uneseni: renesance

To jsme tehdá poprvé vyvezli Toničku za hranice. Tehdy se vlastně lámal chleba, jestli to půjde. V autě byla schopná prořvat i třicetiminutovou cestu k mámě, ale do Krakova jsme kupodivu díky zvířátkům ze Sago Mini na mobilu, vařila myšička kašičku (sedm set padesátkrát) a vyndávání obsahu mojí peněženky (osm set šedesátkrát) dojeli vcelku v klidu a míru. A jelikož nás jedny svátky klidu a míru v brzké době čekají a plno lidí se chystá obrážet adventní trhy, nastal čas sepsat Krakov. Z Prahy je to sice dál a zato horší cesta, ale pokud je vaším domovem region razovity, máte to skoro, coby kamenem dohodil. Navíc bych tam neočekávala takový davy jako v Drážďanech nebo ve Vídni a ještě je tam o dost levnějc.

V Krakově jsme sice strávili pět dní, ale jelikož jsme toho chtěli stihnout hodně, na samotné město nám zbyl den pouze jeden. Pokud teda nepočítám večerní pobíhání po okolí našeho penzionu v zoufalé snaze najít nějakou restauraci. Kromě všudypřítomných Žabek-večerek, stánků s gyrosem a jedný (mimochodem výborný) thajský restaurace tam nebylo nic. Jedna ze záhad světa – kousek od centra, lidu taky dost, ale pokud jde o pohostinství, chcípl tam obrovskej pes.

Jeden den je na Krakov zoufale málo. Na to, abych stihla vše, co bych chtěla, to chce dny aspoň dva. Jelikož jsem přes to umění, hlavní dva body návštěvy byly jasné – Leonardo da Vinci a Veit Stoss. Předpokládám, že první jméno je vám dostatečně známé. Možná jste i viděli Monu Lisu v pařížském Louvru nebo Poslední večeři v Miláně, ale věděli jste, že jeden z da Vinciho obrazů mají také v Krakově? Pokud jste to náhodou nezaznamenali, tak nedávno byl da Vinciho obraz Salvator Mundi vydražen za 450,3 milionu dolarů (zhruba 9,8 miliardy korun) a přepsal tak všechny aukční rekordy. To jen, abyste si udělali představu o hodnotě, kterou by krakovská Dáma s hranostajem asi tak mohla mít, kdybychom ji převedli na peníze, a jaká vzácnost to vlastně je. Leonardo da Vinci byl sice slavným malířem, ale mnoho obrazů po něm nezbylo, takže každý z nich si jeho majitel pořádně hýčká a každý z nich je turistickým tahákem.

V době, kdy jsme Krakov navštívili, byla Dáma s hranostajem vystavena v královském hradě na Wawelu. Teď už ji najdete v krakovském Národním muzeu, což vlastně rozšiřuje seznam věcí, co ve městě vidět. Dámu s hranostajem si nesmíte nechat ujít a ten Wawel taky ne. Kromě té Dámy s hranostajem jsme ho viděli jen zvenku, ale minimálně za procházku stojí. Pokud budete mít času víc, můžete jít na některý z prohlídkových okruhů. Jen Wawel nabízí aktivit na celý den víc než dost.

A teď k tomu neznámému jménu a dalšímu místu, které v Krakově nesmíte minout – Rynek Główny, Krakovský rynek, Hlavní náměstí, největší náměstí v Krakově, prostě pupek města. Uprostřed se nachází historická tržnice Sukiennice, kde si můžete obstarat všechny možný i nemožný suvenýry, ale hlavně tu je kostel Nanebevzetí Panny Marie s 13 metrů vysokým oltářem od Veita Stosse. Tento významný pozdně gotický sochař sem přišel z Norimberku, přičemž jeho Andělský pozdrav z norimberského kostela svatého Vavřince je něco, co taky vidět chcete. To jen tak na okraj, pokud byste nebyli od Ostravy, ale spíš od Plzně a na adventní trhy byste mířili západním směrem.

