Viděli jste opravdu to, co jste viděli? Neklame vás zrak? Vaše hlava? Nečetli jste moc detektivek? Není to celý vlastně výmysl z nudy? Výplod fantazie? Bude vám to někdo věřit? A věříte vlastně sami sobě?
Tisíckrát prověřené detektivkové schéma. Hitchcockovo klasický Okno do dvora, kde je hlavní hrdina kvůli zlomený noze odkázán na kolečkový křeslo. Z těch posledních hitů potom Dívka ve vlaku. Vlastně to okno neboli fotka z výletu na zříceninu v Podyjí a moje objevená obliba detektivního žánru mě nakoply napsat tenhle článek.
Navíc je zima a kdy jindy se zachumlat s čajem do teplýho pelechu a začíst se do něčeho, co vás chytne a nepustí? Při čem vám bude běhat mráz po zádech. Poslední rok jsem se do detektivek poměrně zakousla, ale popravdě nemám až takový přehled a občas vyloženě sáhnu vedle. Přece jen pokud už máte něco načteno nebo nakoukáno, časem vám ty ztraumatizovaný detektivové se zálibou v alkoholu začnou trochu lízt krkem. Nebo už skoro od začátku víte, jak to dopadne. Nebo vám zážitek zkazí závěrečný vrahův monolog, kde vám polopaticky vysvětlí, jak to celý bylo, kdybyste to náhodou nepochopili. A hlavně tim samozřejmě poskytne hlavní hrdince čas na to, aby mu zasadila smrtelnou ránu. Proč si tohle ti záporáci vždycky dělají?
Do článku jsem tedy hodila detektivky, který mě bavily a překvapily, který si myslim, že stojí za přečtení, i když si nebudeme nalhávat, něco o vysoce intelektuálních kvalitách, ale dobrý řemeslo se taky počítá.
Samuel Bjørk, Sova
Nějakou dobu mi trvalo, než mě to opravdu začalo bavit. Ale pak už mě to nepustilo. Vyšinutý sériový vrazi, inscenovaný místa zločinu, plno životních traumat prakticky všech postav, v podstatě všichni jsou tam magoři a celý je to naprosto nepravděpodobný. Ale v rámci žánru dobrý. Hlavně jsem si díky týhle knížce uvědomila, že mě ty detektivky vlastně dost baví. Dala jsem pak i další autorovu knihu z téhle série – Clona – a ta už mě tolik nechytla. Bjørk má ale na svědomí i fajn detektivky pro děti. Ty naopak doporučuju moc.
Michaela Klevisová, Drak spí
O poznání civilnější detektivka. Hezky vykreslený vztahy malý vesnice, kde se postupně odkrývají letitý nánosy bahna "co si kdo kde s kym". Celý je to vlastně strašně banální a obyčejný jako asi většina vražd, který se prostě stanou. A trochu mi ta jihočeská vesnice připomínala Jiřího Hájíčka. Do Klevisový se hodlám pustit dál a jsem zvědavá, jestli i ostatní knížky budou můj šálek kávy.
Elly Griffiths, Křižovatky smrti
Tohle. Říkala jsem si, že to bylo jen příjemný řemeslo a ten příběh mi vyšumí. Po pár měsících můžu říct, že detaily sice vyšuměly, ale ty pocity, když jsem četla finále, asi nezapomenu nikdy. Stránky uháněly jak zběsilý a upřímně jsem si říkala, že mě z toho napětí trefí. Autorka si všechny postavy krásně rozestavěla na šachovnici a ten závěr letěl úplně šíleně. Po tomhle jsem musela nasadit detektivkovou rekreaci. A to mi přitom vrah byl jasnej poměrně brzo.Kniha je první díl série o forenzní archeoložce Ruth Galloway, ale trochu se bojim pustit do dalších příběhů, protože mám poněkud velká očekávání.
