dlouho bylo ticho po pěšině. Mniši na Skalku dorazili teprve, když si jeden z dalších majitelů přivedl na panství společně s manželkou taky zbožnou tchyni, Benediktu Čejkovou z Olbramovic, a to už se psala 60. léta 18. století. Skalce pak nastaly zlaté časy. Byla založena tradice slavných skaleckých poutí, byl postaven hostinec a z místa se stalo i oblíbené výletní místo. Právě hraběnka Čejková nechala postavit i křížovou cestu. Františkánští mniši zde sice během první republiky skončili, ale turistů bylo stále dost a roku 1947 byla celá Skalka v plné parádě opravena.

barokní poutní areál Skalka od architekta Dientzenhofera

Skalka v dobách komunismu

Asi to je i jedna z takových typických absurdit komunistického režimu, že místo, které zazáří novotou, je o pár let později totálně na odpis. Skalka měla tu smůlu, že se pod ní nacházela ložiska nepříliš kvalitní železné rudy. Ta se tu těžila už od dob Marie Terezie, ale tak komunista vždycky plnil nad plán, že jo. V padesátých letech se tedy začalo přes nesouhlas památkářů těžit přímo pod kaplí. Úplné vytěžení ložisek pod Skalkou bylo uloženo jako vládní úkol a zdálo se, že kaple těžbu nevydrží. Ve stavbě se objevilo mnoho trhlin, propadla se střecha, propadl se pod ní terén, což kapli vlastně roztrhlo (to je stále patrné na fasádě). Kupodivu kaple přežila a v osmdesátých letech se opět započalo s její rekonstrukcí. Postupem času došlo i na další části areálu a dnes na tyhle smutné doby upomínají pouze informační cedule. Když se ohlédnu zpět, nevěřila bych, že celý ten komplex někdy takhle znovu ožije.

A teď k těm gastrotipům. Skalka je pořád oblíbené výletní místo a když se takhle jede na čundr, patří k tomu táborák a buřt. No, a na Skalce je občerstvení, kde si buřt můžete koupit, napíchnout na klacek a opéct, spát pak jdete ovoněný táborákovým oparem, prostě vzpomínky na dětství a těžká romantika. Pak je tu luxusnější verze oběda a to je restaurace Lískovka, kde se můžete naobědvat a na Skalku pak dojít spálit zkonzumované kalorie. Lískovku doporučuji všemi deseti. Byla jsem maximálně nadšená a všichni ostatní taky (a že nás bylo poměrně dost). Takže díky a přijdeme zas!

creme brulé v restauraci Lískovka v Mníšku pod Brdy

Dětská poznámka pod čarou: Pokud nemáte k dispozici auto, tak na Mníšek jede autobus ze Smíchovského nádraží, autobusy jezdí každou chvíli a povětšinou nízkopodlažní, takže to pohodlně zvládnete i s kočárem. Na Skalku se s kočárem vyškrábete taky. A Lískovka má naprosto parádní dětský koutek.

A pokud byste toužili ještě po nějakých Dientzenhoferech, další výlet si naplánujte třeba na Broumovsko. V Praze pak určitě nevynechejte malostranský chrám svatého Mikuláše, kde se dá vyšplhat i na zvonici, která v dobách minulých sloužila jako pozorovatelna STB.