I když znáte obrázky z knih a jste si vědomi faktu, že ten oltář je fakt velikej, stejně si jen těžko dokážete představit tu úchvatnou nádheru velikosti stáda krav. A to se horní díl oltáře zrovna restauroval! I tak to byl veliký zážitek. Ostatně celý interiér kostela je překrásný. Pokud byste v Krakově měli jen chvilku, tak prostě zamiřte sem. A pokud budete mít času víc, tak určitě nevynechte ještě návštěvu Schindlerovy fabriky. Jestli vám jméno Oskar Schindler čirou náhodou nic neříká, pusťte si prvně film Schindlerův seznam, případně si pořiďte knihu. Ostatně ten film je klasika. Na ten se podívejte, i když se do Krakova nechystáte.

A nakonec ještě pár dalších tipů na místa, kde jsem v Krakově nebyla – židovská čtvrť Kazimierz a podzemí pod hlavním rynkem. Prostě je toho skoro až na zaběhnutí památkovýho maratonu (mimochodem jeden opravdový nepamátkový se v době naší návštěvy v Krakově fakt běžel).

A pak jsou tu výlety mimo Krakov, kde jsem byla, a proto jsem neměla čas běhat po Krakově: Osvětim, solný důl Wieliczka a Kalvárie Zebrzydowska. Článek o tom, jak se to dá všechno zvládnout s kočárkem a dítětem, kdybyste náhodou chtěli jít v našich stopách, najdete tady, ódu na ubytování zde a na thajskou restauraci zase tu. A tímto už můžete považovat tenhle náš krakovský výlet za uzavřený, páč jsem o tom napsala snad všechno, co jsem mohla.

Krakovský rynek a historická tržnice Sukiennice

Pohled dovnitř

Tyhle panenky jsem hrozně chtěla koupit Toničce (trochu teda sobě), ale v jejim roce mi to přišlo poněkud předčasný. Teď si stejně radši hraje s autíčkama. Tak třeba Stázka se chytne.

Čau, ahóóóój!

Tak tyhle pirohy...tak ty jsme neměli. Ale jiný jo. Miluju polský pirohy!

Wawel

Pohled z Wawelu

Leonardo da Vinci, Dáma s hranostajem. Fotit se nesměla, obrázek je z Wikipedie.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Interiér kostela

A detail oltáře od Veita Stosse

No comments

Dokonale symetrická villa Rotonda od architekta Palladia ve Vicenze

Některý města jsou takový pomníčky slavných mužů. Asi i žen, ale tady mě nějak nenapadaj konkrétní případy. Klidně mě doplňte, jestli někdo víte. To máte Smetanovu Litomyšl, Wagnerův Bayreuth, Jiráskův Hronov, Šrámkovu Sobotku… Ale žádnej z těch kluků nebyl architekt, takže si ten pomníček sám nepostavil. A teď nemyslim jako nějakou hlavu na klacku uprostřed parku, ale prostě velikánský budovy z cihel, mramoru, kamení, dřeva, betonu, skla nebo čehokoliv jinýho, z čeho architekti staví. Mistrem tohohle pomníčkovýho oboru je asi Oscar Niemeyer a jeho Brasília (což je pecka, kterou rozhodně vidět jednou musim…kuk tady). Jeho renesanční kolega Andrea Palladio se ve Vicenze držel ještě dost při zemi.

Ale kde by Vicenza byla bez Palladia? Dokonce i Wikipedie říká, že Vicenzu proslavil především Palladio. Bez něj by to bylo asi hezký provinční městečko, kterých jsou v Itálii mraky. Takhle je v něm plno parádní architektury a snad na všem, co tam za něco stojí, se Palladio podepsal. Nebo tam aspoň natřel dveře. Místní jsou mu taky patřičně vděční, takže Palladio se ve městě jmenuje všechno. Jestli tam jsou nějaký veřejný záchodky, určitě se taky jmenujou Palladio. Historický centrum protíná Corso A. Palladio, v jehož okolí najdete dost architektových děl, ale pak tu je plno míst, který už s architektem nemají nic společnýho – hotely, restaurace, nákupák i sportovní centrum.