Tom Rob Smiths, Farma
Stojí za přečtení, i když je to teda zvláštní kniha. Začátek mě chytil šíleně a říkala jsem si, že to bude boží. Hlavní hrdina má rodiče, který se milujou, odstěhujou se z Anglie do Švédska a všechno je sluníčkový. Jenže najednou zavolá otec, že matka se zbláznila. A pak zavolá matka, že jí otec chce zabít. Většina knihy je vyprávěná z pohledu matky, což mi za nějakou dobu přišlo celkem únavný a říkala jsem si, ať se ta ženská už proboha vykecá. Ale zase se mi potom líbilo, jak se to propletlo dohromady, a celý ten příběh se mi nějak usadil v hlavě.
Jane Harper, Sucho
Díra v Austrálii sužovaná šílenym suchem, jedna (sebe)vražda a detektiv, který přijíždí na pohřeb nejlepšího kamaráda, se kterým ho pojilo velký a hluboko zakopaný tajemství. Upřímně, jak se to rozehrálo, čekala jsem víc. Přece jen tim suchem se dalo pořádně zatopit. Ale ten příběh proplétající minulost a současnost byl vlastně celkem dobrý.
Sara Blaedel, Zapomenuté dívky
Čerstvá mrtvola, která ale podle úředních záznamů měla být mrtvá už desítky let. Navíc měla dvojče, které údajně kdysi zemřelo taky. A v okolí začíná docházet k dalším útokům na ženy. Hlavní vyšetřovatelka tak hledá nejen současného vraha, ale pátrá i potom, co se stalo kdysi. Knížka je taky součástí série, která je evidentně dost úspěšná.Detektivek jsem četla loni víc, ale ty další až tak nestojí za zmínku. A letos jsem si kromě detektivek dala takový drobný předsevzetí, že budu číst víc klasiky. Teď tu mám připravenýho Thomase Hardyho a jeho Tess z d'Urbervillů. Jo, a možná bych se mohla naučit odkládat knížky, který mě nezaujmou. Všechno poctivě dočítám, ale toho času je sakra málo.
Dali jste si taky nějaké knižní předsevzetí? A co vy a detektivky? Nějaká doporučení?
A jestli si chcete víc povídat o knížkách, tak tady je můj profil na goodreads.
Miluju Itálii. Miluju, jak dýchá životem. Miluju, jak (slovy klasika) ten život nekrájí, ale opravdu ho žije. Opravdu si ho užívá.
Máte tyhle pocity z některé země světa? O Francouzích se něco takého taky říká. Že se prostopášně prolévají vínem, užívají si tučná jídla a přitom jsou zdraví, hubení, šik a s dobrou náladou. Možná to pro Francouze platí, ale úplně tyhle radosti nepřenášejí na turisty. Italové jsou mnohem srdečnější. Ale možná jsem jen natrefila na špatný vzorek. Navíc jsem ve Francii dlouho nebyla, zato severní Itálie byla jedna z našich posledních předcovidových dovolených. Možná proto na ni tak ráda vzpomínám. Jak ráda bych zas posedávala v italských uličkách a pila prosecco.
Druhý Řím
Ospalé městečko, sytá zeleň venkova, stín středověké baziliky a antické ruiny. I když jde o turisticky atraktivní lokalitu, výběr míst k obědu tu zrovna velký nebyl. Narazili jsme jen na pizza bistro a kavárnu s gelatem a dortíky. Oboje velmi fajn, ale představit si, že tady kdysi žilo na 300 000 lidí chce velkou porci fantazie. Pro názornou ukázku – 300 000 je město někde mezi Brnem a Ostravou. Dnes má italská Aquileia 3 330 obyvatel a v Čechách se jí aktuálně do počtu vyrovná město Staňkov, o kterém pravděpodobně nikdo z vás nikdy neslyšel.Ve své antické době a podobě byla Aquileia nazývaná druhým Římem. Město mělo svůj vlastní říční a námořní přístav (ten byl na nedalekém ostrově Grado). Mělo v zásadě všechny vymoženosti doby – forum, veřejnou baziliku, hřbitov, velké lázně, hipodrom, nechyběl ani akvadukt a kanalizace. Velkolepost vzala za své, když se tu roku 452 prohnal Attila se svojí armádou, a i když i potom hrála Aquileia významnou církevní roli, velká část obyvatelstva přece jen utekla a město zapadalo prachem.
