Bilancování a balancování

by uneseni - 27.12.17

Nebilancuju a novoroční předsevzetí si nedávám. Rok 2017 mě ale cestovně tak příjemně překvapil, že si to nějaký to psaníčko zaslouží. A taky bych sem ráda hodila pár cestovatelských plánů na příští rok. Schválně, jak se to nakonec vyvrbí.

Tak od začátku. Na konci roku 2016 jsem vypadala, jako kdybych spolkla medicimbál (= poslední fáze těhotenství), takže ambice jsem fakt neměla velký. Hlavně to ve zdraví přežít. Jasně, plno lidí vám řekne, že děti nejsou při cestování žádná překážka, ale je dobrý kalkulovat i s variantou, že se se vám narodí andílek, se kterým bude křížová cesta dojet i do krámu. A strávit s ním pak třeba pět hodin v autě, nedejbože v letadle, to nechceš. Někdo možná chce, ale já teda ne a pokud jde o to letadlo, zbytek lidí na palubě nechce rozhodně. Jako letní dovolenou jsem nám tedy naplánovala údolí Wachau v Rakousku, protože dvě hodiny cesty od dědy z Vysočiny autem dáme, když už budeme schopný dojet z Prahy na tu Vysočinu. To by se nám musela narodit sakra satan, aby tohle nevyšlo.

Satan se nám nenarodil. Ba naopak. Cestování se Stázkou je snazší, než bylo s Toničkou. Částečně je to kvůli nám, protože už nejsme ze všeho připosraný. Navíc taky víme, že běhat s dětmi někde venku může být sice vyčerpávající, ale mnohem víc na hlavu je s nima sedět doma. A cestování autem je se Stázkou úplně v pohodě. Pokud nepočítám nějaký menší výlety (jako když jsme se jeli do Boleslavi kouknout na Toničkou milované veverky), poprvé jsme ve čtyřech vyjeli v květnu do jižních Čech. Navštívili jsme Holašovice a Český Krumlov, koukli se na Kratochvíli i do zoo na Hluboký. Léto jsme dle plánu trávili u dědy na Vysočině (série letních článků z Vysočiny: Telč, Třebíč, Dalešice a Valeč, Zelená hora) a odtud vyrazili do zmíněného Wachau (jeden článeček tady), které vyšlo absolutně skvěle.

Tak skvěle, že jsme plánovali, kam se ještě na podzim vydat. Chtěli jsme nějaký ty UNESCO památky, nějakou zábavu pro děti…ono teda u Stázky je to šumák, ale Tonička už má přece jen nějakej rozum a není jí úplně jedno, kam jí taháme. Šestidenní maraton po galeriích a klášterech pro ní nepředstavuje nejúžasnější program na světě. Takže je potřeba z těch různých představ o zábavě umíchat koktejl, co bude chutnat všem. Taky jsme chtěli letadlo a moře a volba tedy nakonec padla na Tenerife. Koukali jsme po levných letenkách, když tu najednou rodinná hurá akce „bereme dědu na Ukrajinu, jak jsme mu slíbili, s asi pětiletym zpožděnim“ (článek o Užhorodu). Tour de Užhorod se fakt vydařila. Doporučuju takovýhle procházky po rodinný historii dělat všem, i kdyby vaše rodinný kořeny nesahaly dál jak na Kladno. Možná to vlastně byl nejlepší zážitek z celýho roku, i když to byla jen chvíle, ale byli jsme spolu a bylo nás dost.

Po cestě zpět jsme pak s Davidem a holkama zvládli další dvě památky UNESCO (Spišský hrad a Vlkolínec) a strávili pár dní v báječný kolibě v Ružomberoku. Tenerife jsme nějak letenkově prokaučovali a nakonec se rozhodli pro Portugalsko. To mělo všechno. Moře, sluníčko, nádherný památky, dobrý jídlo, úžasný lidi, oceanárium, skvělou atmosféru, lanovky, portský…pro mě ta země byla hrozně příjemný překvapení. Letěli jsme do Lisabonu, odtud autem do Porta a zase zpět. Stihli jsme navštívit (více či méně důkladně) šest UNESCO památek a odjela jsem s pocitem, že do Porta se musím nutně vrátit aspoň na prodloužený víkend a prochodit ho křížem krážem.

Inu, pokud to shrnu, čekala jsem, že si na seznam zvládnu připsat tak jednu UNESCO památku, se štěstíčkem třeba tři, ale jedenáct zářezů předčilo moje nejdivočejší sny! Příští rok na tohle nejspíš tak bohatej nebude. V srpnu nás čeká cesta do Denveru, kam jedeme kamarádce na svatbu. Zatím nejsme definitivně rozhodnutý, jestli brát děti nebo ne, ale momentálně se kloníme k nedětské variantě, páč máme pocit, že pravá americká svatba pro naše děti zásadně zábavný zážitek nebude. Navíc bychom to chtěli zkusit spojit s návštěvou Fallingwater, domu nad vodopádem od Franka Lloyda Wrighta. Už jsem Davida s tim uměnim tak zblbla, že jeho sen je vidět Wrightův barák. Před pár lety, když jsem ho zatáhla do Taliesinu v Arizoně, ani netušil, kdo to Wright je. Teď dá jeden Fallingwater za milion New Yorků. Zastávku v NY jsme totiž taky zvažovali. Tam sice Wright postavil Guggenheimovo muzeum, ale Fallingwater je Fallingwater. Každopádně na prohlídku Fallingwater malý děti nesmí, takže tenhle plán je schůdný jen, když se rozhodnem, že bez nich týden vydržíme.

Ráda bych taky konečně navštívila Litomyšl, protože mi jako jediná z českých UNESCO památek chybí. Už jsem začala i pokukovat po ubytování v Litomyšli. Velikonoční svátky by mohly být příhodná příležitost. Taky bych chtěla do Berlína. Sice už jsem tam jednou byla a k srdci mi úplně nepřirostl, ale sledovali jsme teď seriál Babylon Berlin (doporučuju!) a nějak jsem na Berlín dostala chuť. A taky na Postupim! Takhle na jaře, když zámecký parky kvetou, to tam musí být fakt pecka. A ještě mám jedno sobecký přání, že bych si ráda dopřála nějaký wellness pobyt. Všechny ty relaxy pro dámy s masážemi a drinky zní skvěle a doufám, že se něco poštěstí, ale popravdě bych byla vděčná i za víkend na ubytovně v Sokolově, když tam nebudu muset nikomu utírat zadek.

Uvidíme, jak to vyjde. Třeba se zase zjeví nějaká rodinná hurá akce. Vůbec bych se nezlobila. A vám kromě rodinných hurá i nehurá akcí přeju hodně štěstí do nového roku! Ať se vám podaří si ho udělat tak krásný, jak si přejete. Co si budem povídat, ta dřina leží stejně hlavně na vás.

Park Štěpánka v Boleslavi plnej veverek

Borůvkový knedlíky v Holašovicích a Český Krumlov

Každoroční návštěva Jaroměřic nad Rokytnou

Restaurace ve vyřazenym letadle na Hatích. Doporučují čtyři z pěti milovníků bizáru. Zvlášť ta výzdobička. Proč chodit do Louvru, když můžete na Hatě?