uneseni

Nedávno jsem zjistila, že kromě fashion blogů, food blogů nebo travel blogů existuje samostatná kategorie mama blogů a navíc je i soutěž o nejlepší mamablog. Každý, kdo mě zná, moc dobře ví, že tohle je něco, co jsem vždycky chtěla vyhrát. Začínám tedy s mama články a doufám, že příští rok to mám díky vašim hlasům v kapse.

A teď vážně. Máme roční dítě a jezdí s námi, takže to prostě občas trochu o dětech bude. Nebudu tedy zabíhat do detailů typu, jak si poradit s posranou plínou v solném dole, ale říkala jsem si, že pár informací ohledně těch jednotlivých míst, co jsme v Krakově a okolí navštívili, někomu třeba v budoucnu pomůže.

Osvětim

Pár lidem asi přišlo jako dost blbý nápad jít do koncentračního tábora s ročním dítětem. Moje teorie byla, že roční dítě je intelektuálně někde mezi kokršpanělem a šimpanzem (šimpanz se na rozdíl od naší Toničky pozná v zrcadle) a předpokládám, že ani jednomu z těch zvířat by návštěva Osvětimi žádné trauma nezpůsobila, protože prostě neví. Strašné je to místo kvůli tomu, že víme, co se tam dělo. Samozřejmě to byla jen teorie, hlubším výzkumem jsem to potvrzené neměla, takže jsem z toho, zda nebude působit nějaký „duch místa“, byla trochu nervózní.

U vstupu do Osvětimi II – Březinky nás na informační tabuli přivítal kromě přeškrtlého psa, zmrzliny a dalších položek i přeškrtlý kočárek. Nosítko jsme ten den zapomněli samozřejmě v Krakově na pokoji. Už jsme se chystali vzít dítě do náruče a kočárek odvézt zpět do auta, když nám hlídač řekl, že dovnitř s kočárem můžeme, ale nesmíme s ním vcházet do jednotlivých budov (tak to ostatně uvádí i na webu). To stejné pravidlo platí i v Osvětimi I, kde ale ještě projdete bezpečnostní kontrolou a nezkoušejte tam projít s žádnou taškou větší než A4. Jediná výjimka je taška s věcmi pro dítě. Toničky kabelka s plínkami prošla, moje byla dost nemilosrdně vykázána do úschovny zavazadel.

Osvětim I je možné navštívit od desíti do tří pouze s průvodcem. Tou desátou si nejsem jistá, tou třetí ano, protože to jsme šli my. Skupinové prohlídce s průvodcem jsme se radši chtěli vyhnout, protože nikdy nevíte, jak se na ní dítě bude chovat a povídání o plynových komorách bych opravdu nerada někomu zpříjemňovala protivným dítětem. I když to tam evidentně není až tak neobvyklé. Přečetla jsem si o páru, který svému miminu během celé tříhodinové prohlídky Osvětimi zpíval, aby ho uklidnil. Zbytek skupiny to překvapivě neuklidnilo. U nás tedy žádná scéna neproběhla a Tonička jen potvrdila mojí kokršpanělovo-šimpanzí teorii. Samozřejmě jde o malý vzorek na nějaké obecnější závěry.

Solný důl Wieliczka

Tady jsem měla taky trochu obavy, protože do dolu se dalo jít jen ve skupině s průvodcem a navíc jsem netušila, jak se Toničce v podzemí bude líbit. A ještě ke všemu šlo o premiéru v nosítku. Ale říkali jsme si, že v nejhorším tam jsou určitě nějaké únikové východy, kterými nás průvodce milerád vykáže, a že to riskneme. Kdybych věděla, do čeho jdeme, tak bych to neriskovala ani za nic, takže jsem ráda, že jsem to nevěděla.

S Toničkou problém nebyl, ta si vysloužila metál za statečnost, protože byla celou dobu v klidu a nenastal ani náznak nějaké krizové situace. Ale prohlídka byla jedna velká zácpa a trvala díky tomu dvě a půl hodiny. Těsně před vámi jde jedna skupina s průvodcem, za vámi se tlačí další. Často musíte čekat, než se skupina před vámi posune někam dál, a jako bonus v jedné komoře zhasnou. Což některé děti nesnáší moc dobře. V Carlsbadských jeskyních jsme takhle byli svědky vcelku slušného záchvatu.