Což je ovšem dobře pro nás. Archeologové prý městu přezdívají druhé Pompeje. Pod tím prachem staletí se totiž prý nachází neuvěřitelné množství pokladů čekajících na objevení. A také věcí, které nám líp pomůžou pochopit doby dávno minulé. Právě pro tohle dřímající archeologické bohatství byla Aquileia zapsaná na seznam kulturního dědictví UNESCO.
Raně křesťanské poklady
Druhým důvodem jsou raně křesťanské památky. Těch obecně není moc. Ježíš Kristus neměl v pozemském životě úplně na růžích ustláno a jeho následovníci na tom po několik století nebyli o moc líp. V porovnání s nadějí na život věčný se nějaké to čtvrcení, křižování nebo napichování na rožeň jeví jako malichernost, ale hmotným kulturním památkám tahle situace úplně nepřála. Změnu přinesl až edikt milánský v roce 313, který znamenal svobodu vyznání pro všechny náboženství. Roku 380 bylo potom křesťanství prohlášeno za oficiální náboženství Římské říše, ale už roku 476 Západořímská říše zanikla a tohle datum symbolicky označuje i konec starověku a počátek středověku. Na raně křesťanské památek tedy logicky nenarazíte na každém rohu a ještě v takovém rozsahu, jaké nabízí Aquileia.Zdejší bazilika byla postavena již ve 4. století, a i když byla jako okolní budovy během středověku ještě různě přistavěna a přestavěna, dochovaly se zde naprosto fascinující a rozměrné původní mozaiky. Ty byly také dlouhou dobu zavaleny prachem a pozdějšími úpravami. Přišlo se na ně až počátkem 20. století, pokrývají prakticky celou podlahu hlavní lodi baziliky a jsou prostě úplně neuvěřitelný. Podlaha je pokrytá hejny ryb, mořských potvor a dalších vodních příšer. A právě k té rybí symbolice jsem se chtěla dostat.
Raně křesťanská ryba
Ryba byla jedním z nejdůležitějších raně křesťanských symbolů, byla vlastně takovým tajným kódem, na základě kterého jste poznali, že v tom křesťanství jede soused s vámi. Logicky pak figurovala i v raně křesťanském umění. Ryba – ichtys byla v řečtině zkratkou slov „Ježíš – Kristus – Boží – syn – spasitel“. Zároveň podobné mořské scény, jaké vidíme na podlaze v aquileiské bazilice mělo rádo i římské umění, takže je tu hezky ukázáno, jak to staré dostalo nový obsah. Prostě je to jiná výzdoba, než jak ji známe z našich kostelů.Ty významy, co najdete na podlaze jsou hodně bohaté a já na to nejsem úplně odborník, ale je tu třeba Jonáš a velryba, která ale na mozaice není velryba, ale jakási starořecká příšera, prý zosobnění všech hrůz a děsů, které na moři můžete potkat (větší fotky příšery zde). Jonáš, kterého sežrala a pak vyvrhla mořská příšera byl vnímán jako předobraz Kristovy smrti a jeho vzkříšení.
Dalším rybím tématem je „zázračný rybolov“ neboli scéna, kdy šel Ježíš s Petrem a dalšími na ryby. Hodili do vody sítě a Petr vyjádřil dost pochybnosti, že něco chytí. Chytili toho tolik, že to pomalu nestačili vytáhnout, kamarádi jim museli pomáhat a Ježíš řekl překvapenému Petrovi, že od téhle chvíle bude lovit lidi. Myšleno obrazně pro víru, ne na talíř. Odtud potom rybičky jako věřící, rybář jako kazatel, prostě něco podobného jako pastýř a ovečky, což je známo tak nějak obecně.
Tak to byla taková velmi zjednodušená vánoční rybí vsuvka, abyste byli moudřejší, až v křesťanském umění narazíte na ryby. Ale vůbec to není všechno, co Aquileia nabízí. Jsou tu ještě další římské památky a celé archeologické muzeum. A jako bonus červené víno refosco, které se tu pěstuje už od dob Římanů. Na dnes tak malé město je toho dost a za výlet to rozhodně stojí.