Ono se není čemu divit, protože Palladio je hotová architektonická superstar a jeho stavby jsou prostě dokonalé. Krása, harmonie, hotová ušlechtilá prostota a tichá velikost. To s tou prostotou a velikostí adresoval sice J. J. Winckelmann jiné epoše, ale na Palladia mi to sedí jak střevíček na Popelku. Nikde nic nechybí, nepřebývá, je tu pravidelno, symetrično a zároveň tu není nudno.

Tak třeba taková Villa Rotonda (nebo taky Capra, Almerico či La Rotonda), o které se Goethe vyjádřil že „snad nikdy nebylo v architektuře dosaženo takového přepychu“ (citát: "Rotonda – Goethe" mi zůstal v hlavě ze studií, musela jsem to tu udat, na Úřadu práce ho nechtěli), to je tak dokonalá symetrie, až je z toho divočina. Vilky na důchod totiž mívají většinou hlavní vchod, kde můžete zazvonit, když jdete na návštěvu, ale kde zvonit tady, když jsou všechny čtyři strany stejný? Žádná není ta „hlavní“, což vilu tak nějak víc propojuje s okolní krajinou. A ty výhledy vážně stojí za to, i když venkovské stavení dávno spolklo město.

výhledy z Palladiovy La Rotonda ve Vicenze

Vila měla být opravdovým chrámem vědění. Podobnost s římským Pantheonem není náhodná a vůbec působí spíše dojmem duchovního svatostánku, včetně vnitřní výzdoby. Bohužel uvnitř se fotit nesmí, takže se o tu nádheru nemůžu podělit, ale nějaké fotky najdete na oficiálních stránkách anebo jinde na těch internetech. Vila je stále v soukromých rukou rodiny Valmarana, která ji koupila roku 1911, což mě docela překvapilo a zároveň jsem ráda, že si to rodina nesyslí jen pro sebe umožňuje prohlídky. Znamená to ale, že si návštěvu musíte trochu naplánovat. Dovnitř se dostanete jen ve středu a v sobotu.

Ale zpět do centra města. Tam si určitě nenechte ujít Palladiovo Teatro Olimpico, což je nejstarší zachované zastřešené divadlo na světě. Na stropě je ovšem namalovaná obloha. Asi aby to pro tehdejší publikum nebyl takový nezvyk. Druhá stavba, kterou je nutno vidět, je Basilica Palladiana, což je středověká radnice, kterou Palladio obestavěl dvojitými arkádami a šup, zase se to jmenuje po něm. Upřímně řečeno na samotnou Vicenzu bych doporučila si vyhradit klidně dva dny, protože tam lze koupit výhodné vstupenky, díky kterým uvidíte kromě Teatro Olimpico i galerii sídlící v další Palladiově stavbě, Palazzo Chiericati, a která má pěkný sbírky. No, díky těm vstupenkám toho uvidíte mnohem víc a bylo mi hodně líto, že ten čas prostě nemáme. V Basilica Palladiana je zase nahoře terasa, kde si můžete dát drink, prostě je toho mnoho. My za ten den stihli La Rotondu, oběd na náměstí Piazza dei Signori, procházku po Corsa Andrea Palladio, prohlídku divadla, kostel Santa Corona (tam určitě taky jděte dovnitř) a už jsme zase museli mazat domu.

Ve Vicenze a v celém benátském regionu je Palladiových staveb hodně. Jejich průzkum by vydal na samostatnou, alespoň týdenní dovolenou. Pokud někde tam budete, určitě koukněte na další místa, která můžete navštívit (já bych například velmi ráda taky do Villa Barbaro). A Palladia nevynechte ani při návštěvě Benátek, kde jsou jeho nejkrásnější kostely.