Nakonec ještě čekáte milion let na výtah nahoru, a když už se do něj dostanete, tak zjistíte, že jste se ocitli v jakési plechové kleci beze světla. Být malé dítě, tak se po tomhle začnu strachy počurávat. Do Wieliczky tedy jen se superhodným a statečným dítětem. A pokud vaše dítě ještě pořádně nechodí, tak si určitě vezměte nosítko. Před námi ve skupině byl pár, který dítě celou prohlídku nesl v náručí, a všichni tři vypadali, že každou chvíli pojdou.

Centrum Krakova

Prohlídka města s kočárem žádnou zásadní výzvu nepředstavuje a určitě bude i mnohem pohodlnější v den, kdy se tam neběží maraton. Kromě prohlídky centra pro nás byly zásadní dvě položky – obraz Dáma s hranostajem od Leonarda da Vinciho, který je vystavený v královském zámku na Wavelu, a Mariánský oltář od Veita Stosse v kostele Nanebevzetí Panny Marie. Do kostela se bez problémů dostanete s kočárkem a na Wavelu mají bezplatnou úschovnu zavazadel, kde kočár můžete nechat a vydat se na jednu z prohlídek. K Dámě s hranostajem to zvládnete pohodlně i s dítětem v náručí.

Kalvárie Zebrzydowska

Jde o poutní místo, komplex sakrálních staveb zasazených do krajiny, takže kromě toho, že občas budete muset zdolat nějaký ten terén, na vás zde žádné zásadní překážky nečekají a je to moc pěkná procházka. Šli jsme tedy cestu Ježíše Krista a poslední kopec jsme vynechali.

PS: Všem místům samozřejmě věnuji samostatné články, některým dříve a některým později. A nějaké střípky z Krakova najdete také na facebooku.

No comments

V minulém článku jsem psala o českých stopách v Bulharsku, což mi připomnělo moje bulharské stopy. Plán byl jasný. Po skalních kostelech pojedeme do Sofie, kde se najíme, prohlédneme si katedrálu svatého Alexandera Něvského, navštívíme muzeum pravoslavných ikon, následovat bude Bojanský kostel, který je na seznamu UNESCO, a potom se vydáme směr Rilský monastýr a někde po cestě najdeme něco na přespání.

Už od rána mi tu něco nehrálo a cestou do Sofie už to nešlo dál ignorovat. Překvapení v podobě zánětu močových cest. Dojet do Sofie a najíst se jsme zvládli vcelku v pohodě. Zbytek plánu jsme museli změnit, i když tu katedrálu jsme viděli aspoň zvenku, protože já se byla schopná soustředit jen na dvě věci: najít lékárnu a pak se zahrabat do postele poblíž záchodu.

Od téhle příhody vím jednu věc. Když jedu někam, kde se nejspíš nedorozumím s lékárníkem, je vcelku dobrý nápad přibalit si do baťůžku léky pro tyhle případy. Bolest v krku, hlavy nebo břicha ještě rukama nohama popsat zvládnu, ale tohle… Nakonec jsme se tedy s bulharským lékárníkem nějak „domluvili“ a nějakou krabičku léků jsem dostala. Když jsem se pak dostala i do toho pokoje s postelí a záchodem, název těch léků jsem si vygooglila. Bylo to na mykózu nebo tak něco. Naštěstí jsem během toho mávání rukama nohama zahlédla za lékárníkem krabičku, na které byl obrázek brusinek, tak jsem si koupila ještě tu. Tabletky s brusinkami a hektolitry tekutin na mě naštěstí většinou zaberou. Takže další den už mi bylo vcelku žitelně. Akorát jsem zhruba každých 30 minut hledala křoví nebo aspoň použitelnou škarpu u silnice a celé mi to trochu připomínalo psa, který si značkuje teritorium. Já označkovala Bulharsko, Makedonii, Kosovo i Albánii a člověk se ze mě zase stal teprve někde v Černé Hoře.

Já a křoví - na několik dní nejlepší kamarádi

No comments

Občas zavítáte do míst, kde si přijdete, jako ve svém oblíbeném (nebo neoblíbeném) filmu. Kdyby se upírská gangsterka Od soumraku do úsvitu neodehrávala v díře u mexických hranic, měla by se odehrávat ve městě Orăștie v Rumunsku. Řidiči kamionů si tu dávají dobrou noc a ti upíři by do země hraběte Draculy pasovali lépe. Celé je to tu navíc okořeněné lehkou atmosférou Chánova. Dojem totální díry potvrdila i recepční nejlepšího hotelu ve městě. Na otázku, zda je tu něco zajímavého, nám věnovala pouze tázavý pohled. Něco jako, jestli to myslíme vážně nebo si z ní děláme srandu. Po chvilce přemýšlení nám ale řekla, že ve městě není nic, jen dále v horách jsou pozůstatky starých dáckých pevností. Tam jsme ostatně měli namířeno.