Novoroční předsevzetí si nedávám, ale jestli můžu mít nějaký přání, tak do té Itálie bych se v roce 2022 chtěla vydat. Na Aperol Spritz, na moře, památky a trochu toho italského života. Snad se mi to splní. A snad se všechny vaše přání pro rok 2022 splní i vám. Užijte si svátky, rybí hody, bramborový saláty, cukrovíčko a hlavně rodinu!
 |
| Vlčici dostala Aquileia od Říma k výročí |
 |
| Vzadu uprostřed vidíte, jak Jonáše hází mořské příšeře |
 |
| Fresky v kryptě |
 |
| A další mozaiky |
Údolí plné vinic, kterým
se proplétá Dunaj. Milion odstínů zeleně v Podyjí. Ulice italských městeček
pulzující životem. V dobrém víně se ukrývají kousky světa. Atmosféra,
kultura, klima, místní život. Vinaři tomu říkají terroir a i když se lokální duch
místa nepromítá jen do vína, ale i do jídla a celkové místní gastronomie, to
víno mi přijde nejjednodušší na převoz. Výhoda dovolené ve vinařském kraji mimo
jiné je, že všechny ty dovolenkový pocity můžete oživit a znovu si je užít i za
tuhé zimy (nebo lockdownu) doma na gauči.
Ty echt vinařské kraje bývají zajímavé i historicky a kulturně. Pěstování vína silně ovlivnilo místní kulturu, ráz krajiny a životy lidí. Jde o kulturní krajiny starý stovky až tisíce let. V italském Piemontu pěstovali vinnou révu již Etruskové v 5. st. př. n. l. Pěstování vinné révy v tokajské oblasti sahá až do 2. století, současná podoba a tradice se tu drží od 13. století. Francouzská Champagne byla proslulá vínem už v 11. století. Vinařské usedlosti rakouského Wachau pochází z pozdního středověku. Není divu, že řada těchto míst byla zapsána na seznam kulturního dědictví UNESCO a že si země svoje dědictví střeží pomocí různých ochranných známek. Šampaňské je prostě jen víno, které pochází ze Champagne, žádná Bohemka. Ale to už asi všichni víme.
Když cestuji, snažím se ty kousky světa nasát všemi smysly. Otisknout si je do hlavy ze všech možných úhlů. Číst, poslouchat, dívat se, zkusit místní speciality a dovézt si domu nejen pocity, zážitky, ale i nové chutě. A v těch vinařských krajích bývá chutí ještě o malý kousíček víc. Do třech takových míst vás teď vezmu.
Článek vznikl ve spolupráci s eshopem Víno od Bodláků, kde jsem vybrala tři vína a udělali jsme si s nima hezký tři dny. I jídlo jsem tematicky uvařila (o recepty se taky podělim) a vnesli jsme si do obýváku trochu rakouský, jihomoravský a italský atmosféry. Prostě jsme si tak pěkně gaučově zacestovali. Na eshopu Víno od Bodláků najdete vína z krajů blízkých i dalekých a podle toho, co jsme ochutnali, nemůžete výběrem šlápnout vedle. Na konec článku přihodim ještě seznam vinařských oblastí zapsaných na seznam UNESCO. Směle můžete začít ochutnávat a plánovat svoji příští dovolenou (nebo vzpomínat na ty minulý).
Wachau
Dunaj, meruňky, zříceniny, impozantní kláštery na každém druhém kopci a hlavně plno vína a vinic. To je rakouské údolí Wachau, světově proslulé svými veltlíny. Ty nejlepší prostě najdete ve Wachau a jestli máte rádi svěží lehčí vína jako já, bude se vám tady hodně líbit. Nám se Wachau líbilo (a chutnalo) maximálně a to jsme tehdy vlastě ani nejeli za vínem, ale za památkami. Těch je tu opravdu hodně – namátkou barokní klášter v Melku, klášter Göttweig, hrad Aggstein nebo městečko Dürnstein se svojí zříceninou a jasně modrou kostelní věží. Do toho plno vinic a proslulé jsou i zdejší meruňky (i pálenky z nich, kdybyste měli chuť na něco ostřejšího).Všechny tyhle poklady se rozprostírají mezi městy Kremže a Melk v údolí dlouhém pouhých 36 km. I z toho důvodu mi Wachau přišlo (a stále přijde) jako skvělé místo pro dovolenou s malými dětmi. Všechno je totiž kousek. My si to tam před lety maximálně užili. Schválně koukněte na starší článek o dovolené s dětmi ve Wachau. Najdete tam i tip na ubytování, další aktivity a něco i ke zdejší klasifikaci vín. Velkou výhodou Wachau je i dobrá dostupnost. Z Brna je to dvě hodinky, takže výlet za vínem se dá udělat jen na otočku a fakt to stojí za to.