La Rotonda ze všech možných i nemožných úhlů

Andrea Palladio, Villa Rotonda ve Vicenze

jedna ze stran vily La Rotonda ve Vicenze

zahrada Palladiovy vily La Rotonda ve Vicenze

Villa Rotonda od architekta Palladia ve Vicenze

dokonale souměrná La Rotonda od Palladia

Piazza dei Signori

Basilica Palladiana

Sám velký mistr

Teatro Olimpico, nejstarší zastřešené divadlo ve Vicenze

Teatro Olimpico - zvenku vypadá poměrně nenápadně,

interiér nejstaršího zastřešeného divadla ve Vicenze

Kostel Santa Corona

Palazzo Chiericati

2 comments

Z letního sídla už jsme se přestěhovali zpět do Prahy a tak nějak jsem se z toho přesunu, milionu praček a bordelu stihla vzpamatovat. Dokonce natolik, že za chvíli to zas zabalim a pojedem si zapět na Vysočinu takovou labutí píseň. Prostě si užijeme ještě trochu babího léta na vsi. Je tu taky čas na další článek o krásách tohohle kraje. A když už jsme u těch letních sídel, tak se pojďte kouknout domu k Benešovi. Jako k prezidentu Benešovi. Renesanční zámek v Náměšti nad Oslavou totiž po druhé světové válce prodělal přestavbu na jeho letní sídlo. A že to měla být přestavba velkolepá. V rámci všeobecnýho poválečnýho nadšení prý Náměšť málem dostala i nový fresky s námětem „tažení proti Hitlerovi“.

Přestavba se nakonec držela při zemi a Náměšť skončila bez Hitlera. Může se pochlubit tak akorát Masarykovou bustou od sochaře Vincence Makovského a taky prvotřídními záchody. Tedy ne těmi pro dnešní návštěvníky. Ty jsem popravdě nezkoumala. Ale ty pro Benešovy návštěvy, dovedně ukryté ve zdi, jsou fakt dobré. A nejlepší je pak Benešův záchod s výhledem. Jo, tam se musely číst noviny.

Je skvělý, že se součástí prohlídkového okruhu stala i tahle nedávná minulost zámku a průvodci se ve svém výkladu neomezují na suchý výčet dat, jmen a na seznamy věcí v jednotlivých místnostech. Řekněme si upřímně tyhlety klasické prohlídky ve stylu – „v rohu vidíte kamna z 18. století, vedle dveří portrét pana X (jehož jméno nikomu z návštěvníků nic neříká) od pana Y (jehož jméno nikomu z návštěvníků taky nic neříká)…“ – jsou důvod, proč plno lidí vnímá návštěvy zámků jako těžkou prudu. Velmi milým překvapením také bylo, že prohlídka v Náměšti je ozvláštněná ještě expozicí, která přibližuje stolování šlechty v 19. a raném 20. století. Takže se dozvíte něco o tom, jak vypadala sváteční, všední i postní tabule či jak se prostíralo dětem. Upřímně řečeno tyhle dějiny každodennosti jsou poměrně zajímavé a zdá se mi to jako velmi dobrá cesta, jak často poměrně nudné prohlídky ozvláštnit a zároveň provětrat depozitáře.

Abych ale přidala pár těch suchých výčtů a letopočtů. Náměšťské panství v polovině 16. století získává rod Žerotínů. Jan starší ze Žerotína měl tehdy vysoké postavení jako zemský hejtman a samozřejmě chtěl nějaké reprezentativní sídlo. Prostě nemůžete hosty vídat v nějaký díře, chtělo to pořádný zámek podle poslední renesanční módy. Přestavba tedy proběhla. Máme tu pěkné arkády, psaníčkové sgrafito, půdorys připomínající italské kastely a hlavně jedno parádní mohutné schodiště, jaké jinde v Čechách nenajdete. Kromě Žerotínů se v 19. století na Náměšti podepsal nějakými úpravami také rod Haugwitzů, které pak vyhnal až ten Beneš. A když i ten odešel (a že tu moc nepobyl), přivezly se sem gobelíny, zámek se otevřel veřejnosti a taky tu párkrát komunisti nechali přespat soudruha Brežněva.

Kromě zámku se skočte dojít dolu do podzámčí projít po baroknim mostě, podél řeky Oslavy a zaskočit do jedný ze zdejších fajn kaváren. Na dobrý kafe je Náměšť vůbec bohatá a vlastně i tak Vysočina obecně. Prostě na Vysočině je krásně a barevný podzim láká ještě na dovolenou, takže se podívejte třeba na hotely.cz a vydejte se na výlet. Konkrétně nabídku hotelů na Vysočině najdete tady. Mívají vcelku fajn akce a různý pobytový balíčky.