úterý 19. září 2017

Palladiův pomníček ve Vicenze


            Některý města jsou takový pomníčky slavných mužů. Asi i žen, ale tady mě nějak nenapadají konkrétní případy. Klidně mě doplňte, jestli někdo víte. To máte Smetanovu Litomyšl, Wagnerův Bayreuth, Jiráskův Hronov, Šrámkovu Sobotku… Ale žádnej z těch kluků nebyl architekt, takže si ten pomníček sám nepostavil. A teď nemyslim jako nějakou hlavu na klacku uprostřed parku, ale prostě velikánský budovy z cihel, mramoru, kamení, dřeva, betonu, skla nebo čehokoliv jinýho, z čeho architekti staví. Mistrem tohohle pomníčkovýho oboru je asi Oscar Niemeyer a jeho Brasília (což je fakt pecka, kterou rozhodně vidět jednou musim…kuk tady). Jeho renesanční kolega Andrea Palladio se ve Vicenze držel ještě dost při zemi.

pátek 8. září 2017

Záchod s nejhezčim výhledem v Náměšti nad Oslavou (Léto s Vysočinou V)


            Z letního sídla už jsme se přestěhovali zpět do Prahy a tak nějak jsem se z toho přesunu, milionu praček a bordelu stihla vzpamatovat. Dokonce natolik, že za chvíli to zas zabalim a pojedem si zapět na Vysočinu takovou labutí píseň. Prostě si užijeme ještě trochu babího léta na vsi. Je tu taky čas na poslední článek o krásách tohohle kraje. A když už jsme u těch letních sídel, tak se pojďte kouknout domu k Benešovi. Jako k prezidentu Benešovi. Renesanční zámek v Náměšti nad Oslavou totiž po druhé světové válce prodělal přestavbu na jeho letní sídlo. A že to měla být přestavba velkolepá. V rámci všeobecnýho poválečnýho nadšení prý Náměšť málem dostala i nový fresky s námětem „tažení proti Hitlerovi“.

středa 30. srpna 2017

Neděle plná parádního jídla


            Mám ráda food festivaly. Všichni mají rádi food festivaly. A podle toho to na nich vypadá. Což je samozřejmě skvělý pro pořadatele a pro všechny, co dělají skvělý jídlo, ale horší už to bývá pro návštěvníka, který půlku času stráví ve frontách a další kus soubojem ostrých loktů o kus stolku. Když si k tomu připočtete ještě dítě, který už nejde připoutat ke kočáru a zároveň není dostatečně mentálně zralý a velký, aby mělo šanci se neztratit, nevychází vám z toho zrovna hezký odpoledne.

neděle 20. srpna 2017

Chuť a vůně Wachau



           Vlastně těch chutí moc není. Ty nejdůležitější jsou dvě – vína a meruněk. Samozřejmě tu je pak vůně Dunaje, skal, lesů a hub (houbaření tady taky frčí), chuť vídeňskýho řízku a bramborovýho salátu…, ale víno a meruňky jsou víno a meruňky. A toho vína taky není moc. Všude je to samý veltlínský zelený nebo ryzlink. Natrefíte i na jiný, ale tyhle odrůdy jsou signatura zdejšího kraje. A pak ty meruňky. I v takovym supermarketu Spar vás regál přesvědčuje, že bez meruněk se domu vrátit nemůžete.

neděle 6. srpna 2017

Zelenohorská legenda mistra Santiniho (Léto s Vysočinou IV)




          Jan Blažej Santini-Aichel je národní poklad, a kdyby nebyl, museli bychom si ho vymyslet. To možná přeháním, ale já ho naprosto nekriticky zbožňuju. On je prostě tak nějak obecně přitažlivej, trochu takovej Leonardo da Vinci. Toho má taky každej rád. Santini v sobě kombinuje správnou dávku tajemna, talentu a hlubokýho lidskýho příběhu k tomu. Narodil se totiž s tělesnou vadou, která mu zabránila převzít kamenickou dílnu po otci. Díky bohu za vadu, protože jinak by nevzniklo celé to úžasné Santiniho dílo, které je naprosto nádherné, působivé, ohromující, uchvacující, okouzlující…a dá se v něm číst jako v knížce. Ty odkazy, narážky, možné výklady tak podněcují lidskou fantazii, že by se o Santiniho stavbách dal napsat napínavý román. Počkat, to už vlastně někdo udělal!

pondělí 24. července 2017

Jako Fénix z popela (Léto s Vysočinou III)


          Možná si ještě pamatujete (ti mladší už teda určitě ne), jaký kdysi bylo vyjet do Rakouska nebo do Německa. Za hranicemi čekal úplně jiný svět – upravený domečky, trávníčky, kytičky, omalovaný fasádičky. U nás bylo tak nějak šedo, pusto, oprýskáno. Komunistický režim nebyl k památkám zrovna přívětivý. Sice když kouknete na fotky Českýho Krumlova z osmdesátek, má to takovou omšelou romantickou atmosféru, ale řekněme si upřímně, padalo nám to tu na hlavu. Z mnoha zámků se staly pasťáky, JZD a v důsledku prostě ruiny. A tyhle ruiny se po revoluci dostaly zpět původním majitelům a co teď s tím, že jo? Váš pradědeček sice byl bohatej, ale vy prostě bydlíte v paneláku a pracujete v kanclu od devíti do pěti. Co se zámkem, ve kterym byl kravín a podle toho to v něm vypadá? Památky mívají pohnuté osudy a já o nich ráda píšu, takže dnešní článek bude o dvou dost nepravděpodobných happy endech a o jednom zámku, který na svého prince pořád čeká.

úterý 11. července 2017

Za humny leží Třebíč (Léto s Vysočinou II)


           Cestujeme přes půl světa a často zapomínáme na krásy, co máme za humny. Sníme o dalekých krajích a moc toho neznáme ani z těch blízkých. Sice jste třeba viděli pyramidy, Sochu svobody nebo Tádž Mahal, ale kolik z dvanácti českých divů světa jste navštívili? Já osobně v tomhle mám velké mezery, i když z těch českých UNESCO památek už mi zbývá akorát Litomyšl. Ale nejde jen o UNESCO památky. V České republice je plno krásných míst a cítím se trochu jak ostuda, že jsem tam ještě nebyla. A to ani nemluvim o našich sousedech. Pokud jde o Slovensko, tak tam se ze svý neznalosti červenám až na zadku. Jenže ono si říkám, že tam vlastně můžu kdykoli, když je to za rohem, že plánovat musim spíš ty velký cesty na místa, kam se podívám nejspíš tak jednou v životě. Bohužel z toho pocitu, že tam můžete kdykoli, často pramení fakt, že se tam vlastně nekouknete nikdy. Takže bohužel upřímně řečeno z Třebíče znám spíš supermarket Albert a tamější nákupní zónu než židovskou čtvrť.