Víno z Wachau a rakouský bramborový salát
Doma jsme velký fandové rakouských vín a taky rakouského bramborového salátu. Takovýho, co dostanete ve Vídni u Figlmüllera, protože to je prostě nebe v hubě. Posledních zhruba deset vánočních sezon se pokouším udělat přesně tenhle salát. Když už jsem si k ochutnání vybrala veltlín z Wachau z vinařství Johann Donabaum, rozhodla jsem se udělat k němu řízky a rakouský bramborový salát a trochu si na ty Vánoce potrénovat.Pokud tenhle rakouský (nebo tedy vídeňský, ale podle mě ho v Rakousku jedí všude a pořád) salát neznáte, tak je to lehčí verze bramborového salátu bez majonézy. Nejlepší recept najdete tady u pana Cuketky. Vše vysvětleno poměrně blbuvzdorně a já přidám jen pár poznámek za léta praxe. Když neseženete keřkovské rohlíčky, nevadí. Teď jsem udělala skvělý salát i z celkem ošklivých salátových brambor z Billy (nebylo na výběr). Důležitý je vařit brambory podobné velikosti. Vodu na brambory hodně osolte. A pokud jde o ocet, vyzkoušela jsem teď kombinaci jedné lžíce vinného octa a lžíce sladkého hruškového balsamica a byla to trefa do černýho. Výhoda salátu taky je, že ho máte za chvilku a nepotřebuje odležet. Schválně ho na Vánoce zkuste a dejte vědět.
Podyjí
Do Znojemska jsme se zamilovali už loni a letošní návštěva Národního parku Podyjí tuhle lásku ještě prohloubila. Podyjí má podle mě absolutně neuvěřitelný potenciál a v mnohém mi připomíná Wachau. Taky je tu údolí kolem řeky a památky na každém druhém kopci – a to jak na český, tak hlavně na rakouský straně. Za hranicí na Podyjí totiž navazuje rakouský národní park Thayaland.Proti Wachau je ale Podyjí zelenější, divočejší, svěžejší, dobrodružnější. Víc přírody a míň člověka. A přesně takový byl i sauvignon z vinařství Thaya. To bylo vyloženě letní Podyjí v lahvi, což takhle v zimě, v době covidový, když za okny zuří sněhová vánice, zahřeje u srdíčka. Z tohohle vinařství chci rozhodně ochutnat další lahve a v létě, až budeme na Vysočině, dáme nejspíš i výlet. Sídlí ve vesnici Hnanice, což je nádherná vstupní brána do Podyjí a doporučuji udělat si tam výlet všema deseti (kuk na samostatný článek o Podyjí).
Znojemská hovězí
Co si uvařit k vínu ze Znojemska než znojemskou hovězí? Dělala jsem ji poprvé a musim se pochválit maximálně. Takhle si to zkuste uvařit, je to rozhodně lepší než UHO s okurkama, který se běžně podává v restauracích v rámci poledního meníčka.Jak vaří znojemskou ve Znojmě, netušim, ale podle Regionální kuchařky Petry Pospěchové do téhle okurkové omáčky patří smetana. Pospěchová ovšem hovězí vaří, což mi nikdy nevyjde moc dobře, tak jsem se rozhodla zkřížit se smetanou a okurkama recept na klasický vídeňský roštěnky. Základní recept na roštěnky najdete zde na Apetitu. Použila jsem teda jen zhruba půl kila masa a jednu cibuli (ostatních věcí od oka). Postup podle receptu a když máte hotovo, vyndáte maso, do omáčky přidáte 250 ml smetany, 4 na kostičky pokrájené okurky, prohřejete a dochutíte lákem z okurek. Pak už jen vrátíte maso a můžete podávat, nejlíp s rýží. Bylo to boží a hezký dny se znojemskou hovězí a znojemskym vínem si budeme dělat častěji.