Výhled z nejlepšího hotelu ve městě

Dácká říše kdysi...

Dáckou říši sjednotil v 1. století př. n. l. Burebista, který si podmanil i většinu okolních kmenů. Vojenskou výpravu proti němu plánoval samotný Ceasar, ale pro jiné plány k ní nedošlo a nakonec byli Caesar i Burebista přibližně ve stejné době zavražděni. Války mezi Dáky a Římany se naplno rozhořely až za císaře Domitiana a hlavně za jeho nástupce Trajána. Scény z nich jsou potom zobrazeny na známém Trajánově sloupu, který stojí v Římě. Dácký vládce Decebal byl Římanům dlouho rovnocenným soupeřem. Roku 87 n. l. se mu dokonce podařilo římské vojsko porazit na hlavu a ukořistit standartu V. legie, což pro Římany představovalo obrovskou potupu.

Na území Dákie se nacházelo mnoho kmenových středisek, ale největší komplex hradišť se soustředil v oblasti jižních Karpat v pohoří Orăștie. Celý systém pevností zde sloužil převážně k ochraně hlavního města Sarmizegethusa, které bylo zároveň náboženským centrem všech Dáků. Hradiště v pohoří Orăștie měla především vojenský význam a byla vybudována na dohled od sebe. Dokonalý systém pevností byla schopná dobýt pouze tak mohutná armáda, jako měl Traján. Po poražení Dáků bylo obyvatelstvo přesunuto z hor do nížiny, Římané zbořili hradby dáckých pevností, zničili všechny chrámy a svatyně a z Dákie se stala římská provincie

Cetatea Costești

...a co z ní zbylo

Pozůstatky šesti dáckých pevností včetně největší Sarmizegethusy jsou nyní zapsány na seznam UNESCO, přičemž pokud jde o nejbližší město, tak nejdostupnější jsou právě z díry Orăștie. Mnohem lepší variantou je ale obstarat si ubytování někde v samotných horách, třeba ve vesnici Costești, u které leží i jedna z pevností, a vše obejít pěšky. Po cestě jsme si všimli cedulí, nabízejících ubytování v soukromí, a měl by tu být i nějaký ten penzion. Zdejší příroda je nádherná a dokážu si představit strávit zde pár dní procházkami po horách a objevováním starých dáckých ruin. Autem se po cestě do Sarmizegethusy stejně jede krokem a předpokládám, že po dešti zde snadno můžete zapadnout, což je s ohledem na to, že tu nepotkáte ani lidi, ani mobilní signál, vcelku problém. Pokud na to ale dostatek času mít nebudete, Orăștie se svým nejlepším hotelem je dobrá varianta. Ceny jsou nízké a u hotelu byla i zahrádka s výčepem, kde jsme strávili hezký večer. Místní byli příjemní a upír se z nikoho nevyklubal.

Zbytky brány - Sarmizegethusa

Z menších pevností jsme viděli pouze Cetatea Costești. Mnohem impozantnější pohled se vám ale naskytne, když se dostanete do Sarmizegethusy, která je uprostřed lesů a daleko od jakékoli civilizace. Po vstupu někdejší bránou dojdete po krátké cestě až k pozůstatkům chrámového okrsku. Otevře se vám pohled na louku, kde zbytky svatyní vytvářejí společně s hrou světla a stínu krásné obrazce a při troše štěstí magickou atmosféru doladí pasoucí se koně. Existuje mnoho teorií, jak svatyně vlastně dříve vypadaly a k čemu která sloužila. Obecně se má za to, že dvě kruhové svatyně představovaly dácký kalendář. Jaké měly ale které kruhy a počty sloupů význam, je zastřeno tajemstvím. Pokud vás podobné záhady zajímají, poměrně nerušeně tu o tom můžete rozjímat třeba celý den. Turistů tu moc nepotkáte a navíc je to tu podle mě nejkrásnější místo na piknik.

PS: Rumunsko je krásná a zatím nepříliš navštěvovaná země. Ideální místo pro každýho, kdo nerad hraje turistickou mačkanou. A když tu budete, podívejte se taky na opevněné kostely v Transylvánii, krásnou Sighişoaru nebo klášter Horezu. Jestli chcete vědět, do čeho jdete, přečtěte si Ivy dojmy z Rumunska. Pokud to chcete dlouhý a s děsivym vyprávěnim o rumunskejch řidičích, zajděte k Flambelle.

No comments

Dácká říše kdysi...

...a co z ní zbylo

O mně

najdete mě taky tady

ŠTÍTKY

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY

Blog Archive