Prosecco a severní Itálie
Na Italech a Itálii mě fascinuje, jak žijou. Povětšinou ta jejich městečka a vesnice dýchají životem, lidi si užívají každý den, i když je hnusně, a to nejlíp u drinku. Když jsme dva roky zpět byli v listopadu v severní Itálii, tak mě úplně dostalo, že i v deseti stupních lidi seděli venku, pili Aperol Spritz, povídali si a bavili se. Já v takovym počasí mám chuť zalízt tak akorát pod deku a pít tam čaj až do jara. Možná to tak není všude, ale Grado a Terst rozhodně žily a na mě to silně zapůsobilo (článek o Gradu najdete tu).Kousek od Terstu se taky nachází ves Prosecco, která dala tomuhle pití jméno. Poměrně zajímavý je, že v dnešní době je tahle oblast už tak trochu proseccově odstrčená a prosecco ve vaší lednici pochází odněkud z Benátska. V každym případě je pro mě lahev prosecca symbolem bezstarostných italských ulic. Vždycky si je vybavím.
K vybranému proseccu jsem tentokrát nic nevařila. To mi stejně nejvíc chutná s chuťovkama jako italská šunka, grissini a olivami a tak jsem taky lahev vzala na naší adventní rodinnou party. Mám pro vás ale aspoň tip na pizzu, co zvládnete doma. Nejspíš nebude elegantní a bude spíš česká, ale já ji dělám podle tohohle receptu od Kluků v akci a naše děti jí takhle nejradši. Česká pizza lepší italský. Jít s nima do nějaký dobrý pizzerie je za trest, protože vždycky fňukaj po Margheritě od mámy.
A pokud byste si chtěli počeštit i ten Aperol Spritz, zkuste Becher Spritz. Pili jsme to nedávno ve Varech a chutná to opravdu dobře (o dost líp, než to zní). Příprava je naprosto jednoduchá – místo Aperolu použijete Becherovku Lemond.
 |
| Becher Spritz v Grandhotelu Pupp |
Další vinařské oblasti zapsané na seznam UNESCO
Na závěr ještě další
UNESCO vinařské oblasti, kam si můžete začít plánovat dovolenou a případně je
začít v rámci toho plánování ochutnávat.
Ve Francii je to: Saint-Émilion, údolí řeky Loiry (vína od Loiry zde), Burgundsko (kuk burgundská vína) a samozřejmě Champagne (bublinky). Dále pak máme Itálii – ostrov Pantelleria a severoitalský region Piemont (vína tu a já si o cestě sem sním na tohle léto). Nezaostává ani Portugalsko se dvěma zápisy – údolí řeky Douro a vinařská kulturní krajina na ostrově Pico (Azory). Po jednom vinném zápisu pak mají Rakousko (údolí Wachau), Německo (střední Porýní), Maďarsko (Tokaj), Švýcarsko (Lavaux) a Chorvatsko (Starigradská pláň). Určitě by se našlo ještě něco, ale to bychom tu asi byli až do rána bílého, takže nezbývá než popřát krásné cestování, ochutnávání a hlavně klidný adventní čas.
PS: Víno od Bodláků má i podcast Vínocast. Dozvíte se tam hodně o víně, ale hlavně i o místech, odkud různé odrůdy pochází a kde se pěstují. Je to vtipný, není to snobský a vůbec hezký to mají.
 |
| Wachau |
 |
| Klášter v Melku |
 |
| vinice a klášter Göttweig |
 |
| Wachau - památky, Dunaj, vinice |
 |
| Podyjí |
 |
| vinice Šobes v NP Podyjí |
 |
| Znojmo |
 |
| Listopadový Terst |
 |
| ulice Terstu a Aperol Spritz všude |
 |
| Grado |
 |
| Itálie, jak ji mám ráda, a pizza, jak ji holky nerady. |
 |
| A pizza, jak ji holky rády. Sice Itálie, ale styl východoněmeckej. |
 |
| První podcast vůbec, co jsem zvládla poslouchat! K výrobě masek na podzimní slavnost to bodlo :) |
